Přestaňte poučovat Skoty. Chtějí svobodu, ne bohatství

27. 11. 2013

Že se Skotsko dostalo po tři sta letech unie s Anglií na samou hranici osamostatnění, je z historického hlediska ohromující. Ještě před padesáti lety to bylo nepředstavitelné. Důvod je zcela konkrétní. Necitlivost londýnské politické třídy vůči aspiracím podřízených kmenů na britských ostrovech nezná hranic. Edmund Burke poznamenal, že Londýn spravoval dokonce i své americké kolonie s větším taktem, než jak spravoval Irsko. V případě Skotska celá řada politických skandálů hraje už dlouho přímo do rukou skotských nacionalistů.

Stoupenci starého Britského impéria předpokládali, že bude trvat věčně. Mýlili se. Britské impérium se rozpadlo, protože byla nálada éry proti němu a tomu silně napomohli nekompetentní britští koloniální administrátoři. Mezitím se začalo rozpadat i anglické impérium nad Kelty na britských ostrovech. Většina Irska je už pryč. Salmondův dnešní dokument je návodem jak rozebrat zbytek.

Salmondův dokument recykluje známou agendu, která byla už v podstatě celá obsažena v loňském dokumentu zabývajícím se nezávislou ekonomikou Skotska. Je to matoucí směsice skutečného konstitucionalismu a hromady starých strategií skotských nacionalistů, které byly do publikace včleněny, aby začala být nezávislost pro voliče zajímavá.

Ústavní návrhy jsou zjevně nabídkou k vyjednávání. Dovídáme se, že královna může zůstat i skotskou královnou, hranice zůstanou otevřené, občanství je možno sdílet a státní dluh se rozdělí. Jestliže chtějí Skoti zrušit základnu pro jaderné ponorku ve Faslane, bude nutno ji zrušit. Anebo by se Faslane mohla stát skotským zálivem Guantánamo.

Salmond má větší potíže se svými dvěma hospodářskými strategiemi, s členstvím v Evropské unii a se zachováním britské libry. Musí vědět, že jeho hospodářský model je těžce založen na optimismu, ne-li na fantazii. Líčí Skotsko jako zemi, která se řítí kupředu jako příklad kapitalistických inovací. Daňové úlevy mají udělat pro Skotsko to, co do určité míry udělaly pro Irsko. Vznikne počítačový ráj.

Realitou je, že Británie už dlouho drží Skotsko ve "zlatých poutch" a dotuje každého Skota ročně částkou asi o 1000 liber vyšší než Angličany. Institute for Fiscal Studies argumentuje, že v nejhorším případě budou daně ve Skotsku muset stoupnout o 9 procent, aby se tím kompenzovala ztráta britských dotací. Salmond tvrdí, že Skoti budou o 600 liber ročně bohatší než dosud.

Ať je pravda, jakákoliv, Salmond se nezachoval moudře tím, že slibuje hrubé rozpočtové dárky veřejnosti, jako dotace do školek, daňové škrty, dotace sociálního bydlení, dotace pro větrné elektrárny a další obdobné věci, které vždy přicházejí v první etapě finanční nezávislosti. Salmond si ale neponechal možnost devalvace místní měny. Chce dál používat britskou libru. Chce sdílet britský státní dluh, finanční suverenitu a dosáhnout dohody o starobních důchodech a dalších zděděných dluzích.

To je recept pro katastrofu řeckého stylu. Skotsko pravděpodobně zažije vlnu investic a růstu, k níž obyčejně dochází v nových státech, jako na Slovensku či v částečně autonomním Katalánsku. Ale nejpravděpodobnějším důsledkem bude krátká euforie následovaná rozpočtovou krizí, a vládními škrty. Přechod Skotska do slunečnější malé, ale krásné nezávislosti, bude pomalý a bolestný. Salmond sám to nepřežije.

Objeví se nové nacionalistické síly pravice i levice. Pokles příjmů povede k nespokojenosti a k emigraci. Turisté opustí skotskou vrchovinu, naplněnou větrnými elektrárnami. Cesta z Edinburku do Dánska je realizovatelná, ale bude dlouhá a kamenitá.

Ale tohle je všechno věc Skotska. Británie by měla vědět všechno o procesu získávání nezávislosti. Podporovala nezávislost Ulsteru. Vedla válku za nezávislost Kosova na Srbsku. Sponzorovala rozpad Jugoslávie, Iráku a nyní Afghánistánu. Jediné impérium, které Londýn pořád ještě podporuje, je na britských ostrovech.

Národní státy celosvětově přicházejí o suverenitu nahoru i dolů. Státy musejí respektovat mezinárodní smlouvy - v případě Británie je to EU - zatímco jejich domácí vláda je ochromována stále asertivnějšími subnacionálními skupinami. Moudré země jako Španělsko proto dávají Baskům a Kataláncům autonomii. Je mnoho modelů konfederace, jichž je možno použít, od Belgie až po Itálii k Evropské unii a Britskému společenství národů.

Anglická politická tradice takový pluralismus odmítá a teď za to platí vysokou cenu. Bylo by nyní opravdu rozumné, aby Angličani přestali poučovat Skoty a umlčeli klaku skotských přistěhovalců do Anglie, kteří anglickou veřejnost skotskou nezávislostí straší, protože jsou zjevně zděšeni, že se stanou v Anglii cizinci. Naléhavě je zapotřebí na všech stranách pokory.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Skoti možná neschválí stoprocentní samostatnost - přesto však zřejmě uštědří Londýnu šok století. Pravdou je, že v dnešní době žádná plná národní nezávislost neexistuje. Jenže většina Skotů zjevně usiluje o větší nezávislost buď v rámci Británie nebo mimo ni.

Moderní Edinburk už dnes působí daleko více jako Dublin než Londýn. Londýnská vláda musí vážně uvažovat o tom, aby Skotsku nabídla novou anglo-skotskou dohodu, něco mezi nezávislostí a nynější částečnou decentralizací. Salmond zaktualizoval potřebu nového narovnání mezi Londýnem a "národními" hlavními městy v Británii, v Severním Irsku, ve Walesu i ve Skotsku. Jen arogance londýnské politické komunity považuje takové vyhlídky za nepředstavitelné. Je to arogance, kvůli níž Londýn už o jedno Britské impérium přišel. Teď možná přijde i o druhé.

ZDE

Vytisknout