O sémantice v politice

29. 11. 2013 / Pavel Táborský

Jak obtížně lze aplikovat teoretické poznatky do běžné životní praxe, o tom se téměř ve všech oborech v minulosti i současnosti přesvědčovali a přesvědčují jejich tvůrci, včetně popularizátorů. Všichni víme, nebo alespoň tušíme, že v našem povědomí existuje díky kulturním tradicím celá řada idejí v podobě myšlenek i sdílených názorů, které lze považovat za všeobecně uznávané, snad s různou mírou ztotožnění. Přesto však i jejich rozbor vede v diskusích často ke vzájemnému nepochopení postojů zúčastněných. A což teprve když se názory partnerů rozcházejí. Děje se tak vlivem nepřesnosti jazyka?

Jako příklad nemožnosti jakéhokoli vyústění rozhovoru mohou sloužit debaty ve "hromosvodně relaxačním" televizním pořadu paní Jílkové, který nese hrdý název Máte slovo. Rovněž komunikace na takzvaných sociálních sítích a prostřednictvím SMS je v tomto ohledu zvláště pozoruhodná zejména z psychologického hlediska a často i psychiatrické diagnostiky. Jakou roli hraje slovo a užití všech výrazových prostředků v textu, lze vhodně dokumentovat například na výkladech s historickým a historizujícím zaměřením.

Většinou víme, že každá doba má své potíže. Pokud se jedná o všechna ta soužení lidského rodu v minulosti, na nichž se poměrně rovnoměrně podílely všechny dosavadní řády i zlořády, tak jejich vědeckým výkladem se zabývají především odborníci -- zejména historikové. Zdánlivá snadnost posoudit minulost pak vehementně láká k vyjádření příslušných stanovisek také mnohé poučené laiky, mezi nimi i politiky. Zatímco přísně vědecký přístup by měl být většinou veden snahou o maximální míru objektivity ve výsledném poznávání dané skutečnosti, úsilí jiných vykladačů dějin mívá často účelově tendenční charakter. Zvláště tehdy, jestliže je minulost hodnocena mravními hledisky současnosti, případně jestliže jsou události i jinak vytrženy z dobových souvislostí a nebývá přitom dbáno na pojmovou čistotu při jejich popisu a charakteristice.

Tak lze poměrně snadno přizpůsobit hodnocení dějinných událostí politicky motivovaným cílům. Tato praxe má tisíciletou tradici, je tudíž co do forem a metod téměř dokonalá. Snad i proto, že se na jejím vylepšování mnohdy podílely i na objednávku politických vítězů obě skupiny. Ta vědecká i ta laická. Rovněž pro výkony tohoto ražení zůstává základním nástrojem košatost příslušné mateřštiny a charakter tvůrce. Ústav neústav. Úřad neúřad. Příslušný i nepříslušný. Vyřízeno, k dennímu pořádku.

Jazykový purismus brání rozletu?

Zatímco vědecká obec na celém světě se snaží o soustavné zdokonalování pojmového aparátu jednotlivých oborů a stále se zejména v přírodovědných oborech opírá o terminologii z latiny a řečtiny, slovní zásoba běžně mluveného jazyka v populaci jakékoliv záměrné korektivy postrádá.

Navíc význam mnohých slov nebývá jednoznačný a rozsah aktivní slovní zásoby se i vlivem moderních prostředků komunikace zužuje.

Údajná Konfuciova teze, že bude-li jazyk nepřesný, nebudou mít lidé kam položit ruku a nohu, nebývá chápána do všech možných důsledků.

Zejména v politickém slovníku se velmi často žongluje s nesčetnými termíny čistě účelově bez ohledu na jejich skutečný obsah. Některé z původně citově neutrálních pojmů získaly dokonce jakýsi hanlivý význam a v rádoby ideologických půtkách slouží pak s adresným zaměřením i ke snižování lidské důstojnosti politického protivníka. Politickým slangem se tomu pozoruhodně říká nálepkování. Jestli tato praxe souvisí s ideály demokracie, to už její provozovatele trápí ze všeho nejméně. Většinou jsou to vyznavači tvrzení, že účel světí prostředky, případně se jedná o nositele technologického postupu, že když se kácí les, lítají třísky.

S politováním se mnohým slovním žonglérům velmi snadno daří zneužívat bohatství jazyka zejména v rovině významu slov k ovlivňování myšlení lidí. Pouhé jediné slovo užito ve "správné" spojitosti může být velmi účinným prostředkem k manipulaci s veřejným míněním. Tuto roli metajazyka dobře ovládali mistři svého oboru od antiky po dnešní odborníky a poradce ze specializovaných institucí a služeb.Včetně těch tiskových.

K tomuto účelu lze v praxi používat snad celou slovní zásobu doplněnou o příslušné mimojazykové prostředky. Jako názorný příklad lze uvést sadu pouhých oslovení, která existují jako součást běžné slovní výbavy členstva politických stran. Tak téměř obrozenecké slovo soudruh, v původním významu společník, se stalo postupem času opovrženíhodným výrazem. Dokonce i oblíbenou ironickou nadávkou zejména vzhledem k jeho nadužívání pro oslovení v politických stranách s levicovým zaměřením. Obzvláště pak v té, která v minulosti proslula vysokou mírou demagogie a v této souvislosti i téměř zoufalou snahou zavádět původně běžné oslovení ve vymezené sociální skupině jako společensky univerzální, místo daleko přesnějšího názvu občan.

Spisovatel Ludvík Vaculík ve svém pozoruhodném projevu na IV. sjezdu spisovatelů roce 1967 připomněl, že "slovo občan bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nímž nemohl nikdo nekontrolovaně panovat". Je velmi pozoruhodné, že tak výstižné označení pro oslovení bližních se do dnešních dnů jednoduše neujalo. Možná i proto, že se nedařilo a nedaří vytvářet skutečně občanskou společnost. V současnosti se navíc objevuje ke škodě věci samotné i ironická podoba ovčan.

Posun významu slova pán v historii je ještě pozoruhodnější. Především v národě, který byl mnohokrát svých skutečných pánů zbaven a jehož příslušníci, původně většinou nevolníci a poddaní, měli cestu do panského stavu obvykle značně trnitou. Postupem času jsme se však pány a paními stali nebo staly všichni a všechny, dokonce i bez panství. Přenášení významu původně jedinečného tak naplňovalo i skryté touhy většiny neprivilegovaných. Dnes bývá užití s ironickým podtextem dosti časté a slouží i k onomu pověstnému dělení na "my" a "oni". V tomto spojení se znovu objevuje značně frekventovaně termín papaláš.

Věkovitá oslovení bratr a sestra jsou pocitově vázána více na rodinné prostředí a mimo náboženské a sportovní komunity se neobjevují. Označení přítel a přítelkyně působí kupodivu stále nepříliš osobně a formálně. Snadno, velmi snadno se s použitím pouhé záporky mění v obsahovou negaci. Jazyk si tak pro častější neutrální oslovení vypomáhá raději spojením slova pan s příjmením, případně s názvem povolání.

Záhadná eskamotáž s historickými etapami

Ještě složitější je vývoj pojmů původně označujících ideologické směry, případně politické systémy. Je všeobecně známo, že termíny jako fašismus, nacismus, případně nacionální socialismus nelze libovolně používat k hodnocení jiných historických skutečností. Přesto se jedná o velice rozšířený jev. Současní demagogové si se značným úspěchem pohrávají se stále frekventovaným termínem komunismus. Toto slovo z mezinárodní slovní zásoby je vysoce účelově používáno pro označení všech tragických jevů, které provázely nehumánní děje při pokusech o uskutečňování fantazie beztřídní spravedlivé společnosti svobodných, sobě rovných a navzájem bratrsky žijících občanů.

Obsah tohoto termínu se značně liší při jeho užívání zejména v anglosaské jazykové oblasti, kde se zpočátku rozvíjel. Převážně vlivem odlišného společenského vývoje zde také ztratil postupem času původní význam politické ideje a byl chápán jako označení nástroje vedoucího ke zničení stávajících politických a hospodářských poměrů v podstatě rozvinutější společnosti upřednostňující funkci individua nad významem kolektivu. Samotné slovo nabylo v některých souvislostech dokonce démonického charakteru.

A tak se stalo, že nejen Evropou, ale i světem obchází už nějaký ten pátek strašidlo komunismu. Pozoruhodné je, že ani samotní nejzatvrzelejší ideologové totalitních režimů nepoužili toto označení utopické fiktivní ideje pro společenskou realitu. Vyjma poměrně krátkého období Pařížské komuny, dále tzv. válečného komunismu v  Rusku 20. let minulého století a v náznacích během existence izraelských kibuců. Komunismus jako státní forma de facto a de iure zkrátka neexistoval. Formální pokusy používat tento termín v názvu státu, případně ve státní doktríně rozhodně s obsahem daného termínu nemohou mít nic společného. Přesto mnozí dříve narození, díky zavedenému importovanému jazykovému úzu, prý u nás dokonce žili už v komunismu a nyní dle této logiky prožívají období postkomunismu, možná však reálně znovu kapitalismu.

Jako by se kruh uzavřel. Pamětníci si ale zcela určitě nevybaví, že by zhruba čtyřicet let svého života pracovali podle svých schopností a byli odměňováni podle svých potřeb a že by společnost fungovala byť i jen částečně podle zmiňovaných idejí. Spíše i tragicky proti nim.

Nutkavá potřeba ďábla?

Pokud je pak toto nepřesné terminologické vybavení ve slovní zásobě pozdních bojovníků proti minulému totalitnímu režimu, je to dokladem jejich myšlenkové úrovně. Používají-li tuto terminologii i filosofové a politologové, je to pravděpodobně metodologické opomenutí. Jestliže se z ideologických důvodů stane z běžného termínu tabuizované slovo, ještě to neznamená, že se političtí odpůrci s obsahem tohoto pojmu vypořádali.

Pro označení společenského systému, který opovrhuje právy menšin i jednotlivců nebo je utiskuje, případně pronásleduje, ba dokonce kriminalizuje s nejhoršími záměry, lze vhodně použít v našich podmínkách známý rusismus -- bolševismus. Pro bližší specifikaci ideového zaměření tohoto konání můžeme pracovně zavést pracovní označení "levicový bolševismus", zkráceně levobolševismus (lebolševismus), jeho protipól pravicový pak nazývat pravobolševismus (prabolševismus). Nositele této anomálie lze zvát levobolševiky, případně pravobolševiky. Ke specifické kategorii pak patří levopravobolševici (leprabolševici).Tímto obohacením slovní zásoby by poměrně jednoduše mohlo dojít k žádoucímu terminologickému odlišení původní ideje, jevů a nositelů v dané oblasti společenského vývoje a nevhodným nadužíváním daného termínu navíc s postranními úmysly by pak nedocházelo k porušování Ústavy ČR v oblasti lidských práv a svobod možnou ostrakizací. Jak je známo, náš lid prostý a neučený, dnes některými označovaný jako lůza, už dávno sám vymyslel příhodný termín pro celé inkriminované období, s jehož názvem se účelově i bezděčně u nás potýkáme. Vzhledem k tomu, že prožíváme další éru postřižin, je už dlouho v obecné češtině užíván příhodný termín totáč, nezkráceně a krkolomně v řadě všech ismů i post ismů totalitarismus.

Šanci na zařazení do stálé slovní zásoby mají i další postřižinové názvy pro historické etapy, kupříkladu už značně frekventovaný socík, případně neologismus kapík.

Pro pojmenování protagonistů jednotlivých epoch a politických uskupení existují termíny věkovitě zastaralé socan, brkoun, dále novější komouš, analogicky kapouš. Značně frekventované je hanlivé označení pro členy komunistické strany komanč jako významové přechýlení názvu indiánského kmene, popřípadě ruďoch. Nově byl zaregistrován výskyt pojmenování kapustňák, případně téměř zvukově případný název kapybara pro nositele specifických metod podnikání, kteří přesídlili do oblasti Střední a Jižní Ameriky. Slova, případně sousloví jako modré straky, modří ptáci, veverky, topáci, zelení teroristé, bobři se už běžně používají. Etická hodnota těchto nálepek je sporná, význam označení má vypovídající hodnotu o uživateli.

Mezi slova hanlivá se postupem času vypracoval i samotný termín ideologie. Původně tato věda o myšlenkách může dnes působit jako červený hadr na býka zejména na lidi, kteří vlastní, byť i drobné myšlenky postrádají. O skutečně vyšších idejích nemluvě.

Jestli toto rozlišování prospívá stavu společnosti a zejména jejím perspektivám, lze jen obtížně odhadovat.

Jak by to mohlo být jednoduché, a tudíž krásně naivní, kdyby různorodé představy ďábelsky scestné a odporující kulturním tradicím lidstvo s opovržením zavrhlo. Komunikační prostředky k tomuto cíli využitelné a vhodné už existují.

Ideje, které patří do snové oblasti, by pak snad mohly fungovat jako užitečná příležitostná terapie pro duševní zdraví jednotlivců. Ty záměry, které byly během doby deformováním zneužity, je zřejmě nutno nahradit vpravdě humánními, a tudíž moderními. O tom, zda tuto roli naplní současná podoba demokracie, můžeme diskutovat.

Přitom už nějakých deset tisíc let historického vývoje lidstva určitě skýtá dostatek zkušeností, jak naši animální podstatu dále postupně, avšak intenzivněji kultivovat. Bez změny priorit v celém společenském systému ve prospěch kultury, výchovy a vzdělávání se však jakýkoli výraznější posun očekávat nedá.

Básník v minulosti vybízel "jen v něco věřit, v Boha, v lidi, v život". I víra se však dělí na skutečnou, pouze zištně manifestovanou, případně nařizovanou, a její obsah bývá provázen vskutku různorodými motivy prostřednictvím slovního balastu. Zdá se, že se ve společnosti stále více uplatňuje ďáblovo heslo z filmu Stvoření světa: "Perte se a žerte se."

Jako by informační šumy, jež zákonitě vznikají při nepřesných formulacích, nejvíce vyhovovaly lidem, kteří společenský nesoulad potřebují k odvádění pozornosti od podstatných a aktuálních problémů. Podstatně snadněji se propírají staré viny než ty novější, na kterých se snaživí propírači dost často aktivně podílejí.

K naší společenské kultivaci by snad mohla do budoucna napomáhat i zdánlivá drobnost z oblasti kultury řeči. Při prosazování vlastních stanovisek stále pamatovat na osvědčené mravní hodnoty a prostřednictvím jazyka dbát o jednoznačnost, srozumitelnost a pojmovou čistotu. Jinak bychom si snadno mohli ušpinit vlastní duši, svůj čistý štít a možná i něco navíc.

V této souvislosti nezapomínejme, že každý pojem má svůj obsah a rozsah. Totéž platí i o neméně frekventovaném termínu průjem. Zde si lze představit ulpívavý obsah zcela hmatatelně.

Na počátku prý bylo slovo. Nebylo sice konkrétní a jednoznačné, ale určitě výrazně posloužilo ke kulturním základům společnosti. Dějinným paradoxem zůstane skutečnost, že myšlenky o ráji, a tudíž obecném blahu jsou vlastní mnoha filosofickým směrům a náboženstvím. Rozdíl je ale nejen v umístění těchto představ. Na nebi, či na zemi. Pro jednotlivce, či pro kolektiv. Zištně, nebo altruisticky. O metodách jejich prosazování však raději nemluvme, neboť zastánci různých principů realizace se v tomto ohledu i vzhledem k různým podobám motivace nikdy neshodnou. A to bez ohledu na následky.

Kdo asi potřebuje v době pokračující globalizace a ekonomických problémů naši povážlivě rozklíženou občanskou pospolitost?

Vytisknout