My Pražané si rozumíme

21. 10. 2013 / Pavel Táborský

Názorová hladina

Jsou skutečnosti, které chabý lidský rozum ani nezaregistruje, natož aby je zaznamenal, nebo dokonce zařadil do souvislostí a pochopil. Může to souviset s kvalitou myšlení jednotlivce, jeho nedostatečným rozhledem a rozsahem vzdělání, případně s množstvím a kvalitou dostupných informací. Namístě je pochopitelně také úvaha, zda síla přesvědčení o správnosti vyznávaných idejí vychází z hlubokých citových prožitků, ale na druhé straně případně i z nízkých pohnutek. Nelze vyloučit ani postoje náhodné, dále ty, jež jsou poplatné individuální přizpůsobivosti mohutné většině. Nezanedbatelnou roli při formování názoru mohou mít sdělovací prostředky a míra ztotožnění s velmi důležitými osobami různého zaměření od umělců, sportovců až po politiky jsoucí i bývalé.

Kdysi dávno uvažoval jeden čínský básník o možnosti psát na vodu verše. Jelikož začala písmena tancovat, tak toho zanechal. Z jeho úvahy alespoň zůstal natrvalo působivý estetický vjem. Hladina v jakékoliv kapalině má takové fyzikální vlastnosti, že spolehlivě odráží i vhodný plochý kámen, který se vržený pod správným úhlem několikrát hladiny dotkne, až jeho kinetická energie a zemská přitažlivost udělají své a kámen je tekutinou jakoby pohlcen. Vlastnosti názorové hladiny lidí jsou v tomto smyslu podobné. Existuje-li snaha všemožnými, ba i uměleckými prostředky psát na vodu nezájmu sebelepší myšlenku, písmena nevydrží a mizí s proudem do nenávratna. Názorová hladina spolehlivě pohltí i násilně vrženou ideu, která se s několikerým plácnutím a žblunknutím ponoří na dno zapomnění. Přes tyto chmurné vyhlídky někteří lidé nepřestanou s pokusy popsat a násilně rozrážet povrchovou vrstvu stojatých i tekoucích vod.

Kdopak to ale ve společnosti vytváří tak odolné různorodé názorové hladiny, které pak úporně odolávají jakémukoliv narušení?

Existuje kolektiv?

Dávno, dávno již tomu, co v rámci lidové slovesnosti vznikl výstižný popis sociologického jevu zvaného "vypjatý" individualismus: "První jsem já, pak sedm kupek hnoje a posléze všichni ostatní." Historicky docela nedávno oprášila nyní zvěčnělá Margaret Hilda Thatcherová tezi starou jako lidstvo samo. Podle ní a milionů jejích ideových předchůdců od dob prehistorických neexistuje ve společnosti kolektiv, jsou jen jednotlivci. Tuto myšlenku převzal a rozvíjel v našich podmínkách Václav Klaus. Po něm i vojensky rázný Mirek Topolánek označil za pravého viníka nejhrůznějších tragédií lidského rodu duch kolektivismu, který prý vytlačil individuální svobodu.

Pojem kolektivismu se stal pro neokapitalisty 21. století a jejich liberální pojetí světa pojmem hanlivým, neboť uznávání podřízení osobních zájmů zájmům společenským, jako do jisté míry přirozený způsob existence člověka ve společnosti, nepatří do jejich myšlenkové výbavy. Přitom kupodivu samotná výkonnost ekonomiky a rozvoj vědy jsou závislé na týmové spolupráci a společenské dělbě práce často i s extrémními projevy kolektivismu. Za selhávání společenského pořádku nemůže kolektivismus, ale ztráta individuální odpovědnosti člena kolektivu plynoucí z absence demokratických pravidel, která nedostatečně ovlivňují lidskou přirozenost. Nebezpečí tak tkví v míře kolektivismu a "vypjatého" individualismu, jenž za určitých okolností prostřednictvím silné autority vnucuje společnosti unifikované postoje a chování a vytváří tak postupně totalitarismus se všemi jeho negativními jevy. Vůči tomuto procesu nejsou imunní žádné "ismy" stejně jako fašismus, komunismus, maoismus, kimirsenismus, islamistický kolektivismus, ba ani kapitalismus, včetně jeho současné podoby.

Hledat a nalézat příčiny selhávání humánních principů v procesu vývoje společnosti patří zajisté k nejdůležitějším vědeckým úkolům. Zkoumání těchto jevů vyžaduje především interdisciplinární přístup a každý pokus o jednoduchý výklad může mít jen ryze účelový charakter. Přesto lze s právem na omyl stručně konstatovat, že základním společenským problémem současnosti je schopnost posoudit vztah mezi individualismem a kolektivismem, potažmo mezi uznáním potřebné míry osobního a obecného blaha. Na tomto základě pak vytvářet osobní postoje s vysoce humánním základem. Bez nutkavé potřeby modelovat si podobu ďábla, často za účelem vlastního očistného procesu.

Hledání systémových chyb

K dalším věčným pravdám patří známá skutečnost, že každá doba má své potíže. Recepty na jejich řešení jsou zpravidla děleny na jednoduché a složité, zásadní a povrchní, populistické a zodpovědné. Používaná klasifikace přitom souvisí s politickým postavením hodnotitelů. A tak opozice předkládá recepty jednoduché až primitivní, s bezzásadovým obsahem povrchně nazíraným a s cíli pohříchu odpudivě populistickými. Protistrana pak pochopitelně činí opak. Módní trendy poslední doby připouštějí i další členění společenských debaklů různého druhu. Takže odpovědní a neodpovědní činitelé pátrají, zda se při náhlém výskytu průšvihu jedná o problém, nedostatek, či malér jednorázový, případně zda jde o tzv. chybu systémovou.

Takováto jednoduchá diagnóza bývá prezentována jako snaha o volbu příslušné terapie k léčení daného společenského neduhu. Jeho patřičné zařazení může rovněž přispět k vytváření povědomí ve veřejnosti o nevyhnutelnosti negativních jevů. Společnost se vyznačuje značnou přizpůsobivostí k rozšiřování hranic morální únosnosti chování a jednání svých členů. Jevy ojedinělé se mohou za příznivých podmínek stávat v historicky krátké době běžnou součástí života.

Všechny takzvané struktury politických stran, orgány činné v trestním řízení, pracovníci sdělovacích prostředků, ba i mnozí občané se snaží v posledních dnech a hodinách před volbami znovu odhalit ty pravé příčiny, které vedly k současným společenským problémům a následně k nedávné vládní krizi. Komentáře v tisku, rozhlase, televizi, na internetu, diskuse v orgánech i v zákulisí, jedna tisková konference za druhou, dohady a prognózy, strohá vyjádření státních zástupců a policie z průběhu různých vyšetřování, to vše postupně přispívá k popisu řady úkazů v našem politickém a společenském životě.

Tyto jevy, včetně skutkové podstaty zjišťované v rámci vyšetřování obviněných politiků a úředníků, nejsou však veřejnosti neznámé. V každé restauraci, v rodinách, na pracovištích, na ulici, ba i v domovech důchodců lze zaslechnout mnoho místních konkrétních příkladů, které lze zahrnout do množiny počinů dokumentujících nepříliš lichotivý stav naší společnosti. Pokud i pro poměrně mladou Českou republiku platí myšlenka, že státy se udržují na těch ideálech, na kterých vznikly, nemusíme příliš pátrat po příčinách současného stavu nemocné společnosti.

Není dobrou vizitkou pro občany poměrně vyspělého státu, že milion jeho obyvatel žije na hranici chudoby a čtyři sta tisíc už tuto hranici překročilo. Skutečně lze předpokládat, že neviditelná ruka trhu a malý stát dokážou vyřešit tento základní společenský problém? Voliči by si v této souvislosti měli vzpomenout na část básně Françoise Villona: " Chudoba z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad."

Vytisknout