Zahraničně-bezpečnostní politika po volbách

18. 10. 2013 / Miroslav Polreich

Výčet nebezpečenství

Předně je třeba konstatovat, že jednotliví účastníci, jmenujme Sašu Vondru (ODS), Jana Hamáčka (ČSSD), Ivana Gabala (KDU-ČSL) a snad zástupkyni MZV či odborníky z pléna, se celkem jednoznačně a pochopitelně se shodli na tom, že zahraniční politika, ale i bezpečností přístup by měl vycházet z celonárodního konsensu a být, pokud je to možné, souladný. V konkrétnostech však zazněly trochu rozdílné tóny. Výčet stávajících nebezpečenství zúžili na okolní teritoria, možný střet Západ -- Islám, či migraci z Jihu, nestabilitu na Blízkém a středním východě, nutnosti posilování NATO, trochu problematicky byl zmíněn i příspěvek 2 % do pokladnice NATO, protože je to nereálné. Byla zmíněna i krize akceschopnosti evropské politiky (Gabal). Jako konkrétní otázka překvapivě padlo i jméno Gruzie (?) a dosud utajovaný problém (hlavně s ohledem na Turecko) -- Kurdistán. S tím lze souhlasit, ale nečekal jsem takovou otevřenost...

Byly zmíněny současné hlavní potřeby a zaměření české armády. Měla by mít jasnou koncepci své specializace (Dobrovský) a od tohoto záměru by mělo být vedeno naše uvažování případně i náklady na takto specifikovanou výzbroj a výcvik. Potud, dalo by se říci, byla prezentace v podstatě bez problémů a i bez rozdílných pohledů. Věc však není tak jednoduchá, abychom byli vedeni k myšlenkové pasivitě či přímo sterilitě. Většina si myslí, zvláště vojáci, že jsou pod ochranným štítem NATO, a to jsme vlastně nikdy nebyli, pokud umíme číst "Washingtonskou smlouvu". Velký bratr již také není, a nelze v něj doufat. Odchází pomalu z Evropy (ať se sama stará, jak nám doporučil). Není však třeba si zoufat. Chce to jenom se narovnat a hledat svoji vlastní koncepci, která by právě měla a může být souladná s těmi zeměmi, které začínají mít nyní globální odpovědnost. A nejsou to již rozhodně jenom Spojené státy.

Pří úvahách, které zazněly, chyběla ta základní. Jaké je v současnosti mezinárodní bezpečnostní prostředí, ve kterém se svět i a tím i Česká republika nachází a co můžeme přinést i my k posílení stávající důvěry. Těžko se mi chápe jedna otázka. Česká zahraniční, ale i bezpečností politika nepreferovala český národní zájem, pokud mu rozumíme tak, že je v dodržování právních norem, jejich stability a to nejenom vnitropoliticky, ale i v oblasti zahraničních vztahů. To je ale podstatou mezinárodního práva. Snaha hledání nepřítele doposud vždy převládala a to ne z hlediska objektivního posouzení, ale z hlediska našeho (i osobního) přimknutí se na tu "správnou" stranu.

Překvapila reprezentantka MZV - ne svoji neznalostí, to bude asi její nejcharakterističnější rys , ale prostým požadavkem, aby jí (jim) bylo poraděno, jestli se může ČR zapojovat do vojenských akcí s mandátem či bez něj (míněno RB OSN). Panelisté překvapivě znejistili a raději nereagovali - až na Ivana Gabala - s tím, že bychom se "pokud možno" měli snažit získat mandát a kdyby to nebylo možné, tak se rozhodnout dle okolností. Gabal tím opsal neslavně známé stanovisko dřívějšího ministra Cyrila Svobody z KDU-ČSL. Pouze Vondra dodal, že jisté "manévrování je možné, ale jen s časovým limitem". Takže Chartu OSN a z ní vycházející mezinárodní právo, zdá se, zas tak moc dbát nemusíme.

Aby to stínový ministr obrany za ČSSD neměl tak snadné, tak musel čelit v současné době velmi relevantní a pravděpodobně i praktické otázce, jak může sociální demokracie přijmout, i mlčky, podporu KSČM (s jejich v podstatě totožným programem), pokud ta zůstane na svém negativním stanovisku vůči NATO. Jan Hamáček jednoznačně a zásadně zdůraznil, že soc.dem. bude plnit všechny (?) závazky z našeho členství v NATO. Bylo by však vhodné a snad i nutné, kdyby si ten jediný závazek, vyplývající z Washingtonské smlouvy pro naše členství v článku 1 přečetl a při dalších podobných debatách se na něj odvolával.

Stejně tak by si Vojtěch Filip z KSČM (odborností dokonce právník) měl prostudovat stejnou textaci a uvědomit svou vlastní stranu, že agresorem se mohou stát jen členské země NATO, případně i jiné a začít právem za agresory označovat jednotlivé členské země (včetně České republiky) , stejně jako USA či Itálii (Jugoslávie). To se jim z mě neznámého důvodu nějak nedaří. Všichni se schovávají raději za "NATO" Schematická husákovská rétorika převládá dodnes.

Otázka překlenutí tohoto jakoby bezpečnostního problému je s odvoláním se na článek l. citované smlouvy. velice snadná vyloučení útočné války.

Nedovedu si totiž představit, že by s tím někdo nemohl souhlasit. Nehledě na pravděpodobně shodný názor obou stran na Organizaci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě (OBSE), která má univerzální mandát pro země Evropy a částečně i Asie a také to byla ona, která hrála hlavní negociační roli v době bezprecedentního odzbrojování v Evropě v devadesátých letech a stanovení zásad pro posilování důvěry v této oblasti. Je až překvapivé, že účastníci debaty OBSE opomenuli, přestože je to organizace navíc s transatlantickým ukotvením (USA a Kanada jsou členy) a právě nyní má opět perspektivu převzít hlavní roli při řešení bezpečnostních problému v Evropě a vzájemné spolupráci na nich.

Opory naší bezpečnosti

Nejsme malí a bezvýznamní, jak se nám snaží připomínat v pravidelných relacích našich veřejnoprávních mediích pan Robejšek z Německa a proto se nemáme starat o věci světa, snad jen o hospodářskou diplomacii. Hráli jsme dosti rozhodující roli v době diplomacie vedené prof. Jiřím Hájkem (pozdějším představitelem disentu), ale i Topolánek, kdy jako šéf EU byl permanentně na cestách mezi Moskvou, Kyjevem a Bruselem k řešení energetické krize.

Ve věci Sýrie (i přestože jsme formálně představiteli amerických zájmů a tím přímo zainteresovanými) jsme snahu po zprostředkování uklidnění situace odmítli a nechali velmi obtížné řešení přímo na velmoci. Člověk by spíše řekl, že jsme přímo podporovali válečné operace občanské války. Proto i ten primitivní dotaz zástupkyně MZV. K názorovým změnám v této instituci nedochází, natož ke změnám personálním. I když již dávno bylo načase.

Přese vše je třeba si uvědomit základní věc. Bezpečnostní priority USA a Ruské federace, tak jak je koncepce obou zemí řadí, jsou totožné - a jejich řešení se podmiňuje efektivní spoluprací těchto zemí. Snad jen pro připomenutí a ilustraci je možno uvést, že USA dokonce mají na území Ruska svou velmi aktivní leteckou základnu. A vzhledem k tomu, že i mediální atmosféra v Rusku je již někde jinde než u nás, prezident Putin musel tuto okolnost vysvětlovat při pravidelném mnohohodinovém "grilování" ve veřejných sdělovacích prostředcích. Zcela jednoznačně. Americké zájmy s našimi se na naší jižní hranici neliší a základna u nás zůstane do doby její nutné funkce, pravil VVP. Naši četní zpravodajové v Moskvě však mají jiné zaměření, než zpravodajství -- nezaujatý popis efektivní spolupráce.

Jak vysvětlit účinnou spolupráci Ruska a USA ve zkoumání vesmíru, kdy nyní "servis" za dočasně nefunkční NASA převzalo Rusko svými těžkými nosiči a to i třeba pod velením amerických specialistů - například na vesmírné laboratoři ISS?

To už není soupeření z časů studené války. USA mají dnes přístup k mnoha podrobnostem ruské kosmické technologie -- třeba jen proto, aby mohlo Rusko vynášet americké satelity na oběžnou dráhu svými nosiči, což pro jeho kosmický průmysl tvoří nezanedbatelný příjem. Takto vypadá mezinárodní spolupráce a chcete--li i globální odpovědnost jako podstata globalizovaného světa.

A v této situaci se bude nacházet v budoucnu i Česká republika a postavení i případná funkčnost jejích ozbrojených sil. USA je jen jednou z našich partnerských zemí. Snižuje vojenský rozpočet a jistě nadejde doba, kdy podstatně omezí své vojenské základny na cizích územích (nyní přes 800). S globální odpovědností postupuje i důraz na vyjednávání a diplomacii - hlavně dodržováním mezinárodního práva a posilováním aktivit organizací k tomuto cíli ustanoveným (OSN, OBSE). Bohužel výše uvedené závěry "debata" opomenula akcentovat. Škoda hlavně pro sociální demokracii, u které se příští odpovědnost za vedení státu předpokládá.

Vytisknout