Dodržování lidských práv zaručí jedině tresty za jejich porušování

21. 10. 2013 / Miloš Kaláb

Dostane-li 398 stížností za jediný rok ombudsman André Marin, vedoucí orgánu zřízeného pro dohled nad dodržováním lidských práv, dá se mluvit o nedodržování lidských práv. Vždyť přichází více než jedna stížnost denně - a to z jediné vazební věznice OCDC v Ottawě!

Doc. Moorová napsala o této situaci rok poté, co se ve vazbě narodil Gionni Bilotta své matce Julii. Ta byla tehdy ve vysokém stupni těhotenství a byla zadržena pro nějakou nepravost s drogami. Přestože žádala dozorce o zdravotní pomoc, vysmáli se jí: "Vy a rodit? Ale kdepak, na nás si nepřijdete!" Pochopili, že skutečně rodila, když z ní nejdříve vystoupila nožička novorozence. Narodil se na betonové podlaze vazební cely po několika hodinách těžkého porodu ignorovaného dozorci. Po porodu byl matce Gionni odebrán a vrácen až po několika týdnech. Nedávno zemřel.

Doc. Moorová napsala, že bychom o tomto případu ani nevěděli, nebýt investigativního reportéra. Tento případ byl jedním z oněch 398 za poslední rok. Žádný z nich nebyl "frivolní", jednalo se v nich o brutalitě dozorců, o vzájemné brutalitě mezi lidmi drženými ve vazbě, o tom, že bylo odmítáno poskytnutí zdravotní péče, že nebylo lidem ve vazbě umožněno, aby brali své léky, a že byly odmítány žádosti o poskytnutí psychiatrické podpory. Ve všech případech se jednalo o brutální jednání dozorců.

Ve zprávách se objevila zkrvavená tvář mentálně postiženého muže jménem Colin, který utrpěl zranění vinou zvlášť brutálního zacházení, když se prý strážci pokoušeli "uklidnit ho".

Vyšel najevo i případ paní Christiny Jahnové. Tato mentálně postižená a navíc smrtelně nemocná žena byla držena 200 dní "v segregaci" čili na "samotce" místo toho, aby jí byla poskytnuta zdravotní péče, kterou nutně potřebovala a na kterou měla podle zákona nárok. Paní Jahnová byla držena v podobné cele, v jaké se narodil Gionni Bilotta.

Případ paní Jahnové se řešil minulý měsíc. Provinční úřady prohlásily, že dojde k "zásadním změnám" v přístupu k zadržovaným osobám včetně vězňů, zejména co se týká jejich zdraví a osobní bezpečnosti. O "zásadní změny" žádal i ombudsman Marin. Ještě stále probíhá vyšetřování sebevraždy Ashley Smithové. Tato sebevražda podtrhuje nutnost změnit brutální atmosféru v OCDC. Doc. Moorová je ale skeptická, že by mohly "zásadní změny" změnit dosavadní situaci. Upozorňuje totiž na to, že k brutálnímu pošlapávání lidských práv ve vazbě i ve věznicích dochází přes existenci mnoha zákonů a nařízení. Podle jejího názoru je mnohem důležitější to, aby se na každé porušování lidských práv pořádně "posvítilo", takže by se žádné porušování nedalo "zamést pod koberec". Uvedla slova Cesara Beccarii, reformátora vězení ze 17. století, který varoval, že zákony nejsou účinné, pokud není zaručeno, že jejich narušovatelé budou potrestáni. Takové lidi se daří odhalovat jedině tehdy, když existují svědci jejich činů. Dnešní vězeňský systém ale úplně znemožňuje existenci svědků. Jedinými lidmi, kteří mají přístup k zadrženým osobám, jsou poslanci federálního parlamentu a právníci. Jedině poslanci mají právo podívat se do "všech zákoutí" věznic - jenže žádný z nich tohoto privilégia nevyužívá.

Kriminologové jako doc. Moorová mají možnost vstoupit do vězení jedině z tzv. výchovných důvodů, ale takové návštěvy jsou "přísně choreografovány" vedením věznic. Nedávají tedy kriminologům žádnou možnost svobodně mluvit s vězni a prohlížet si samotky a vězeňské nemocnice. Někteří kriminologové získávají přístup do věznic, aby mohli pouze "provádět výzkum", ale takoví badatelé nikdy nic nevyšetřují a nemají tedy žádnou možnost, aby poukázali na kompromitující závady v každodenním životě osob držených ve vazbě či ve vězení. Totéž platí o reportérech. "Jestliže my, kteří jsme zaměstnáni, abychom prováděli výzkum a podávali občanům zprávy o veřejných institucích, nejsme schopni získat přístup do vězení, potom se bude veřejnost dozvídat o těchto institucích pouze tehdy, když v nich bude docházet k závažným nepravostem. Nyní k nim dochází zcela pravidelně, ale najevo vycházejí jen když jsou tak strašné, že prolamují brány vězení nebo když má některý vězeň to štěstí, že zná "na svobodě" někoho vlivného, kdo se bude jeho/jejím případem ochoten zabývat. Jedním z důvodů, proč píší členové skupin hájících lidská práva dopisy zadrženým občanům, je ukázat, že se někdo dívá a má starost, aby tato práva platila i pro ně. Nařízení platila i během oněch 200 dní, kdy byla nemocná paní Jahnová na samotce. Nařízení platila i pro dozorce, ale ten nedbal a šlapal na hlavu panu Colinovi, a podobně platila nařízení, že pani Julie Bilottová a její syn měli zákonný nárok na zdravotní péči, které se jim ale ve vězení nedostalo. Přes všechna nařízení dochází ve vazební věznici v Ottawě k dalším tragickým případům. Je nutné posvítit si na ně a jednat. Nejsou však nutné další zákony a nařízení.

Před časem jsme viděli v televizi případ mladé módní návrhářky - Afro-Kanaďanky. Večer ji zastavila na ulici policie a nevhodným způsobem ji kontrolovala - chtěla ji identifikovat - prý se tomu říká carding - a nakonec jí milostivě dovolila, aby pokračovala v cestě domů. Mladé ženě se situace rozležela v hlavě a tedy se vrátila k policistům, aby se jich zeptala, proč ji vlastně zadrželi, když se ničeho špatného nedopustila. Nedopustila? Teď tou otázkou se tedy "dopustila". Zatkli ji, zavezli na policejní stanici, a tam ji brutálně tlačili do cely a při tom jí nůžkami rozstříhali podprsenku. Automatická videokamera na chodbě stanice situaci zachytila, takže jsme brutální zacházení viděli v televizi několikrát po sobě. Nakonec byla po několika dnech propuštěna. Podala na policejní násilí žalobu. Vnitřní policejní vyšetřování ale přišlo k názoru, že policisté nepoužili nepřiměřené síly, přestože se prý žalobkyně velice bránila vazbě.

Popsané případy se týkají vazby a věznic, ale podobně depresivně působí situace v domovech důchodců v podání investigativní televize W5. Nejsou v nich dozorci, kteří by škodili starým lidem - tam je naopak nedostačný dozor, takže každý rok dochází v Ontáriu k několika vraždám. Vrahy jsou jiní důchodci a ti ve většině případů nejsou za svoje jednání zodpovědní, protože trpí demencí. Rodinní příslušníci zavražděných nedávají vinu vrahům nýbrž vedení domova, které není schopno zaručit zajistit bezpečnost svým "nájemníkům". Vlastně jde o to, že podobně jako u věznic, tak ani v domovech důchodců není dohled nad dodržováním zákonů.

Snad se křivě nepodívám na nějakého policistu, abych mu nedal příležitost zadržet mě, takže se snad (doufám) neseznámím s vnitřkem vazebni věznice. Je ale pravděpodobné, že skončím v péči nějakého domova důchodců a proto mám zájem o dodržování lidských práv i osobní bezpečnosti. Nijak mě neuklidňuje vědomí, že naši politici opakovaně připomínají Číňanům, jak důležité to je.

Vytisknout