Stát permanentních kopečkářů

19. 10. 2013 / Štěpán Cháb

Uběhlo dvacet čtyři let. Vcelku hrůzně zadlužená populace nasedne do vydlužených aut a jede se do kapitalismu. Už ne obdivovat, ale porovnat. Máme tu totiž také kapitalismus. Ten náš, na bedrech vlastního potu a krve vybudovaný. Prý.

Tedy porovnávejme.

Po revoluci se k nám ve velkém sjížděli němečtí občané toužící po ušetření vlastního výdělku. Bylo u nás až směšně levně. A Němec si tu musel nutně připadat jako boháč, jako nějaký šejk. Ale s úbytkem našeho nadšení pro věc porevolučního běsnění začalo ubývat i nakupujících Němců. Příhraniční obchody přestaly tolik okatě prosperovat a my jsme začali nesměle pokukovat do Německa. S údivem jsme po dvaceti čtyřech letech došli ke zjištění, že v Německu, v té kolébce předražených potravin, je najednou levněji, než u nás.

Ne o moc, ale přesto. Začalo se vyplácet nasednout do auta a dovést si zásoby potravin z Německa. Kolik že člověk ušetří? Jednu třetinu výdajů?

Ano, tak nějak to vypadá při porovnávání cen i při nákupu. A tam, kde se dočkáme nepatrně vyšší ceny u jedné potraviny, můžeme očekávat také zcela jinou kvalitu. České obchody jsou zaváženy potravinami pochybné kvality, které mají po jednom dni na kredenci tendenci uhýbat před rukou, která se jich chce chopit. Uzeniny, kde hlavní složkou je vepřová kůže, sáčky s proviantem, jejichž výplní je spíše vzduch, nežli proviant, chemické sloučeniny v potravinách, které by byly v jiných státech žalované pro pokus o vyhlazení populace, se u nás nabízejí bez uzardění ke konzumaci.

A tak se podívejme na koloběh peněz, který nám je tím nastavovaný. Občan naší republiky si v naší republice vydělá něco peněz. Položku určenou na potraviny investuje v Německu, protože tím ušetří, veškeré spotřební daně tedy plynou německé říši a český stát tak přichází o finance.

Kdyby se jednalo o skupinu rebelujících nakupujících, prosím, nic se neděje, ale nákupy v Německu už dosahují takové míry, že si tamní supermarkety najímají české prodavačky, aby se zákazník cítil pohodlněji, nakupujících Čechů je totiž v některých oblastech Německa dobrá polovina všech zákazníků. Celé příhraničí opět běhá nuceně přes kopečky. Zase běhá za lepším.

Takže máme méně kvalitní potraviny, které jsou dražší nežli ty kvalitnější ze sousedství a přitom bereme v zásadě o dvě třetiny menší platy a člověka musí nutně napadnout, že v takovém propočtu musí být nějaká zásadní chyba, obzvláště vezme-li v potaz, že jsme se stali členy EU, která to měla všechno tak nějak srovnat. Asi se jí to nepovedlo. Nebo se jí to povést ani nechtělo, co my víme.

Může za to Kalousek a Nečas a Topolánek? Může za to Klaus se Zemanem? Nebo ten náš velekrásný pěstitel Babiš? Nebo je to z jednoho pytle skvadra, která prostě jen škodí? Proč by to ale pro boha dělali?

Tento článek nevyjadřuje sousedskou závist, ale údiv nad tím, že hodina lidské práce je v Německu daleko hodnotnější nežli hodina stejné práce v Čechách a že se němečtí občané stravují, zatímco Češi se tráví jedy, které fungují na dlouhodobé bázi, tzn., nezabijí hned, ale zabijí určitě a toto trávení si Češi musí navíc připlatit. Jako by se jednalo o nějaký nadstandard.

Vytisknout