Právě o půlnoci

29. 9. 2013 / Karel Dolejší

"V pravé poledne" (High Noon) ovšem nezavrhla jen sovětská kritika, ale zrovna tak i ti, kdo se v atmosféře mccarthyovského honu na čarodějnice považovali za Foremanovy protivníky. John Wayne spolupracující s Výborem pro neamerickou činnost podstatně ochotněji než Foreman považoval za "neamerický" i tento western, který mu vadil natolik, že natočil jeho "politicky korektní verzi", a to dokonce opakovaně: Nejprve jako "Rio Bravo", poté ale ještě i druhý a třetí odvar - "El Dorado" a "Rio Lobo".

Ve filmu "V pravé poledne" se bývalý marshall Bill Kane (padesátiletý, nemocný a na i na poměry černobílého filmu mimořádně bledý Garry Cooper) přes protesty pacifistické novomanželky rozhodne neodjet z města, do nějž se kvůli pomstě vrací banda zločince, jehož kdysi zadržel. Až do posledních okamžiků před nevyhnutelným soubojem s přesilou marně shání pomoc mezi vystrašenou a lhostejnou veřejností.

"Rio Bravo" je od počátku vedeno zcela opačně. Postava stárnoucího strážce zákona z původní předlohy je symbolicky odpravena v podobě Pata Wheelera, starého přítele zdejšího šerifa Chancea (John Wayne), který už předtím odmítl jeho pomoc kvůli věku, ale i jeho pokusy získat proti desetinásobné přesile pomoc mezi veřejností. Wheeler se tak stává jedinou obětí na straně "good guys", neboť všichni ostatní se dožijí konce bez vážnějšího zranění a dokonce ve výborné náladě, zatímco bandité padají po desítkách.

A šerif v tomto případě o pomocníky proti přesile nemá úplnou nouzi. Všichni, kterým vůbec dovolil, aby mu pomáhali, jsou ovšem ve srovnání s ním naprosto druhořadými postavami a on zůstává jediným plnohodnotným mužem. Ve filmu "V pravé poledne" zraněného Kanea nakonec zachrání žena, která kvůli manželovi popře kvakerskou víru a v rozhodujícím okamžiku mu přece jen přichází na pomoc. V "Rio Bravo" však vidíme chlapáckého šerifa už vzrůstem zdaleka převyšujícího všechny ostatní kladné postavy, a to zejména mexického hoteliéra měřícího maximálně metr padesát, ale i mladíčka, opilce a kulhajícího starce s brokovnicí. Se všemi jedná šerif svrchu a nevlídně a všichni jsou mu neskonale oddáni. Pokud jde o prémiovou zrzku (Angie Dickinson), která pomáhá tím, že hlídá přede dveřmi pokoje, prohodí oknem květináč a (v parametrech tehdejších pravidel žánru) sama vleze šerifovi do postele, nemá u ní vůbec žádnou konkurenci dokonce ani na straně bandy záporáků, která se zcela nevěrohodně a neuvěřitelně vůbec nepokusí této slabiny využít ve vlastní prospěch...

"V pravé poledne" ukazuje muže, který se z pocitu povinnosti věnuje záležitosti, do níž mu přísně vzato nemusí nic být (marshallem už není, mohl by s novomanželkou odjet za novým životem), nicméně ve městě, jemuž chce pomoci, nenachází nakonec mezi ovčanstvem žádnou ruku hájící veřejný zájem. "Rio Bravo" naproti tomu ukazuje šerifa ve funkci, který koneckonců nemá jinou možnost než bojovat, ale také nemá problém vyvolat kolektivní akci ve prospěch veřejného zájmu; vždyť v závěrečné přestřelce, která převrací naruby ještě také citovanou legendární bitvu o Alamo, mu přispěchá osobně se zbraní na pomoc dokonce i parodie Juana Sequína, mexický pidimužík, který až do té doby (majitel na místní poměry honosného hotelu) působil nanejvýš v roli sluhy a poslíčka.

Jednoduše řečeno je naprosto pochopitelné, že film "V pravé poledne" oceněný čtyřmi Academy Awards byl současně odmítnut jak bolševickou, tak antikomunistickou kritikou. Pro obě strany byl hlavní hrdina příliš izolovaný a "individualistický", málo machistický, ideologicky se nehodil do krámu. Nepěstoval si síť závislých poskoků. - Třicet sedm let po svém vzniku se ovšem film zprostředkovaně dočkal i politického využití, když pomohl polské Solidaritě k volebnímu úspěchu.

Je to dnes možná podivuhodné, ale Solidarita western nepodrobila třídní analýze a neměla zapotřebí lustrovat tvůrčí motivace a postupy Carla Foremana, jenž část života strávil jako nezaměstnaný v britském exilu a v době polské volební kampaně už byl pět let po smrti.

***

Obyvatele České republiky zanedlouho čekají předčasné volby, o nichž si snad někteří myslí, že by mohly být podobně přelomové, jako kdysi ty polské. Adaptace uměleckých děl k volebním účelům se ovšem nedočkali, nepočítám-li spícího agenta Trautenberka s povolením zapíjet na jedné z mnoha stran nezměny - a na jiné zase starou tramvaj Statise Prusalise.

Zcela výjimečně musím souhlasit se slovenskou expremiérkou Radičovou, která Čechům předpověděla vážnou politickou kocovinu. Ještě do voleb bude nepochybně vyprána spousta špinavého prádla, možná dokonce znova dojde na pranici mezi politickými mafiány. A po volbách se pochopitelně ze slibotechny přejde do prozaické sféry možného. Žádná solidarita, ať už s malým nebo velkým "s", v tomto hlasování nezvítězí. Žádná další repríza "pravého poledne" se nekoná.

A to přesto, nebo spíš právě proto, že situace v dnešní ČR připomíná Foremanovo Hadleyville mnohem a mnohem více, než společenská atmosféra v Polsku před čtyřiadvaceti lety.

Vytisknout