Proč se nehlásit k levici?

27. 9. 2013 / Karel Dolejší

Zatímco třeba ve Francii je socialistická strana stranou městských elit a státních zaměstnanců usilující o zachování statu quo, čeští socialisté představují v zásadě volné sdružení regionálních mafií tunelujících krajské rozpočty a evropské fondy, které pouze naoko zastřešuje předsednictvo donedávna se nesměle pokoušející o očištění a modernizaci své organizace. Neúspěšně. Rozhodující síly se přiklonily jinam a vedení strany nezbylo, než buď odejít, nebo prostě plout s proudem. Mezi porážkou a hanbou zvolilo hanbu - a porážku dostane navrch krátce po volbách. Hlavními klienty této strany se do budoucna stanou důchodci. Je zajisté správné, aby se o zájmy důchodců v české společnosti někdo staral, pokud se to však stává jedinou náplní činnosti velké politické strany, ve svých důsledcích to vede k radikálnímu zkrácení časové perspektivy a z toho nezbytně plynoucí bezkoncepčnosti. Titul Bělohradského eseje "Umění být velkou stranou" (Salon Práva, 28. srpna) zde díky bohaté významové rozeklanosti češtiny mimoděk demonstruje zákon nezamýšlených důsledků.

***

Komunistická strana je jedinou větší nereformovanou komunistickou stranou v Evropě. Její vnitřní vývoj zamrzl, zmítá se již řadu let mezi neostalinismem a neoliberalismem několika zbylých na odiv vystavovaných "progresívních", zatímco se na zadním vagóně opoziční parlamentní rutiny pomalu vyváží na výsluní moci, kde opět nebude mít co nového nabídnout.

Všeobecně zde převládající nepoctivý a zalhávající přístup k minulosti je spolehlivým garantem toho, že budou podnikány pokusy opakovat staré praktiky v idealizované minulosti "osvědčené", jakmile se k tomu jen naskytnou mocenské prostředky a příležitost.

***

Džihádisté nejsou organizačně spojeni s žádným ze zmíněných politických uskupení, navíc je od nich dělí i generační přehrada, či spíše rovnou několik takových přehrad; o to jsou však ve svých nárocích radikálnější. Vynáší bizarní soudy jako "smrdí­-li básníkům lůza, bude to mít neblahé společenské následky" - jakoby byť samotná existence či neexistence nějakých osmdesát let konzumeristickými masami ignorovaných básníků mohla mít dnes ještě nějaké "společenské důsledky" ("Eh co," odpověděl referent, "mrdat se bude stejně, ať budou básníci nebo nebudou." (Ladislav Jehlička)) - a požadují pro sebe právo stanovit jako povinnost, že spisovatel má hledat vlastní místo ve výrobním procesu. Ach ano, Šimku a Grossmanne, apoštolové sociální angažovanosti umělce - nepotřebujeme neduživých intelektuálů! My chceme ve jménu společenského pokroku vymýtit básníky, kteří si píší pro pár sobě podobných.

***

V pandemoniu navíc pod povrchem probíhá souboj o šanci zopakovat silové sjednocování levice shora, k němuž v této zemi už začátkem 90. let jednou došlo - a skončilo, jak jinak, velmi neslavně. Dobře známý rejstřík uplácení, vyhrožování, pokusů o existenční likvidaci či nepřátelského přebírání "partnerských" organizací a následný diktát závazné jednotné linie vypracované v úzkém kruhu vševědoucího sekretariátu i proti vlastním frakcím je pomalu rozehráván ke spektakulární repríze. Kdo nejde s námi, jde proti nám.

***

Vlastní povinností intelektuála je však ještě stále "vědomí jako úkol", nikoliv funkce reproduktoru poslušně roztrubujícího "věčné pravdy" oznamované ve věstnících vševědoucích sekretariátů za účelem feudálně paternalistického vedení mas. Vlastní zkoumání světa musí mít vždy přednost před směšnou konstrukcí "organického intelektuála" opsanou Gramscim sakumprásk z mocenského provozu katolické církve, ve kterém je intelektualita tak či tak vždy pouhou služkou teologie a ničím jiným.

A veškerá ideologická a mocenskopolitická veteš, která tomuto "vědomí jako úkol" překáží, musí být tím, kdo chce zůstat věrný svému úkolu, právě proto odložena stranou, ponechána sama sobě a těm, kdo z důvodů realizace mocenských ambic, pseudonáboženského přesvědčení či už jen pouhého panického strachu ze ztráty identity (protože levičáctví se pomalu redukuje na identity politics) k něčemu takovému nikdy nedospějí.

Vytisknout