Kde leží Kartágo, aneb Propaganda jako umění (ne)možného

25. 9. 2013 / Lubomír Brožek

I zmíněný Cato věděl, jak mocným nástrojem vládne, když v době (punských) válek mezi Římem a Kartágem senátorům a římskému lidu zatvrzele opakoval své: Ceterum (autem) censeo Carthaginem esse delendam. Pohrával si při tom s větví fíkovníku, utrženou v Africe, aby bylo i těm největším nedovtipům jasné, že nepřátelské plody nezrají zase až tak daleko od hranic impéria.

Představuji si Cenzorovu přísnou tvář hledící z odstupu věků na naše bláznivé hemžení, představuji si Catův pohled na předvolebních billboardech. Je zachmuřený, jako vždy, ale také užaslý, jak že ta budoucnost vypadá. Jistě by působil velmi přesvědčivě s tou svou fíkovou haluzí a heslem Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno. Přičemž za Kartágo může být dosazeno cokoliv, na co by mohla vytipovaná cílová voličská skupina slyšet. Prostě cokoliv, co ohrožuje náš životní styl, naši prosperitu neprosperitu, ale především cokoliv, co ohrožuje nás samé a naši šanci zmocnit se vlády.

Obávám se, že novodobí "cenzoři" sice podobně jako Cato upírají ustarané zraky k budoucnosti obce (města, světa, etc.), ale jejich schopnost vidět je omezena rámem zrcadla, v němž zálibně pozorují především sami sebe, zatímco pomyslné Kartágo se v podstatě stalo potěmkinovskou vesnicí, ad hoc mediální kašírkou, kulisou pro dobové tanečky bláznů oděných do maškarních hávů stranických barvev.

Vítejte ve virtuálním světě, v němž téměř nic není skutečné, ani starost o věci veřejné, ani úcta k tradicím (neřku-li respekt jeden k druhému), ani osobnosti transformované v čirá simulakra, ani soukromí (na jehož reálnost nemůže vážně věřit snad ani Úřad na ochranu osobních údajů). Dokonce i ty prachy, o které jde až v prvé řadě, se zběsile tisknou, aniž by představovaly jakoukoliv realitu (kromě reálného strádání těch, kterým se jich nedostává).

Zprávy jsou vynášeny jako cinknuté karty pokeru, který hrají profíci moci, míchajíce pravdu se lží a polopravdou, aniž by se zdržovali něčím tak banálním jako jsou pravidla, jimiž se stává účel sám. Rozdíl mezi zpravodajstvím a propagandou je v podstatě prostý. Zpravodajství je nezávislé a slouží veřejnosti k tomu, aby si mohla svobodně vytvořit vlastní názor. Účelem propagandy je pravý opak. Zpracovat veřejnost, působit na její city, instinkty, přeměnit její hodnotový systém, ovládnout její myšlení. Užitečná proto mohou být nejenom média, ale například, což je obzvlášť znepokojivé, i školství. Není zajisté náhodou, že když na troskách Výmarské republiky hořely knihy, křepčili kolem barbarských ohňů i studenti.

Hořely knihy Brechtovy, bratří Mannů, hořela díla spisovatelů, jakým byl Erich Maria Remarque anebo Heinrich Heine, jenž napsal "Kde se pálí knihy, tam se dříve nebo později budou pálit i lidé". A zatímco nacisté knihy veřejně pálili, jiní výtečníci později ve vší tichosti posílali publikace do stoupy. Dnes už takového barbarství není třeba. Doba se změnila. Spisovatelé už prostě většinou málokoho zajímají. Proč krmit ohně tesklivým listím zapomenutých knih, proč cpát myšlenky do stoupy v době, která je sama stoupou? Spisovatelé znepokojovali v totalitních časech, už tím, že byli citováni a lidé je brali vážně. Teď neberou lidé mnohdy vážně ani sami sebe.

Máme svobodu, kterou jsme si mnohdy vyložili jako svobodu kašlat na všechny a na všechno, svododu zazdít naději a klíče vyhodit mřížemi na dvůr. Zavřete krám s písněmi a strčte si brka za klobouk, pošetilí ptáčci. Pisálka si, když na to přijde, můžeme koupit, nějakou cenou například - proč hned plýtvat penězi, to už raději rovnou koupíme celé noviny. Před volbami to nemusí být zase tak špatná investice, že. Aby se voliči mohli dozvědět opravdu důležité věci. Třeba jak jsme jeli stylově tramvají z Jablonce do Liberce, kde se s námi místní filozof podělil o své obavy z příklonu k Moskvě. Kdo by čekal od filozofa takovou hlubokomyslnou starost? My jsme ho však ujisti, že víme, kam jdeme. Jenom opravdoví zlomyslníci můžou tvrdit, že už tam jsme. A hnidopiši se můžou pídit, zda jsme věděli kam jdeme, když jsme ve výroční den Bílé Hory protlačili církevní restituce, zda jsme věděli kam nás péče o blaho bližních vede, když jsme zvedali DPH - i na knihy (lid by si neměl čtením kazit oči a mást hlavu), když jsme plédovali za S-karty a nastavovali kultuře procesy.

Naštěstí se na detaily nikdo neptal. Přišlo málo lidí. Vida, jak se hodí chápající média, která nepřehlédnou to podstatné, aby to předala širšímu publiku. Například, že číro vyšlo z módy a simulakrum se změnilo na Bonda. Karla Bonda, TOP agenta 009. Který je vždy připraven. Pokud zrovna neusíná. Problém je, že (jak pravil) usíná vždy, když se kecají blbosti. Tedy fakticky stále. Zvláštní je, že některým voličům to nevadí. Číro jim připadalo interesantní a Bond je nepochybně nadchne. Je to prostě super simulakrum. Ne jako ten suchopár, řečený Censorius, který byl zaťatý, snad dokonce nesnesitelný, paličatý a neodbytný a nafoukaný. Ješita a manipulátor. A nejspíš leckomu ležel v žaludku. Ale byl jaký byl. Sám sebou. Možná právě to bychom měli hledat mezi tvářemi na předvolebních billboardech. Autentickou tvář mezi nesčíslnými simulakry. Když už nic jiného,alespoň by nám bylo jasné, s kým máme tu čest a kde leží Kartágo.

Vytisknout