Kecy a teologie

25. 9. 2013 / Karel Dolejší

Adam Borzič tvrdí, že je překvapen obrannou reakcí na neobolševizační praktiky kritizované Brunem Solaříkem. Vzápětí podniká vše proto, aby neobolševizační kádrování čtenáři vymaloval v podobě zcela neškodného zahradního trpaslíka, který snad může útočit na něčí vkus, nicméně skromně dlí v soukromé zahrádce, takže by prý neměl vyvolávat přehnanou odezvu.

Boržič má ovšem zatracenou smůlu. Solařík už konkrétními citáty velmi podrobně doložil jak agresivitu, tak univerzalistický nárok toho, co se Borzič pokouší licoměrně představovat jako neškodný menšinový směr, ve skutečnosti však jde o socrealismus č. 2. A tak jeho úhybný manévr v žádném případě nemůže působit přesvědčivě.

A zrovna tak falešně vyznívá i druhý klíčový strategický tah Borzičova textu. V něm se snaží na oko Solaříkovi přitakat - ve skutečnosti jej však tím nejpodlejším způsobem zfalšuje. Vypichuje místo, kde se hovoří o lásce, a vzápětí ji pokoutně směňuje za falešnou minci abstraktní teologické kategorie nakouřené kadidlem, s níž potom teprve pracuje. A ještě ke všemu Solařík ani není autorem citované pasáže. Napsal ji totiž jistý Tomáš Gabriel.

Pokrytecká pokora zakrývající jednoznačně vyslovený mocenský nárok i kněžourské falšování autentického vztahu člověka ke světu každopádně usvědčují autora z jedné věci - to co předvádí by ve vojenské terminologii spadalo pod pojem "akce zadního voje", která kryje ústup po vydatném výprasku, aniž má v úmyslu cokoliv změnit na podstatě sporu.

Pokud by chtěl Adam Borzič skutečně nabídnout dialog těm, kdo jsou zřetelně okřikováni hlasateli "Nejvyšší a Jediné Pravdy", bude muset udělat mnohem, mnohem více, než co předvedl na první pokus.

Vytisknout