Vzdor a beznaděj nad klávesnicí

30. 6. 2013 / Radek Mikula

Po přečtení Dolejšího rezignace na kritiku prezidenta republiky musím uznat výstižnost jeho povzdechu nad obtížností střetu s rozšířeným vnímáním mesiášské role Miloše Zemana v dnešním politickém životě. Je to fakt a především pro další vývoj české levice je zásadním prvkem jejího budoucího směřování.

Hlavním polem pro prosazování jeho vlivu bude sociální demokracie. I po třiadvaceti letech stále nevyprofilovaná a rozklížená strana. Její představitelé se obávají kritizovat prezidenta z podobných důvodů, z jakých o něm Karlu Dolejšímu nechce psát. Jenže oni mají důvodné obavy o zájmy své strany, tedy o důsledky, které by otevřenější kritika hlavy státu měla na jejich volební preference mezi tou (nikterak malou) částí levicového voličstva, stejně jako na "zemanokratickou" část vlastní členské základny.

Jediné názorové zázemí pro zastánce ČSSD nezávislé na Hradu představuje radikálně demokraticky orientovaná část intelektuální levice. Již do nynějška šlo o silně nedostatkový sortiment, který se navíc potýká s nechutí vydavatelů publikovat jejich články. Pro jedny jsou moc leví, pro druhé zase příliš praví, protože málo prozemanovští. O to důležitější je kriticky zkoumat nejen konkrétní kroky prezidenta, ale i hodnotové zaměření, které reprezentuje a v neposlední řadě oprávněnost či falešnost nadějí, jichž se stal zosobněním. Díky za každý kousek veřejného prostoru, kde to je možné.

Karel Dolejší se těší, celkem mimořádnému privilegiu neomezovaných publikačních možností. Nemusí tedy sepisovat své komentáře s vědomím, že budou bez vysvětlení odmítnuty. Kolik publicistů si užívá takové příležitosti k tvůrčímu rozletu?

Dnešní stav české levice trochu připomíná bod, do kterého se dostala před šedesáti pěti lety. Hněv nad nespravedlností kapitalismu sice už není spojen s vizí nové podoby společnosti, ale touha po vyšší životní úrovni spojená s požadavkem větší sociální rovnosti znovu triumfuje nad vědomím, že k těmto cílům je potřeba směřovat demokratickou cestou a za respektování odlišných názorů. Svoboda a demokracie se stávají podobnou šlehačkou na dortu, jakou je pro Václava Klause ekologie, nebo ještě hůře jsou vnímány jako druh pravicové demagogie, jako falešné hodnoty, které pro obyčejného poctivého člověka nic neznamenají, kromě toho, že ho odvracejí od jediného smysluplného požadavku -- vlády, která zajistí, aby se měl co nejlíp bez toho, že by se musel sebeméně starat o politiku.

Tohle je ale tak jako v minulosti cesta ke zničení levice a k devastaci jejího civilizačního přínosu. A o tom je potřeba mluvit, všude, kde o tom mluvit lze. Každý, kdo to chápe a kdo vládne slovem, by měl cítit osobní odpovědnost přispět k názorovému střetu, který se na levici začíná rozvíjet. Naplňování takového závazku je ze své podstaty flustrující. Ale tak jako je použití dezinfekce bolestivé, má-li být účinné, tak i autentická levicová publicistika musí čelit vlně nesouhlasu zprava i zleva, jestliže dokáže jít k podstatě věci. K odmítnutí pseudolevicového populismu, jehož základem je werichovské "To je blbý, to se bude líbit!". Tupá omezenost příznačná pro české politické myšlení současnosti kvalitním autorům zaručuje širokou neoblíbenost a je na nich, aby se s ní dokázali vypořádat. To v první řadě a nezbytně znamená nenechat si vnutit pocit marnosti, jak se stalo Karlu Dolejšímu.

Čím jsou lidé zoufalejší, tím jsou také zpravidla bláhovější. Jenže není zoufalé a zároveň bláhové pokořit se této bláhovosti, když se výsledky vzdoru proti ní nedostavují tak rychle, jak bychom si přáli?

Abych to zkrátil. Všechny důvody, které Karla Dolejšího vedou k tomu, aby přestal psát o Zemanovi, by ho naopak měly motivovat, aby o něm psal ještě víc.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.6. 2013