Za nemalou část povodňových škod může lenost s hloupostí

26. 6. 2013 / Aleš Uhlíř

Nedávno mi jeden lékař vyprávěl, jak se u něj zhroutil mladík, který se už viděl být v nějaké české zahraniční vojenské výpravě a nebyl pro jakési onemocnění, o němž do té doby nevěděl, shledán způsobilým pro vojenskou službu. Ukazoval lékaři své v posilovnách vypracované svaly, brečel a říkal, že on by byl ten nejlepší voják pro zahraniční mise, protože pro něj není problém "kohokoli na ulici zabít". Nebude to asi důsledek jen nízké inteligence, ale i války jako hry v idiotských televizních "dokumentárních" pořadech, kde "bojují" počítačové animace tankových armád nebo letadel a hořící letadlo či tank je něco jako ztracená figurka na šachovnici. On už žádného účastníka války nezažil a tak za tu nejlepší bojovou přípravu pokládá bušení v posilovně a schopnost každého civilistu bez zábran podříznout.

Je těžké porozumět něčemu, co jsme sami nezažili. Vzpomínám, že jako kluk jsem vždy nevěřícně naslouchal tomu, když na svátek Josefa dědeček vyprávěl, jaké nádherné počasí 19. března bylo, když on začal chodit do školy. Nikde žádný sníh, kluci hráli kuličky a bosí běhali kolem řeky a přebíhali z jednoho břehu na druhý. Bylo tomu těžko uvěřit, když v 60. a 70. letech minulého století kolem 19. března často sněžilo, všude byly závěje nebo alespoň ledová břečka. Vzpomněl jsem si na dědečkova slova až po mnoha letech, když jsem četl knihu Malá doba ledová od britského autora Briana Fagana, kde se popisuje mimořádné oteplení spadající do let 1890 -- 1900.

S povodněmi to je něco podobného. Dříve tu "nebyly" a nyní nám ty stoleté aj. vody hrozí permanentně. Přitom se problém povodní v Československu pokládal za vyřešený přehradami. Alespoň tak se to kdysi vykládalo v hodinách zeměpisu, jak si možná pamětníci vzpomenou. Že by se pod vodou mohla ocitnout rozsáhlá obývaná území na Moravě, ve Slezsku nebo v Čechách, s tím se prostě nepočítalo. Povodně se staly událostmi z dávné historie, které se již nebudou opakovat.

O jak "dávnou" historii šlo, se může přesvědčit každý, kdo se podívá do kterékoli regionální publikace o historii měst a obcí. Povodně nebyly v minulosti ničím zvláštním. Ta dnešní terminologie "padesátiletá voda", "stoletá voda" apod. vzbudila mylný dojem o délce časových úseků, v nichž se povodně vracejí. Vždyť v 19. století bylo povodní mnoho. Regionální historik Jan Kudela, autor publikace Svinov -- paměti starobylé slezské obce z roku 1926 popisuje možný scénář povodní na Ostravsku takto: "Svinov leží v údolí Porubky a nedaleko Odry. Dubí je na samém břehu řeky Odry. Potok Porubka má ráz horské bystřiny, jež zaplavuje často údolí, zvláště na jaře, když taje sníh, nebo za prudkých dešťů. S kopců pustopolomských a lhotských stekou rychle proudy vody do údolí a zaplaví Porubu a Svinov. Někdy vnikne voda i do stavení. Když je na Odře nízký stav vody, netrvá povodeň z Porubky dlouho. Voda brzy odteče. Hůře však bývá, vyleje-li se i Odra, případně i Opava z břehů. Tehdy tlačí Odra vody nazpět do Porubky a povodeň pak trvá i několik dní. Louky od ústí Opavy a podél Odry mění se v rozsáhlé jezero".

V 19. století zde byly povodně v některých letech i dvakrát. Voda z tajícího sněhu dne 20. února 1871 zaplavila rybníky, protrhla hráze a na návsi obce měla jeden a čtvrt metru. Téhož roku přišla povodeň 5. srpna po deštích trvajících 3 týdny a voda ve středu obce měla jeden metr. Že řečiště Odry není jen to dno pod vodou tekoucí řeky, si uvědomili ti, kteří řešili modernizaci budovy svinovského nádraží a jeho okolí. Původně se prý uvažovalo s podzemními chodbami spojujícími podzemní garáže s nádražím. První výkopy doprovázené gejzíry vody ukázaly, jak technicky a finančně by to bylo náročné a garáže jsou v nadzemním silu. K Odře je to 500 metrů, ale stále ještě v místě, kde se nachází její staré řečiště.

Takřka každoroční rozvodnění Odry -- někdy při jarním tání, jindy v létě po vydatných deštích -- jsem za povodně nepovažoval. Odra se často vymanila ze svého řečiště a zaplavila louky kolem mlýna a také kolejiště svinovského nádraží. Z oken našeho domu byly vidět zatopené koleje, na nichž pomalu projížděly vlaky. Žádná přírodní katastrofa. Pouze z vyprávění starších lidí jsme věděli o dřívějších povodních, kdy se voda dostala až do středu obce. Paměť sedláků, kteří vždy s přírodou počítali, však byla delší a uchovávala i vzpomínky na velké povodně. Obytné domy se proto stavěly tak, aby se i ta nejvyšší voda u většiny domů zastavila na zvýšeném prahu. Často zaplavovaná pole u Odry se využívala jinak než pole ve svazích. Lidé s přírodou byli srostlí, rozuměli jí a nesnažili se ji nijak zkrotit a nikoho nenapadlo stavět domy tam, kde by se stavby ocitly pod vodou.

Do roku 1996 o velkých povodních u nás málokdo něco věděl. Když jsme 14. května ve zprávách slyšeli o povodni v Miloticích nad Opavou, moc jsme tomu nevěřili. Snad někde v dolní části při ústí Milotického potoka do Opavy, ale nahoře? Ve výšce přes 500 metrů nad mořem? Teprve následující telefonáty od souseda nás uvedly do děsivé reality. Po celodenním dešti dne 13. 5. 1996 se přívaly slily a v pozdním odpoledni voda z Milotického potoka tekoucího jako malá stružka na dně hlubokého koryta zaplavila celou obec. V místě našeho domu (510 metrů nad mořem) dosáhla výšky 7 metrů a ve sklepě bylo 30 centimetrů vody. Z hlediska "zaplavení" domu je to zanedbatelné, nikdo by ale dříve neuvěřil, že je to vůbec možné. Teprve druhý den ráno lidé viděli, co vše se stalo. Celé dlouhé úseky silnice podél potoka zmizely, mosty byly zničené a všude kolem byly rozsety obrovské balvany. Nesrovnatelně hůř na tom však byly níže položené obce u řeky Opavy, kde následky bleskové povodně dosáhly apokalyptických rozměrů.

Soused nám líčil, jak na začátku onoho večerního přívalu sedl do auta a rozjel se obcí dolů, aby se dostal do Krnova. Když za šíleného řevu padající vody dojel po pěti minutách na most přes Opavu, stalo se vozidlo neovladatelným a začalo plavat. Nezaváhal ani vteřinu, vystoupil z něj a pak se jen díval, jak jej bere rostoucí proud vody a jak jeho vůz mizí v bouřících vlnách Opavy. Když se pěšky vrátil domů, voda v obci už všude opadla.

Ještě v roce 1996 se v Miloticích dalo vše do pořádku. Prací se v obci účastnili všichni. Škody v porovnání s obcemi kolem Opavy byly minimální. Obec dostala konečně vodovod, plánovaný od 50. let (trvalý problém s vysycháním studní), novou silnici, nové mosty a potok byl důkladně vyčištěn a jeho koryto prohloubeno. Právě zanesený potok způsobil, že se pod mosty voda zastavila, vystoupila tak vysoko a strhla mosty i části silnice.

Bezprostředně před povodněmi v roce 1997 jsme byli v Jeseníkách. Ten den, než ta katastrofa započala, jsme dopoledne jeli z Vrbna pod Pradědem do Milotic nad Opavou a když jsme se dostali na silnici vedoucí podél Opavy, nespatřili jsme v korytě žádnou vodu. Šli jsme se na to podívat. Řeka se v místech, kde se dříve dalo i plavat, úplně ztratila a jen tu a tam mezi kameny prosvítalo pár loužiček vody. Bylo velké vedro. Dojeli jsme do Milotic. Barometr klesl na hodnotu, jakou jsme na něm dosud nezaznamenali. Do počátku katastrofických povodní, které započaly několikadenními srážkami, zbývalo několik hodin. Nikdo to ale nevěděl. Žádná varování v rozhlase nebo v televizi. Kolem poledne se obloha počala zlověstně černat. V rádiu stále nic o tom, co by mohlo přijít, natož nějaké varování. Vypadalo to ale na pořádnou bouřku, tak jsme se rozhodli ukončit náš pobyt v Miloticích o den dříve a po poledni jsme odjeli. Odpoledne už padaly proudy vody v Jeseníkách i v Beskydech a nastaly známé katastrofální povodně roku 1997 na Odře a na Moravě, které zaplavily třetinu Moravy a Slezska. V Miloticích nad Opavou v tom roce z povodní žádné škody nevznikly. Prohloubené koryto potoka a jeho vyčištění se osvědčily.

Cestou krajinou vidíme na jaře nekonečné žluté lány řepky a na konci léta zase kukuřici. Takto zemědělsky obhospodařovaná půda vodu nezadrží. Stačí silnější déšť a hned všude na polích stojí voda. Dříve tam byly brambory, řepa nebo obiloviny. Teď jen obří kaluže.

Také čištění říčních koryt je dávnou minulostí. Že by dnes nikdo nepočítal s tím, že každý tok se časem zanáší? Vzpomínám si, že když jsme se kdysi chodili koupat do Opavy, stály tam u řeky na některých místech stroje, které z řeky bagrovaly štěrk. Do těch míst s větší hloubkou jsme pak chodili plavat. Přitom povrchových štěrkoven, kde se těžilo, bylo všude kolem spousta. Přesto se štěrkové naplaveniny těžily i v řece.

U řek byla vždy spousta pěkných míst, nikdy se tam ale domy nestavěly. Dnes se staví i tam, kde bylo při poslední povodni několik metrů vody. Staví se dokonce v říčních korytech, v místech, kde se při hloubení mělkých základů narazí na říční nánosy a hlína se tam musí na zahradu přivézt, neboť pod tenkou vrstvou jsou jinak jen říční kameny a štěrk. Staví se tak, že ze zahrady se ve stejné úrovni vchází přímo do pokoje a podlaha není ani jeden schůdek nad terénem. Developeři nabízejí domky v místech, která byla pod vodou v roce 2002, reklama zdůrazňuje možnost "procházek u Vltavy" a lidé na to slyší a kupují a pak se diví, když za 11 let jsou ve vodě znovu, ale ponaučení z toho žádné a na místě spláchnutého montovaného domku jsou mnozí rozhodnuti stavět znovu.

Stavíme domy tam, kde by to dříve nikoho ani nenapadlo. V místech, kde se voda pravidelně z koryt rozlévala i v minulosti a kde ji musíme logicky očekávat. Dříve pestrým způsobem obdělávaná pole jsme zaneřádili monokulturami jako je řepka nebo kukuřice. Prý je to "ekologie". Nečistíme koryta, která se bez této údržby přirozeně zanášejí a necháme divoce zarůstat břehy. Prý "ekologická šetrnost". Přestali jsme dělat spoustu činností, které představují fyzickou práci. Stali jsme se lenochy. "Ekologii" lidé dříve neznali, ale věděli, že přírodu musí respektovat a žít s ní. Je smutné vidět důsledky povodní a lidská neštěstí. Za část ničivých následků povodní si ale můžeme sami.

Vytisknout