Gaullismus jako vzor?

28. 6. 2013 / Karel Dolejší

De Gaulla k moci vynesla politická krize roku 1958 vyvolaná primárně důsledky rozpadu koloniálního impéria a akutně vyhrocená mezinárodněpolitickou porážkou země během Suezské krize v roce 1956. Ačkoliv byl de Gaulle od roku 1950 v politickém důchodu, během krize, kdy nebylo daleko k vojenskému převratu, v jeho prospěch usilovně pracovala skupina armádních důstojníků, kteří později v exilu vytvoří jádro proti němu zaměřené Organisation armée secrète (OAS). V kritické době podpořili důstojníci de Gaulla proto, že v něm viděli záruku zachování francouzské vlády v Alžírsku, což de Gaulle také veřejně deklaroval jako svůj cíl. Později, jen co upevnil svou moc, však de Gaulle přiznal Alžírsku nezávislost a vyvolal tak v zemi vážný rozkol. Mimo jiné v reakci na zradu vznikla zmíněná OAS, která se mnohokrát pokusila prezidenta usmrtit. O jednom z takovýchto pokusů v určité autorské nadsázce vypráví klasický film Šakal Freda Zinnemanna z roku 1973.

De Gaulle v roce 1958 jako premiér (v tehdejší čtvrtorepublikové terminologii "předseda rady ministrů") osobně vedl proces přepracování ústavy a následně, v roce 1960, byl v souladu s ní zvolen prvním prezidentem páté republiky. V této funkci setrval do dubna 1969, kdy - po potlačení největších poválečných občanských protestů Pařížského máje, během nichž uprchl do Německa a vrátil se teprve, když se ujistil, že za ním stále ještě stojí armáda - reagoval na naprostý úpadek osobní popularity rezignací. Většina veřejnosti ho považovala za příliš starého, příliš sebestředného, příliš autoritářského a konzervativního. Bezprostředním spouštěčem rezignace se stalo odmítnutí jeho návrhu reformy senátu, s nímž spojil své setrvání ve funkci.

De Gaulle přechodně stabilizoval mezinárodní postavení Francie v prvé řadě tím, že rezignoval na cíle, které si jeho země již nemohla dovolit. Všechna postkoloniální dobrodružství opustil a opustil nakonec i strategické spojenectví s Izraelem, které zdědil po svých předchůdcích. Namísto toho se sblížil s arabskými státy a udělal z nich ohromné odbytiště pro výrobky zbrojního průmyslu. Udělal z Francie v zásadě samostatnou evropskou pevnost s vlastním odstrašujícím jaderným potenciálem. Nic z toho ovšem později nezabránilo událostem roku 1968, nejbouřlivějším v celé Evropě. Zejména mladá generace vůbec nesdílela jeho zahraničněpolitické obsese a všestranně konzervativní názory.

Takže stručně rekapituluji: V jedné z největších politických krizí francouzských dějin si de Gaulle na postu premiéra "užil" po šest měsíců rozsáhlé mimořádné pravomoci, přepsal ústavu, poté byl zvolen prezidentem a se stabilizovaným mocenským postavením teprve vyšlo najevo, co má skutečně v úmyslu. Byl to přesný opak těch důvodů, pro něž pilíř jeho moci, armáda, na počátku upustila od plánů na vojenský převrat a místo nich podpořila de Gaullův politický comeback.

Francouzská pátá republika založená de Gaullem se během zbytku tučných třiceti poválečných let po institucionální stránce vcelku osvědčila, nicméně úpadek mezinárodního postavení země stabilizovala pouze dočasně. Už v roce 1973 zažila země první vážnou mezinárodní krizi v podobě ropné krize a dnešní vojenská dobrodružství v Africe, tedy návrat k politice, kterou de Gaulle kdysi zcela opustil, souvisí s všeobecným nedostatkem surovin na evropském teritoriu této země a závislostí na importu ropy a uranu. Dnešní intervenční politika je současně v mimořádném napětí s postupně slábnoucí vojenskou silou deindustrializované a ekonomicky zaostávající Francie.

Nicméně okolnosti vzniku francouzské páté republiky sotva představují nějaký vzor demokratického vývoje a od současné situace v ČR se nesmírně liší. De Gaulle se nejprve stal premiérem na formální návrh tehdejšího prezidenta Cotyho, který se tak pokoušel zabránit vojenskému převratu (byl už naplánován útok parašutistů na Paříž), čili jednoznačně "neprošel peklem voleb"; v této funkci generál vystupující zatím navenek jako zastánce francouzské koloniální politiky přepracoval ústavu a po jejím schválení v referendu se nechal zvolit prezidentem. Rozhodně se tedy nepokoušel nějak "natahovat" stávající ústavní systém a tvrdit, že umožňuje jakési dvojí čtení a dvojí ústavní uspořádání, jak jsme toho svědky dnes v ČR.

Francie je dnes v kontinentální Evropě zemí, jejíž postavení ze všech někdejších klíčových hráčů nejzřetelněji upadá. Může být jistě předmětem diskuse, zda a nakolik to souvisí či nesouvisí právě s ústavním uspořádáním, nebo nakolik naopak stabilizace mezi lety 1960-68 byla vyvolána primárně realistickým omezením velmocenských ambicí, které si de Gaulle vynutil, ale které již není aktuální.

Z kontextu vytržená právnická kasuistika směřující dnes v Česku k ospravedlnění faktické změny politického režimu příkladem francouzské páté republiky je ovšem naprosto účelová a neobhajitelně nesolidní.

Vytisknout