Líbánky: Velmi dobrý nový film Hřebejka a Jarchovského se sociálním posláním

29. 6. 2013 / Jan Čulík

Velmi dobře natočený, napsaný a zahraný je nový film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského s ironickým názvem Líbánky, který byl letos v Karlových Varech vybrán do hlavní festivalové soutěže.

Projednou je tu český film, který má silný a napínavý příběh. Jako obvykle u Hřebejka je součástí filmu určité pedagogické poslání. Jak tomu bylo v několika posledních scénářích Petra Jarchovského, jádrem příběhu a zdrojem napětí je překvapivý, "šokující" kostlivec ve skříni, který radikálně změní zdánlivě pozitivní a optimistické poměry v současnosti.

Podobně jako většina českých filmů z postkomunistické éry se tento film zabývá v prvním plánu čistě osobními mezilidskými vztahy, má však podprahový sociální dopad. Nemohu zde převyprávět příběh, protože bych zničil moment překvapení, film však opravdu stojí za zhlédnutí. Zabývá se neřešeným problémem drastické šikany, problémem rozmazlených fracků z bohatých či celebritálních kruhů, kteří si o sobě bezdůvodně myslí, že jsou něco extra (vím z řady svědectví, že tak se skutečně chovají na "výběrových" soukromých gymnáziích děti z českých zbohatlických rodin) problémem uzavřenosti české společnosti, která předstírá, že je pod klišovitě pozitivním, slunečným dojmem středostavovsky zazobaného českého žití všechno v pořádku, a odhaluje, že pod přátelskými postoji se skrývá neřešená brutalita a krutost.

Metaforou uzavřenosti českého konvenčního prostředí je tu mimochodem - shodou okolností nyní nesmírně aktuální- bigotnost mnohých lidí vůči homosexuálům a lidem jinak smýšlejícím, třeba těm, kteří čtou zajímavé knihy a myslí jinak - na nichž se hrdinové dopouštějí bez rozmyslu a zcela neférově drsné brutality. Tento motiv varuje: Pozor, česká společnost není tak civilizovaná a tolerantní, jak si myslíme.

Zajímavé je, že v rozhovoru pro sobotní karlovarský Festivalový deník přímočaře "vzdělávací", varovný význam svého filmu Hřebejk trochu relativizuje a vlastně zkresluje. Konstatuje, že se film - dodejme, podobně jako Hřebejkova a Jarchovského Kawasakiho růže - zabývá i subjektivitou naší osobní zkušenosti - myslíme si, že to, co jsme zažili, je stoprocentní pravda, jenže, jak ukazuje Kawasakiho růže na základě varovného zjištění historiků, osobní zkušenost se nedá používat jako historicky spolehlivý důkaz.

Hřebejk v rozhovoru poukazuje na to, že hlavní postava Líbánek, novomanžel, "bezvýhradně důvěřuje své osobní interpretaci minulosti", stejně jako jeho žalobce, který se objeví na jeho svatbě. Zde jakoby Hřebejk naznačoval, že ze zpětného pohledu se nikdy nedovíme, co je pravda. Jenže novomanželovo brutální chování v závěru filmu přece jen naznačuje, že pravda nebude tak relativní a že je velmi pravděpodobně na straně vetřelce na svatbě a novomanželově žalobce. Líbánky tedy nejsou tak relativistické, jak jejich režisér naznačil v rozhovoru pro karlovarský Festivalový deník.

Snímek se odehrává za slunečného léta na typické české svatbě, jenže brzo se ukáže, že situace není tak slunečná, jak by scéna v prvních minutách napovídala. Určitě se jděte na tento film podívat - vyvolává celou řadu otázek a svědčí o tom, že Hřebejk a Jarchovský berou vážně úkol přispívat do debaty o charakteru dnešní české společnosti - tentokrát skutečně napínavým příběhem a kvalitně natočeným dílem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.6. 2013