Prezident na ostrově "negativní deviace"? Mediální obraz Miloše Zemana

26. 6. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

V tomto článku se nebudu snažit hodnotit prezidenta Miloše Zemana, ale spíš se zaměřím na to, jak ho portrétují (a tím i hodnotí) žurnalisté (a jejich komentáře a zprávy, popř. novinářské blogy) z českých internetových vydání novin (především výběrově Lidovky.cz, Ihned.cz, Respekt.cz, Aktualne.cz). Budu se ptát na to jaký je dnešní mediální obraz prezidenta Miloše Zemana po jeho zvolení prezidentem ve snaze odpovědět obecnější otázku co takový obraz vypovídá o našich médiích a o české společnosti? Dále chci na tomto příkladu ukázat, že texty se dají číst různě, jejich skutečný smysl zůstává často nepostřehnut a že mají vždy určitý vztah k mocenské praxi (nejen, že informují, argumentují a emancipují ale také disciplinují, marginalizují, normalizují, přesvědčují, odvádí pozornost, manipulují atp.).

Pro řadu kritiků, kteří jsou přesvědčeni o svojí pravdě i díky tomu, že si stejnou pravdu mohou přečíst téměř ve všech českých médiích, bude tato analýza něco jako pokus o bagatelizování nebo dokonce o obhajobu prezidenta Miloše Zemana či "pseudointelektuálním" cvičením na téma, jak špatná máme média. Toto nepochopení bych chtěla hned na začátku odmítnout. Textová analýza, kterou jsem udělala, nebyla snahou o to vylepšovat komukoliv image. Pozorný čtenář pochopí, že mi tu nejde o to hodnotit Miloše Zemana. Kriticky reflektovat práci současných médií a jejich novinářů je významnou součástí demokratického dialogu a podmínkou pro demokracii. Jestliže je dnes Česká republika v další krizi, která se ukazuje být krizí demokracie, nenesou za to odpovědnost jenom vlastní političtí aktéři (politici, politické strany) a jejich voliči, ale také média jako prostory pro demokratickou výměnu názorů, kritiku a objektivní informovaní.

Zeman jako požitkář moci

Tyto dva citáty jsem vybrala jako příklady Zemanova obrazu u kterých je možné si všimnout snahy o to portrétovat Zemana jako emotivního politika, kterého zajímá na prvním místě jeho ego či egoistická touha po moci. Mezi nimi převládají emoce či osobní vlastnosti s emotivní konotací - msta a mocichtivost (touha po moci). Jak ukážu později, jedná se o klíčovou kostru mediálního obrazu Miloše Zemana, která vytváří interpretační rámec pro hodnocení jednotlivých politik, činů a kroků prezidenta.

Msta

Msta se v případě Miloše Zemana objevuje jako jeho základní emoce nebo lépe řečeno jako jeho politický cíl. Obecně řečeno, Zemanův prezidentský mandát (i kandidatura) je často viděn ne jako konkrétní politický projekt (o kterém je možné diskutovat a kritizovat ho), ale jako projekt jeho osobní msty (sociální demokracii a svým oponentům uvnitř ní, svým odpůrcům v prezidentské kampani, nebo konkrétním lidem např. K. Schwarzenbergovi nebo prof. Putnovi atp.). (např. Příklad 1 , Příklad 2 nebo mnohem dřívější Příklad 3Příklad 4 Zcela nepokrytě v tomto trendu pokračuje nyní například M. Fendrych, který překřtil Zemana na "boha pomsty" svých voličů. (ZDE

Moc

Druhou hodnotící emocí či osobní vlastností je v případě Miloše Zemana moc nebo jeho touha po moci. Například komentář M. Weisse píše s ohledem na kauzu jmenování velvyslanců: "Podstatné je to, že Zeman své požadavky vyslovil veřejně. Tak, aby ostatní zúčastnění museli ztratit tvář a on si mohl vychutnat svou moc." (Zde M. Fendrych vidí Zemana velice podobně, tentokrát v souvislosti s povodněmi: "Povodně prezidentovi nepomohly. Nepomohly mu v úporném úsilí převést maximum moci a pozornosti (u politiků to splývá) na sebe." M. Fendrych (Zde) Oba citáty jsou ukázkou toho, jak se dá s konkrétní politickou agendou zacházet. Zveřejnění sporu o velvyslance není prezentováno jako porušení určité diplomatické etikety ale jako Zemanovo "vychutnávání si moci". Povodně jsou ve Fendrychově interpretaci zase případem, kdy mělo dojít k "převádění maxima moci" na Miloše Zemana, což se mu, Fendrych podotýká, nepovedlo. Jmenování J. Rusnoka premiérem bylo na serveru Lidovky.cz shrnuto v titulku "Zeman se opájí mocí" ZDE

Fascinující je v Zemanově případě míra personifikace, která se v souvislosti s jeho politickou aktivitou (touhou po moci) coby prezidenta v médiích objevuje. V tomto případě je velmi výrazný Martin Fendrych, který se intenzivně snaží o to prezentovat všechny prezidentovy kroky jako výraz mocenského egoismu Miloše Zemana. Jak například napsal, "Byl omyl, když jsem psal, že Zeman chce jakýsi poloprezidentský systém. Jemu nejde o změnu uspořádání, změnu systému. On chce jen a jen systém Zeman." ZDE. U Fendrycha a jeho článků je personifikace zvláště silná. Dochází tak k totálnímu splývání úřadu prezidenta jako instituce a osoby Miloše Zemana jako člověka. Fendrych ale i jiní prezentují Zemanovy kroky de facto jako nějakou osobní misi bez ohledu k politickému systému a institucionální podstatě jeho úřadu. Ve zcela stejném duchu jde i pojem, který se objevil na serveru Lidovky.cz "Zemanokracie". ZDE

Na této situaci je zajímavé, že v Zemanově případě se "mocichtivost" nebo "touha po moci" implicitně interpretuje jako o více méně negativní rys, něco nezdravého či abnormálního. Přitom ale není u Zemana a jeho politické kariéry konkrétní důvod k tomu vidět ho jako abnormálně mocensky založeného. Jeho kariéra odpovídá obecnému trendu, který v České republice začal v roce 1990 (a to včetně otázek kmotrovství a politické korupce). Zcela totéž lze tvrdit o celé řadě jiných politiků či dokonce o všech politicích. Moc a politika od sebe nejdou jednoduše a ostře odlišit. Mocenské motivace ne vždy znamenají vyloženě negativní rys.

V případě mediálního obrazu Miloše Zemana je zajímavé, že tu převládá pojem moc, nebo touha po moci, nikoliv ale (neoliberály hýčkané slovo) slovo ambice, které je často přímo spojené s pozitivní nebo pozitivnější konotací. Zeman nemá ale ambice ale chce moc. Nedělá racionální politiku ale mstí se. Takové líčení v důsledku delegitimizuje (a tím pádem marginalizuje) jeho celkovou politickou agendu, ale zvlášť jeho snahu o to politicky posílit roli prezidenta (jako instituce). Emoce tu podle mého soudu slouží jako prostředky, jak apriorně zpochybnit prezidentovu konkrétní politiku a snažit se jí vidět v racionálním interpretačním rámci.

Spor o pravomoci

Výše zmíněné vlastnosti vytvářejí podle mého názoru klíčový emocionální rámec, do kterého řada sledovaných komentářů a zpráv zasazuje konkrétní prezidentovy činy. Neznamená to tedy, že by sledované komentáře neobsahovaly věcnou kritiku a informace, znamená to jen to, že jejich celkový smysl a vyznění jsou podřízeny tomuto negativně-emotivnímu rámci. Zemanovy kroky i jeho slova jsou okamžitě zafixována do diskurzivní sítě, která vede k negativnímu odsudku, který ale ve svém důsledku (navzdory věcným argumentům a otázkám) nevede k věcné debatě, která by něco řešila a mohla by být opravdovou opozicí jeho snahám. Zjednodušeně řečeno, hlavní vzkaz tu je prostý: Zeman dělá všechno špatně ba dokonce ve špatné víře. To se samozřejmě zvláště týká sporu o prezidentovy pravomoci.

Otázka prezidentských pravomocí se stala během prvních měsíců Zemanova prezidentství klíčovou. Zeman splnil svoje volební sliby o tom, že nebude stroj na podpisy nebo fíkus v koutě. V tomto snažení se systematicky zaměřil na otázky ve kterých není výklad ústavy jednoznačný a kde mu Ústava dává prostor k tomu interpretovat politickou praxi nově nebo jinak (a ve prospěch prezidentského úřadu). Naproti tomu veřejný prostor (média, komentátoři, straničtí politici) zaujal proti této snaze aprioristicky defenzívní, konzervativní postoj -- žádnou změnu nechceme, každá změna je špatná. Média se tedy zvlášť zaměřila na otázku jmenování univerzitních profesorů (kterou vynechám) a na spor o jmenování velvyslanců. V posledních dnech se spor rozšiřuje na prezidentovy pravomoci týkající se jmenování předsedy vlády.

Jeden z největších Zemanových kritiků je už několikrát citovaný M. Fendrych. V komentáři ke 100 dní Zemana na Hradě Fendrych zhodnotil velvyslanecký spor následovně:

"Kdyby Zemanovi šlo ne o sebe, nýbrž o fungování státu, nezablokoval by VŠECHNA jmenování ambasadorů, jak to udělal. Má u sebe balík jmen (12), která čekají jen na jeho podpis." ZDE

Tady se opět objevuje akcent na Zemanovo ego, které je v tomto případě zase prezentováno s negativní konotací. Silová politika o které Fendrych píše vzápětí, je podle něj projevem toho, že Zemanovi se jedná jenom o něj samého. Není tu opět ale vůbec jisté jestli se jedná o Zemana-osobu nebo o funkci prezidenta (instituci). To Fendrych znovu a znovu zaměňuje. Fendrychův komentář je kromě toho dobrou ukázkou, jak takový styl ve své podstatě rozmělňuje mnohem důležitější věcnou argumentaci -- například to, že Zeman navrhováním L. Klausové na post velvyslance skutečně reprodukuje kritizovaný klientelismus. Ve stejném trendu pokračuje například J. Urban na svém blogu, když píše o Zemanově "Jájá". ZDE

Otázka jmenování velvyslanců má svým charakterem osobní rovinu, protože se týká Zemanova konkurenta z prezidentské volby Karla Schwarzenberga. To dává prostor zasadit i otázku jmenování velvyslanců do výše zmíněného emocionálního výkladového rámce. Při projevu v parlamentu dal Zeman jasně najevo, že má na zahraniční politiku odlišný názor (vztah k EU a koncepce ekonomické diplomacie). Server Lidovky.cz prezentoval Zemanův kritický projev v titulku "Zemanovi nestačilo Schwarzenberga porazit, chce ho prý zadupat a počurat" a kritizoval zase formu prezidentova projevu (především to, že si všímal usínajícího ministra zahraničních věcí, čímž ho měl prý zesměšnit jako kdyby samotná skutečnost, že K. Schwarzenberg zase usnul, nestačila). Máme tu v podstatě co do činění s psychologickou úvahou, která stojí na tom, že se Zeman mstí Schwarzenbergovi za to, že byl jeho oponentem, nad kterým navíc zvítězil.(ZDE. Zeman sice v projevu mluvil o celé řadě aktuálních problémů české společnosti -- například o otázce rozkrádání společnosti, ale pro Lidovky.cz byla nejdůležitější Zemanova replika na adresu Schwarzenberga. Takovou snahu nelze vidět jinak než jako pokračování volební kampaně. Ke všem prezidentovým návrhům má většina českých médii jednu univerzální odpověď: překračuje svoje pravomoci. Jestli říká nebo navrhuje něco co dává smysl není vůbec důležité. Nemá na to pravomoci, takže to budeme ignorovat.

Vrtěti Ruskem

Vztah k Rusku je v české politice i společnosti zatížen balastem minulosti a z ní vyplývajícími předsudky. Ve skutečnosti si ale nevíme s dnešním Ruskem rady, nerozumíme mu, ale víme, že je to jeden z mála trhů na kterém máme šanci se prosadit (mimochodem také díky minulosti). Schwarzenbergova zahraničně politická "doktrína" stavěla na nerealistickém a značně pokryteckém ideálu Česka jako ochránce a propagátora lidských práv všude tam, kde nám to naše atlantické vztahy dovolí (rozuměj: tam, kde to znamená nekritizovat USA). Rusko je (nikoliv bezdůvodně) vnímáno jako jedna ze zemí vůči kterým se taková ideová politika vymezuje. Zemanova ekonomická diplomacie je naopak v rozporu s touto politikou, protože upřednostňuje pragmatismus nad idealismem.

Rusko bylo poměrně významným rysem prezidentské kontra-kampaně vůči Zemanovi. Šlo samozřejmě o snahu využít zase negativní emoce a předsudky -- Zeman údajný tajný agent Putinova Ruska, napojený na ruský kapitál, který snad z ČR udělá znova satelit Ruska, a to i přes to, že Zeman několikrát opakoval, že jeho představa je, že by se Rusko mohlo v delší časové perspektivě stát členem EU (což je docela významný kontext pro Zemanův vztah k Rusku). Protizemanovské video "Putin volí Zemana" profesora UK M. C. Putny se protiruské nálady a narážky snažilo maximálně vytěžit. Osobně je pro mně udivující, že se profesor UK pustí do podobné kampaně, která zcela jasně a nepokrytě staví na stereotypech a národních fóbiích (jako člen menšiny by k nim měl být zvláště citlivý). Připomenu jenom, že zde Putna paroduje Putina hovořícího k tehdy ještě prezidentskému kandidátovi Zemanovi. V závěru videa Putna zpívá sovětskou hymnu a naznačuje, že za prezidenta Zemana se jí budeme muset znovu naučit. Ke zhlédnutí.

V tomto případě je zase velmi zajímavé, že se Putna a další novináři nijak neangažovali v tom, že by podezřívali například Václava Klause z toho, že je (tak jako Zeman) agentem Ruska vzhledem k tomu, že publikaci jeho ruského překladu knihy Modrá planeta financoval ruskoamerický Lukoil. Jedinou výjimkou byl text J. Leschtiny na Ihned.cz, kde se o tomto sponsoringu zmiňoval také v souvislosti s Milošem Zemanem. ZDE

Zeman je i dnes prezentován jako představitel "ruských zájmů" (čti zájmů Kremlu). Například nejnovější glosa komentátora Kamberského se tváří, že ruské investice v České republice (které Zeman podporuje) jsou de facto nějakým bezpečnostním ohrožením pro Českou republiku. Kamberský neřekne proč konkrétně, ale pozorný čtenář pochopí, že jde o kampaň proti ruské účasti v Temelínu.ZDE. V jiném případě je Zeman dokonce vnímán jako někdo, kdo chce jít ruskou cestou.ZDE. Tato "ruská karta", ve své podstatě fóbická a iracionální, se dnes, zdá se mi, přelívá do prezentování Zemanových snah o posílení pravomocí prezidenta republiky. Poloprezidentský systém je totiž prezentován jako putinismus nebo cesta na Východ. ZDE Jedná se zase o trik, jak negativně konotovat a zafixovat konkrétní pojem a politický systém, který existuje jako vzor ve Francii, a tím zamezit smysluplné debatě. Pro české novináře se poloprezidentský systém stal totiž nálepkou.

Viróza

Vrávorání a motání prezidenta Zemana při otevírání korunovační komnaty v květnu 2013 spustilo nejen vlnu českého humoru ale také vlnu vážnějších úvah o tom, že prezident příliš pije. Hrad oficiálně informoval o tom, že se jednalo o virózu a Zeman sám řekl, že trpěl vysokou horečkou.

Celá situace se ale stala výborným nástrojem k dalšímu prezentování Zemana v negativním světle. V souvislosti s tím například E. Tabery ve svém editorialu vůbec nepochyboval o tom, že Zeman byl prostě opilý a že se u něj jedná o dlouhodobý problém: "Miloš Zeman ale s touto "virózou" bojuje už několik let, psali jsme to ostatně již před volbami, kdy jsme zmiňovali stížnosti některých velvyslanců, že jim ještě ve funkci premiéra občas padal do klína."ZDE V dalším textu M. Zvěřina hodnotí oficiální informaci Hradu jako něco čemu věří jenom členové strany Zemanovci a Zemana v souvislosti s jeho stavem označuje za někoho, kdo vypadá jako "deklasovaný živel".ZDE Dokonce i jindy relativně korektní J. Pehe považoval ve svém komentáři virózu za "dělání blbců z lidí", když napsal: "Dělání blbců z lidí pohádkami, které nám vypráví na jedné straně bývalý prezident o amnestii, a na straně druhé aparát současného prezidenta o jakési viróze, je totiž vyslovené blbé. Navíc mnozí z těch, kdo viděli pana prezidenta při vyzvedávání korunovačních klenotů, si jistě vybaví, že velmi podobně vypadala i "viróza" Romana Janouška, když ho chytili po pokusu přejet ženu, která si nechtěla nechat líbit, že jí naboural auto. Až na to, že pan prezident má příznaky téhle virózy nápadně často."ZDE Titulek komentáře M. Fendrycha se neobešel bez ruské karty "Miloš Zeman není opilý. Boris Jelcin taky nikdy nebyl". ZDE

Pro velkou část českých novin a žurnalistů bylo tedy zcela jasné, co Zemanovi bylo a že se jednalo o opilost. Nakonec jak víme z prezidentské volební kampaně "Zeman lže.", takže jeho výroky a ani výroky jeho mluvčí není třeba brát v potaz. Jenže faktem je, že nikdo jiný než Miloš Zeman (a pár lidí v jeho okolí) neví, jak to skutečně bylo. To, že byl opilý není nezpochybnitelný fakt. To, že působil jako opilý odpovídá skutečnosti. Naneštěstí ale řada českých novinářů má tendenci prezentovat spekulace, dohady a dojmy jako fakta.

Kontexty

Tento mediální obraz Miloše Zemana není v žádném případě dílem náhody, je reflexí určitých kontextů a problémů, které se týkají, jak vnímání osobnosti Miloše Zemana, tak i konkrétních politických problémů a témat.

Zeman versus novináři

Na prvním místě je nutné si uvědomit, že Zeman je jedním z mála českých politiků, kdo (donquijotsky) kritizuje české novináře. Nedrží se zásad, které popsala velmi dobře například studie T. Meyera Media Democracy: How Media Colonized Politics (Více zde. o faktické kolonizaci dnešní politiky médii, která s sebou nese závislost politiků na médiích a jejich prezentacích a interpretacích politiky. Tato skutečnost vede k tomu, že novináři reagují na Zemana zvláště citlivě a v řadě případů evidentně sklouzávají do osobní roviny. Napětí mezi prezidentem a novináři je patrné například v komentáři J. Lipolda (a mnoha dalších). Lipold sice Zemanových 100 dní hodnotí jako 100 dní Zemanovy obrany proti novinářům, ale pozorný čtenář se nemůže zbavit dojmu, že text je stejně tak obranou novinářů vůči Zemanovi. ZDE

Volební kampaň a její fixace

Za druhé, volební kampaň ustálila v českém mediálním prostoru určitý obraz Miloše Zemana, který je převážně negativní. Z toho, co se v posledních měsících o Zemanovi jako prezidentovi dočítáme, lze ale usuzovat, že pro mnohé novináře kampaň neskončila, ale stále pokračuje. Kdybychom se snížili na výkladovou úroveň některých komentátorů, dalo by se snad i mluvit o tom, že se žurnalisté dnes mstí Zemanovi za to, že se stal prezidentem. To by bylo ale velmi parciální a zjednodušené hodnocení celé situace. Je to mnohem horší, protože podle mého názoru je fixace kampaně v této podobě popřením žurnalismu. Volební kampaň, ke které se velká část médii v Česku přidala, je ze své definice něčím jiným než seriózní žurnalistika. Cílem a podstatou volebních kampaní je neobjektivní stranění, které má přesvědčovat o něčích přednostech a nebo negativech. Nezávislá žurnalistika, jejímž cílem je pomoci rozumět a orientovat se v politice, by se na něčem podobném vědomě a dlouhodobě podílet neměla. Neměla ale podílí se. Prý na obranu demokracie.

Zeman a dvojí metr defektní demokracie

Za třetí, Zeman bez pochyby symbolizuje politika a politiku 90. let. Jako kariérní politik v České republice nemohl a nedělal politiku mimo rámce, které si politické strany postupně vybudovaly. To znamená, že s ním jsou spojeny stejné problémy, které dnes v endemické formě trápí a likvidují českou demokracii. Podle mého názoru v případě mediálního obrazu Zemana se potvrzuje moje pozorování o Česku jako defektní demokracii, ve které "být levičák" nese s sebou stigmatizující označení a dvojí metr. ZDE Nerovná pozice levice se v případě Miloše Zemana (nebudu tu teď posuzovat to do jaké míry je Zeman opravdu autentický levičák) podle mé interpretace ukazuje v hyperkritickém tónu řady komentářů. Jak jinak si vyložit mediální obraz Miloše Zemana ve srovnání s jeho předchůdcem Václavem Klausem, politikem, který odmítl činit rozdíl mezi "čistými" a "špinavými" penězi, byl hlavním organizátorem pochybné privatizace českého hospodářství a prezidentem, který si udělal z prezidentského postu "kazatelnu" svých osobních, značně problematických názorů? Typická kritika Klause se ale nesla v korektně umírněném stylu jako např. ZDE, ZDE, ZDE, ZDE. Čeští novináři se odvážili Klause ostřeji kritizovat až v souvislosti s jeho amnestii, která jasně ukázala na to, že se Klaus s 90. léty nijak nerozešel.

Otloukací panák a český zamrzlý monarchismus

Za čtvrté, shora uvedené pozorování vůbec nepopírá, že i (dvě) vlády levice se podílely na stavu politiky a země po roce 1989. Ani nepopírá díl odpovědnosti samotného Miloše Zemana. Kdybychom se ocitali v jiném kontextu, dalo by se uvěřit tomu, že Zeman má prostě smůlu a že se o těchto věcech začalo konečně mluvit napříč politickým spektrem. To se ale ve skutečnosti neděje. Současná situace kolem korupce a jmenování úřednické vlády to ukazuje poměrně zřetelně.ZDE Zeman se tak stává jakýmsi otloukacím panákem, přičemž ono otloukání je argumentačně i obsahově velmi povrchní a především pokrytecké. Novináři se předbíhají v systematickém připomínání Zemanovy politické minulosti, zatímco celá léta v celé řadě jiných případů trpěli a stále trpí úplnou nebo částečnou amnézii. Kromě toho, Zeman není prvním českým prezidentem, který se "pošpinil" praktickou politikou. Moralistické nárokování (prezident - úctyhodný glosátor politického života, morální autorita), které vychází de facto z tradice císaře pána (ideálem by bylo něco ve stylu františkojosefínské univerzální věty: "Bylo to velice pěkné, jsem velice potěšen.") a mytizovaného TGM (prezident-filozof) a je v pozadí dnešního pohoršování nad prezidentem Zemanem, v současné době opravdu neodpovídá realitě. Je až směšné, jak se někteří novináři pohoršují nad Zemanovým údajným egoismem v kontextu společnosti, která si z egoismu udělala ústřední a jedinou hodnotu.

Marginalizace a personalizování

Za páté, emotivní interpretační rámec vede v případě Miloše Zemana k dalšímu vyvolávání či mobilizaci emocí u čtenářů a veřejnosti, což vyúsťuje v další polarizaci a celkové zmatení veřejné debaty. Jejím cílem je vědomě či nevědomě marginalizace a zpochybňování prezidentské agendy pomocí falešných nebo povrchních argumentů či spíše předsudků a stereotypních zkratek (Zeman jako Putin, mstící se Zeman, mocichtivý Zeman atp.). Jako poměrně zajímavý a v něčem i alarmující je styl, který Zemanovu politiku personalizuje a stírá tak hranice mezi institucí prezidenta a Zemanem-osobou, i politikou jako prací pro veřejné blaho a osobním projektem. Jedná se totiž o vytváření jisté formy "kultu osobnosti" typického pro například latinskoamerické země (personalismo), které může být paradoxně základem pro opravdový mocenský nástup, kterého se naši novináři tak bojí. Tento styl totiž lidem bezděčně vnucuje vidění politiky a správy věcí veřejných, kde jsou jednotlivci víc než instituce.

Co dodat na závěr? Prezident Zeman není Masaryk. Na svého Karla Čapka bude asi čekat marně. A my s ním.

Vytisknout