Mýty kolem ruského systému S-300

14. 6. 2013

S-300 má několik Achillových pat. První z nich je objemnost. I v minimální verzi jeden oddíl zahrnuje průměrně deset dvanáctimetrových čtyřnápravových nákladních vozidel s hmotností přes čtyřicet tun. Přitom takový oddíl ještě není plnohodnotnou bojovou jednotkou.

Dalším nedostatkem je existence rozsáhlé "mrtvé zóny" kolem každého odpalovacího zařízení, v níž cíl nemůže být zničen.

Třetím nedostatkem je velice nízké tempo přebíjení, ne kratší než hodina. Přičemž i tato veličina je čistě teoretická, k tomu je třeba mít jednu nabíjecí sestavu ke každému odpalovacímu zařízení a náhradní munici na úrovni divize. Je pravidlem, že není splněna ani jedna z obou podmínek. Proto je třeba systém považovat za v jistém smyslu "jednorázový".

Z těchto nedostatků plyne, že systém S-300P je neobyčejně zranitelný útoky ze země a do okamžiku, kdy se rozvine, i ze vzduchu. Ale i po rozvinutí by měl každý oddíl být kryt raketovými a kanónovými prostředky krátkého dosahu schopných obrany proti cílům v malých výškách. Kromě toho pluk složený z jednoho nebo dvou oddílů je ve skutečnosti za rychlého tempa operací prakticky nebojeschopný.

Kromě toho oddílů je třeba více než jen jednoho také proto, aby navzájem překryly své mrtvé úhly. A nakonec, přeprava systému je velmi složitá. Prakticky nehrozí přeprava vzduchem. Teoreticky je možno naložit jedno dvě vozidla do letounu An-124, ale je to velmi nákladné a dlouho to trvá. Po moři to také trvá, ale je to o něco levnější. Jak bylo řečeno výše, během přepravy je systém velmi zranitelný.

Mírně řečeno, nebude lehké dopravit tuto zbraň do Sýrie "tajně". Především k tomu bude třeba zorganizovat velkou bojovou operaci s účastí bojových lodí válečného námořnictva, včetně křižníku pro zabezpečení protivzdušné obrany přístavu, kde dojde k vyložení. Přitom v zemi, která je v plném rozsahu zasažena občanskou válkou, se bude systém během přepravy i po rozmístění nacházet pod nepřetržitou hrozbou pozemního útoku opozice nebo za ni se vydávajících izraelských, NATOvských či arabských diverzantů. Proto systém potřebuje trvalé silné pozemní krytí. Co se týče útoků ze vzduchu, tak jestli se systém podaří rozvinout, právě k jejich odražení není vůbec určen. Problém přípravy personálu teď vypustím (není vyloučeno, že tento personál nebude složen ze Syřanů). Účinek na různé potenciální protivníky bude rovněž různý.

Jak je známo, v době operace v Libyi v roce 2011 evropská letectva v jistém smyslu vypadla ze hry kvůli úplnému vyčerpání zásob munice a paliva. Přitom Kaddáfího síly v podstatě protivzdušnou obranu neměly. Sýrie disponuje řadou starších systémů S-75, S-125, S-200, Kvadrat, Osa a má pár nových Buků a Pancirů. A už to prakticky plně zabraňuje přání opakovat libyjskou variantu. Objeví-li se v Sýrii S-300P, vyloučí možnost evropského vměšování nevratně a s konečnou platností.

Izraelci budou vzteklí, protože jejich letectvo se poprvé za čtyřicet let setká s vážným problémem. A přitom už nemají letce s reálnými bojovými zkušenostmi (útoky na Palestince a Hizballáh neschopné odvety se nepočítají). Pro zničení systému S-300 je třeba velmi náročné operace se zapojením významné části izraelského letectva. Přitom vznikne značně velká pravděpodobnost ztrát a zajetí pilotů Syřany.

Přitom je nezbytné zdůraznit, že v Izraeli populární teze o nebezpečí, že se systému zmocní teroristé, je naprosto absurdní, protože teroristé nezvládnou technickou obsluhu a bojové nasazení, chybí jim k tomu kvalifikace a technická obsluha je bez zapojení výrobce neproveditelná. A takto masivní systém není možno žádným způsobem použít skrytě, což je základní modus operandi teroristů.

Pouze Američané mohou spolehlivě zničit systém S-300P beze ztrát na letounech a leteckém personálu, jednoduše jej odstřelit střelou Tomahawk. V tom případě libovolná střela s plochou drahou letu kromě té, která mine, splní úkol. Buď zničí některý prvek systému, nebo na sebe upoutá jedno nebo dvě odpalovací zařízení, čímž komplex fakticky vyřadí, protože se v bojových podmínkách prakticky nedá znova nabít. Koneckonců Američané mají více Tomahawků než Syřané dostanou odpalovacích zařízení, takže dříve nebo později se tohoto protivníka úplně zbaví. Pravda, padne na to několik stovek střel v hodnotě milionů dolarů, budou katastrofálně poškozeny vztahy s Moskvou - a to jen proto, aby se protivzdušná obrana Sýrie vrátila do stavu, ve kterém je nyní. Izrael by k dosažení téhož cíle zaplatil ještě vyšší cenu.

Celkově je jasné, že S-300 skutečně zvýší odolnost syrské protivzdušné obrany proti agresi ze strany NATO, ale pravděpodobnost takové agrese je v současnosti velice nízká. Co se týče Izraele, pravděpodobnost útoku z jeho strany bohužel ještě vzroste.

Přinejmenším podepsaná smlouva o dodávce systému musí být splněna. (Stíhací letouny) MiG-29M, (protivzdušné systémy) S-300, Buk a Bastion, to je dobré, ale kromě toho Syřané ještě potřebují (útočné pušky) Kalašnikovy, (reaktivní granátomety) RPG-7, (tanky) T-72, (kanónové houfnice) D-30, (mnohohlavňové granátomety) BM-21, (bitevní vrtulníky) Mi-24 a také munici pro to vše. Rusko toho má na skladě prakticky nekonečné množství, proto může dodávky poskytnout bezplatně, stejně je to třeba co nejdříve použít.

Na začátku syrské občanské války se dodávky takových zbraní jevily jako morálně zavrženíhodné - tehdy se ještě zdálo, že lid povstal proti diktátorovi. Dnes už to neplatí. "Revoluční" Libye, Turecko a arabské monarchie své dodávky opozici ničím neomezují a tím bohužel vylučují možnost mírového řešení - Arabové a Turci platí výslovně za to, aby opozice bojovala až do vítězství. A pokud by značná část lidu Asada nepodporovala, už by nebyl nejen v Damašku, ale ani na světě. Problém je v tom, že mezinárodní náboženská radikalizace opozice dělá ze syrské války naši válku. Celosvětová wahhábitská internacionála je naším nejnebezpečnějším nepřítelem a každý, kdo proti ní bojuje, naším skutečným spojencem.

Velmi dlouhou dobu byli takovými spojenci Američané, v Afghánistánu a Iráku způsobili islámským radikálům ohromné ztráty a tlak wahhábitů na Rusko, zvláště na Kavkaz, se výrazně snížil. Ale to je teď minulost. Z Iráku odešli před půldruhým rokem, z Afghánistánu odejdou za rok. Teď se předním okrajem obrany stal Asad. Čím více jeho bojovníci zabijí wahhábitů, tím nám bude lépe. Je třeba dát syrské armádě vše, co ke splnění daného úkolu, pro ruskou bezpečnost tak kriticky důležitého, potřebuje. Nejde o to, že bojovnníci opozice píšou na zdi rusky "Сегодня Сирия -- завтра Россия" (Dnes Sýrie - zítra Rusko), ale o to, že přesně tak to ve skutečnosti i dopadne. Pozice Západu v dané otázce je krajně neslušná. Arabským jarem nezískal žádnou výhodu, za to ale spoustu problémů, nicméně pokračuje v opakování mantry o "krvavém diktátorovi bojujícím proti vlastnímu národu". V Sýrii armáda z 80% zachovává věrnost Asadovi. Nicméně silná ideologická předpojatost Západu nedovoluje čelit faktům. Ještě absurdnější je chování Izraele, pro nějž je Asad mnohem menším zlem než opozice.

Ovšem to jsou problémy Západu a Izraele, ne naše. Západ nemá žádné reálné prostředky nátlaku na Moskvu. Naší ropy a plynu se nevzdá. A jestliže NATO neriskuje boj v občanské válce v Sýrii, tak jakou hrozbu může představovat pro nás? Naopak, Západ se nás stále více obává, což se v Rusku bohužel vůbec nechápe.

Posílení protivzdušné a pobřežní obrany Sýrie je samozřejmě prostředkem odstrašení západního, tureckého a arabského vměšování. Ale mnohem důležitější jsou nyní prostředky pozemní války. Hlavní je, že wahhábita zabitý v Homsu nikdy nepřijede do Nalčiku nebo Ufy.

Podrobnosti v ruštině: ZDE

---

K TOMU: 11. 12. 2007 Lukáš Visingr: Rodina S-300 a S-400: geopolitické nástroje ruské obrany ZDE

Vytisknout