To je zajímavá otázka. Spojené státy byly pionýry v masovém veřejném vzdělávání. Tohle zde (MIT, pozn. překladatele) je vlastně státem zřízená univerzita, která je součástí velké expanze našeho vzdělávání v 19. století prostřednictvím federálního zřízení. Většina z nich je dál na západě, ale tohle je jedna z nich. Pak je tu veřejné masové vzdělávání, to je taky hezká věc. To nemělo hlavní přínos, ale bylo způsobilé. Jeden příklad, částečně se to týká doby nezávislých farmářů, z nichž někteří byli velmi radikální. Pojďme zpět do 19. století, Farmářská aliance (hnutí rozvíjející se v 70. a 80. letech 19. století v USA, spojující několik politických frakcí a hájící zájmy nezávislých farmářů, pozn. překladatele) vzešla z Texasu a byla nejradikálnější lidovou demokratickou organizací v historii, alespoň si to myslím. Těžko tomu uvěřit, když se podíváte na dnešní Texas.

Tak tedy, tehdy tam žili nezávislí farmáři. Bránili svá práva, nechtěli být otroky. A právě oni měli být přesměrováni do továren a z nich se měly stát nástroje někoho jiného. Tehdy vůči tomu panoval značný odpor. Nu a veřejné vzdělávání se tak ve skutečnosti zaměřilo na to učit nezávislé lidi tomu, jak se stát pracovníky v průmyslovém systému.

Bylo toho ale více. Ralph Waldo Emerson to vlastně komentoval, když řekl něco v tomto smyslu: slyšel jsem mnoho politických lídrů říkat, že musíme mít masové veřejné vzdělávání. Důvodem je, že miliony lidí, kteří volí, je nutno vzdělat, aby je udrželi v dostatečné vzdálenosti od jejich hrdel. Jinými slovy, trénují je v poslušnosti a servilitě, aby nepochopili, jak svět funguje, a nechtěli jejich hlavy.

Právě nyní se ocitáme v periodě obecné regrese, a to nejen ve vzdělávání. Mnoho z toho, co se děje, je svým způsobem porážka 60. let; 60. léta byla periodou demokratizace. Společnost se stala mnohem civilizovanější a vzdělávání se dostalo do centra pozornosti napříč politickým spektrem -- liberálové, konzervativci, obojí společně. Je svým způsobem zajímavé číst liberální literaturu ze 70. let, ovšem pozornost zasluhuje to, čemu na liberálním konci říkají "chyba institucí odpovědných za indoktrinaci mladých". Právě tato používaná fráze vystihuje liberální úhel pohledu skutečně přesně. Udržet je od našich hrdel na distanc. Jenže indoktrinace mladých neprobíhala správně. Byl to vlastně Samuel Huntington, profesor politologie z Harvardu, oddaný myšlence liberalismu (Huntington se proslavil zejména knihou o střetu civilizací, The Clash of Civilizations, v níž prognózuje, že po studené válce budou různé kulturní identity hlavním zdrojem konfliktu, pozn. překladatele). Právě on je spoluautorem obsáhlé zprávy krize demokracie (The Crisis of Democracy). Tam je uvedeno, jak zvýšit indoktrinaci a dostat se zpět na demokratizační vlnu. Ekonomika se ostře změnila, když prošla liberální periodou, s čímž přišla radikální nerovnost, stagnace, finanční instituce a všechny tyto problémy. Důležité je, že dluhy studentů za vzdělání začaly vysoce růst. To je ovšem samo o sobě indoktrinací. Nikdy to ovšem nebylo prostudováno. Důležitými věcmi se obvykle nikdo nezabývá; přitom jde jen o to dát dohromady kousky informací. Jedno minimálně zůstává podezřelé, tedy že rostoucí studentské dluhy jsou nástrojem indoktrinace. Je těžké si představit, že by k tomu byl nějaký ekonomický důvod. Vzdělávání v jiných zemích je bezplatné, jako třeba v Mexiku, a to je chudá země.

Finsko, které má nejlepší vzdělávací systém na světě, alespoň podle dostupných údajů, má bezplatné vzdělávání. Německo také. Spojené státy byly v 50. letech mnohem chudší zemí než dnes. Nicméně vzdělávání bylo v podstatě bezplatné: G.I. Bill a podobně (G. I. Bill je zkrácený název pro zákon Servicemen's Readjustment Act, který zajišťoval válečným veteránům sociální výhody, pozn. překladatele). Chybí zde ekonomický důvod pro vysoce zpoplatněné vysoké školství a vysoké zadlužení studentů.

Roli zde hraje mnoho faktorů. A jedním z nich pravděpodobně je, že studenti jsou chyceni do pasti. Jiným faktorem může být, co se děje s učiteli jako vy. Učitelé se mění na pouhé pomocníky, dočasné pracovníky, kteří nemají žádná práva. Nemusím vám říkat, jak to je, vy o tom můžete povídat mně.

Nicméně čím více můžete mít diplomovaných absolventů, dočasných pracovníků, nerovných odměn za práci (Chomsky zde naráží na tzv. "two-tier payment", systém, v němž jedna skupina pracovníků dostává nižší odměny a sociální výhody než jiná, pozn. překladatele), tím více lidí máte pod kontrolou -- a všechno tohle se děje. Nyní je to institucionalizováno prostřednictvím No Child Left Behind/Race to the Top (kampaně a legislativní úpravy na podporu vzdělávání, první z éry G. W. Bushe, druhá z období Baracka Obamy, pozn. překladatele); učení se na testy -- snad nejhorší z možných způsobů učení. Nemáš se jako učitel zabývat myšlením studentů samých, výzvami, vyvoláváním otázek. Můžeme to vidět na té nejdetailnější úrovni. Vedl jsem spoustu rozhovorů na místech, kde se lidé obávají o vzdělávání, a potkal jsem učitele, kteří za mnou přišli a řekli mi, víte, učím v 6. třídě. Malá dívenka za mnou přijde a řekne, že se zajímá o něco, co se stalo ve třídě, že by chtěla vědět, jak se na to dívat. A já jí říkám, že to nejde; musíš se učit na test. Záleží na tom tvoje budoucnost i moje výplata.

Takhle je to všude. A jsou přitom patrné techniky ohlupování populace, stejně jako její kontroly. Pod republikány i demokraty. Obamova administrativa to prosazuje. A taky snaha zlikvidovat prostřednictvím tzv. charter schools (systém škol zakládaných nestátními subjekty se stání dotací, pozn. překladatele), všechno to není nic víc než snaha zničit veřejný vzdělávací systém. Tvrdí, že tak dávají rodičům na výběr, ale to je směšné. Většina lidí žádnou volbu nemá, žádná není. Je to jako když se říká, že každý může být milionář. Jistě, určitým způsobem to možné je, není proti tomu žádný zákon.

Posiluje kontrolu mimo práci. Termín taylorismus je vlastně někdy používán i ekonomickým tiskem. Taylorismus rozvíjí kontrolu v práci, ale my bychom se měli zajímat o to, pod jakou kontrolou jsme mimo práci. K tomu existuje mnoho nástrojů a vzdělávání je jedním z nich. Reklama je druhým. Reklamní průmysl je velmi rozsáhlý a každý, kdo má otevřené oči, může vidět, proč tomu tak je. Především, reklamní průmysl je známkou neochoty nechat trhy fungovat. Pokud máme trh, neměli bychom mít reklamu. Pokud někdo chce něco prodat, řekne, co to je a vy si to koupíte, pokud chcete. Ale pokud máme oligopoly, jejich zájem je zastavit cenovou válku o zákazníka. Musejí produkty diferencovat a reklama mate lid v tom, proč by raději měli kupovat tohle než tohle. Stačí prostě lidi obrátit na konzum -- pokud se vám to podaří, jsou v pasti.

Začíná to už u malých dětí. V současnosti je skutečně velká část reklamního průmyslu zaměřená pouze na to zajmout děti. A to dětství poškozuje. Každý, kdo má s dětmi nějakou zkušenost, to vidí. Je to doslova destrukce dětství. Děti nevědí, jak si hrát. Víte, nemohou jít ven, jako když jsme my byli dětmi a měli jsme volné nedělní odpoledne. To jste šel ven na hřiště a tam jste našel tlupu jiných dětí, hráli jste si s balónem nebo jste dělali něco jiného. Dnešní děti nic takového dělat nemohou. Jejich čas začali organizovat dospělí, nebo děti tráví čas doma se svými technologickými hračkami a videohrami.

Ale myšlenka jít ven a tam si hrát se všemi tvůrčími výzvami, s pochopením: to už pominulo. A stalo se tak zcela vědomě s cílem zachytit děti od raného věku a proměnit je v závislé konzumenty. A to znamená být pouze sám pro sebe. Získáváte sociopatické chování ztělesněné Ayn Randovou (americká spisovatelka, původem z Ruska, která obhajovala systém laissez-faire jako ten, který jediný dokáže zaručit individuální práva, v drtivé většině ostře kritizovaná, pozn. překladatele), který vychází přímo z konzumentské kultury. Konzumentská kultura znamená, že jsem tu pouze sám pro sebe; nestarám se o nikoho jiného. Myslím, že tohle skutečně ničí společnost v mnoha ohledech. A vzdělávání je toho součástí.

Je to součást kontroly a ohlupování populace, to je podstatné. Má to hodně co do činění s blížící se katastrofou, zejména katastrofou v oblasti životního prostředí. Je to velmi vážné. Není to věc současných generací, je to věc vašich dětí a vnoučat. Veřejnost je přitom velmi blízce nakloněna vědeckému konsensu. Pokud se podíváte na průzkumy, lidé to považují za vážný problém. Měli bychom s tím něco dělat. Vláda to dělat nechce, a korporátní sektor nejen že to dělat nechce, stojí v přímé opozici. Vezměme kupříkladu ALEC (American Legislative Exchange Council, konzervativní lobbyistický trust složený ze zástupců zákonodárců, podnikatelů a nadací, pozn. překladatele). Tato organizace je financovaná korporacemi bratří Kochů (Koch Industries je jednou z největších soukromě vlastněných firem v USA, pozn. překladatele) a podobných lidí. Je to organizace, která formuluje legislativu států, formuluje je přímo pro zákonodárce. Má velký vliv a skrze něj může hodně získat. V současnosti mají nový program, který vypadá na první pohled velmi dobře. Chtějí zvyšovat úroveň "kritického myšlení". Způsob, jakým chtějí zvyšovat kritické myšlení, souvisí s "vyrovnáváním vzdělávání". "Vyrovnané vzdělávání" znamená, že pokud děti učíte něco o klimatických změnách, musíte je zároveň učit klimatické změny popírat. Je to jako učit o evoluci a zároveň o kreacionismu, čímž dosáhneme kritického myšlení.

Tohle vše jsou způsoby, jak udělat z populace tlupu imbecilů. Je to skutečně vážné. Myslím, že je to otázka života smrti, nejen problém s tím, že společnost bude horší.

Dobrá, popíšu školu, do které jsem jako dítě chodil. Byla to škola vedená následovníky Johna Deweyho (John Dewey byl americký filosof přelomu 19. a 20. století, proponent filosofického pragmatismu, výrazně se věnoval otázkám spojeným s reformou vzdělávání, pozn. překladatele), byla to experimentální škola provozovaná Temple University, která měla velice kvalitní pedagogickou fakultu. Byl jsem tam od svých 2 do 12 let. Poté jsem odešel na Central High School ve Filadelfii, střední školu s akademickým zaměřením. Možná ji znáte, byla to chlapecká škola, asi už není.

Byla to škola se všeobecným zaměřením. Než jsem se dostal na střední školu, doslova jsem netušil, že jsem dobrý student, protože taková otázka nikdy nevzešla: každý byl dobrý student. Děti byly povzbuzovány k tomu, aby dělaly, co je baví a co jim jde nejlépe, mělo to strukturu, mělo to program. Přeskočil jsem celý ročník, ale nepřikládal jsem tomu žádnou pozornost a ani nikdo jiný tomu nepřikládal pozornost. Byl jsem sice nejmenší dítě ve třídě, ale otázka, zda-li je někdo dobrý student nebo ne, nikdy nevyvstala. To je něco, co bychom se měli snažit dělat lépe.

Děti nebyly takto zařazovány; nebyly známky. Zato jsme měli hodně společné práce, společných projektů a byli jsme stále povzbuzováni ke studiu, k objevování nových otázek. Mělo to velký úspěch. Všechno si to velmi dobře pamatuju. Zato když jsem přišel na akademicky zaměřenou střední školu, je to jako černá díra. Byl jsem schopen získat nejlepší známky i stipendium na vysokou školu. Také jsem tam dost dobře jít nemusel a vystačit si s tím, co jsem se naučil sám.

A škola je právě tohle. Není přitom žádný důvod, proč by nebylo možné realizovat ji tak kdekoliv. Zrovna dnes jsem obědval s jedním z členů fakulty, kterého znám dlouhá léta a který pracuje na vzdělávacích programech v přírodních vědách pro střední školy. Popisoval mi programy podobné těm, které se snaží zavádět do škol po celém světě, shodou okolností ale nikoliv zde. Tak mi tedy popisoval jeden, který začíná otázkou "Jak může komár létat v dešti"? A následuje otázka, proč by to měl být vlastně nějaký problém? Takže studuješ sílu dešťové kapky zasahující komára -- je to jako když člověka strefí lokomotiva. Jak je tedy možné, že se nerozbije na kousky? A co jim umožní zůstat nahoře? Pak následuje milion dalších otázek. Začneš je řešit. Začneš se učit fyziku, biologii, mnoho dalšího. Je řada věcí, které studenti mohou, mohou klást otázky, usilovat o jejich řešení, dělat experimenty a jiné věci. Toto je podle mého vzdělávání. Nejde jen o to naučit se, jak létá komár v dešti, zároveň se učíte, jak být tvůrčí a proč je vzrušující se věcem učit, věci vytvářet a vynalézat. A to lze dělat už od mateřské školy.

Jeden takový vzdělávací program pro mateřské školy byl popsán v Science Magazine: zabývali se otázkou, proč vzdělávací systém ničí zájem. Ve zmíněném vzdělávacím programu dostaly děti nádoby, v nichž byly různé objekty, oblázky, skořápky, semínka a jiné. Jejich úkolem bylo vybrat pouze semena. Děti si tedy udělaly vědeckou konferenci, na které diskutovaly způsoby řešení, které by mohly vyzkoušet. Byť učitel zůstává v pozadí a radí, děti jednají vcelku nezávisle. Nakonec se jim podařilo semínka vybrat. V tom okamžiku dostaly děti lupu, učitel semena otevřel a děti se podívaly dovnitř. Objevily zárodek, který může vzklíčit. Děti se tím neučily jen biologii, učily se také, že je zábavné věcem rozumět a objevovat je. A na tom záleží. Je úplně jedno, jak moc se ve škole učíte. Jde o to, zda se snažíte přijít věcem na kloub a pracovat či studovat sám od sebe. A to se dá dělat na jakékoliv úrovni. Takové může být studium na vysoké škole; tohle všechno lze dělat na dobré vysoké škole, například na této vysoké škole k tomu nepotřebujete známky. Nepřikládají jim žádnou pozornost.

Stejně tak je možné dělat to i v mateřské škole. Tohle je způsob, jak dělat dobrou školu; místo, kde je všechno možné.

Děti jsou přirozeně tvůrčí, pochopitelně v nich ale nesmíte jejich přirozenou kreativitu udusit. Právě přirozená zvídavost je vede k neustálým otázkám "proč?"

Tak to bylo i ve škole, na kterou jsem chodil ve Filadelfii, v dobách mnohem nižší korporátní kontroly nad společností. Nemyslím si, že by to bylo čemukoliv jakkoliv vlastní. Můžeme mít školy, které pracují s programy, o nichž jsem mluvil. A nejenom v oblasti přírodních věd, v mnoha jiných oblastech to jde stejně dobře. Vezměme si třeba historii. Mám přítelkyni, která byla učitelkou na škole v Lexingtonu, kde žiju, učila děti v 6. třídě. Byla dobrou učitelkou, velmi úspěšnou. Popisovala mi, jakým způsobem učila děti téma americké revoluce za nezávislost. Několik týdnů před tím, než měli látku probírat, začala žáky podrobovat svévolným restrikcím, nutila děti dělat věci, které neměly rády a které jim nedávaly žádny smysl. Po krátké době toho měly děti plné zuby a začaly se dávat dohromady, aby v tom učitelce nějak zabránily. A v tom okamžiku jim učitelka začala vykládat o revoluci za nezávislost. Děti velmi dobře porozuměly, o co jde.

Neexistuje žádná úroveň, kdy takové věci nemůžete dělat, pokud jste učitelem, který má kontrolu nad tím, co dělá. Pokud je nějaký respekt k učení, vychází z toho, že učitel má kontrolu. Avšak právě to podléhá destrukci: učitelova kontrola nad třídou jako kontrola pracovníka nad dílnou. To nelze připustit, to je taylorismus.

Kontrola shora, kontrola administrativní. Žádný respekt k osobě pracovníka, ať už se jedná o učitele, nebo strojníka. Je pozoruhodné, jak se to událo. Mám na mysli velkou studii jednoho z členů naší fakulty, Davida Noblea, který pracoval na historii technologií. Studoval strojní průmysl v 50. a 60. letech 20. století. Tehdy se začínala prosazovat počítačová kontrola strojů. Numerická kontrola výrobního procesu, velký pokrok.

Noble provedl detailní studii a je ohromující, jak to fungovalo. Byly sledovány dva modely: v prvním bylo ponecháno kvalifikovaným strojníkům, aby celý výrobní systém řídili sami se svou detailní znalostí a dovedností napravovat problémy, přicházet s novými nápady atd. Ve druhém modelu totéž dělali manažeři. Studie ukázaly, že model, v němž systém řídili strojníci, byl úspěšnější, ale vybrán byl opačný model: model s disciplinovanými pracovníky. I když mohli mít vyšší profit, důležitější bylo mít disciplinované, poslušné pracovníky. Ne pracovníky, kteří dělají věci pro sebe, tedy z velmi jasných motivů. Pokud mohou pracovat pro sebe, začnou se velmi brzy ptát, k čemu mít šéfy. No a pak jsou šéfové v problémech. Něco jako okupační stávky, to je pro ně velké nebezpečí. To se dělo, a stejné je to ve školách.

Učitelům nelze nechat kontrolu nad třídou. Proto učení na testy; tehdy jsou učitelé disciplinovaní. Udělají, co se jim řekne. Jsou na tom závislé jejich platy, je na tom závislá jejich práce. Stávají se sociopaty, jako každý jiný. Tím pádem máme společnost, ve které platí "starám se sám o sebe, zapomenu na všechny statní". A z toho plyne, že se zbavujeme sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Proč bych měl platit za to, že dítě z domu naproti chodí do školy, když moje dítě do školy nechodí? Proč bych se měl starat o postižené vdovy? A tak dále.

Ano, obou. Obama tvrdil, že sníží výdaje na sociální zabezpečení. Následně předstírali překvapení nad tím, co z toho vzešlo. Velmi komický příběh se objevil na první straně New York Times. Součástí programu Medicaid (forma podpory zdravotní péče pro nízkopříjmové skupiny, pozn. překladatele) jsou smlouvy se soukromými společnostmi na poskytování péče starým lidem, postiženým apod. Jedna studie zjistila, že to, co tyto společnosti poskytují, jsou kurzy jógy pro zámožné, a řada dalších podobných způsobů vydělávajících peníze. Jak to, že soukromé společnosti, místo aby pomáhaly lidem, vydělávají peníze? Tedy pokud se nad tím zamyslíme hlouběji, má soukromá firma za úkol pomáhat lidem, nebo má za úkol vydělávat peníze?

Ořezává se tím kreativita, ořezává se nezávislost. Domnívám se, že to je fáze, v níž mohou děti, v podstatě dospělí, vyjádřit sami sebe. Je důležité to omezovat.

Vyrůstal jsem v období velké ekonomické deprese. Moje rodina byla chudá, řekněme zaměstnanecká dělnická třída, řada z nich nikdy nechodila ani do první třídy, ale přitom jim byla blízká velmi vysoká kultura. Shakespearovy hry v parku, představení organizovaná WPA (Work Projects Administration, někdejší americká federální agentura, která v letech 1935 -- 1943 poskytovala pomoc nezaměstnaným, pozn. překladatele), koncerty, a to je jen část života. Odbory poskytovaly vzdělávací programy pro své pracovníky, stejně jako kulturní programy. Vysoká kultura byla prostě součástí života. Pokud vás to zajímá, jedna studie pojednává o dělnické třídě v Anglii devatenáctého století a o tom, co četli, je to úžasné. Ukázalo se, že většinou nechodili do školy. Nicméně žili na vysoké kulturní úrovni. Četli současnou literaturu a klasiku. Autor studie dochází k závěru, že byli pravděpodobně vzdělanější než aristokraté.