Jak se v blázinci nezbláznit

16. 6. 2013 / Lubomír Brožek

Zcela zavádějící jsou například názvy jednotlivých pavilónů. Tak třeba Ministerstvo kultury. Jeho hlavním posláním je prý nastavování procesů. Co si pod tím představit? Individuální a skupinovou psychoterapii, kulturní a rekreační terapii, arteterapii? Následnou péči, skotské střiky, anebo snad léčbu spánkem?

Ne, ne, léčba spánkem se praktikuje v pavilónu zvaném Poslanecká sněmovna. Je to moderní zařízení s důrazem na maximální komfort. Místo klasických hypnotik se zde uspává per verba, což je sice někdy provázeno křikem a výbuchy nezvladatelných emocí, ale výsledek, tedy konejšivý spánek, se nakonec většinou dostaví. Centrum krizové intervence a resocializace by se mohlo nacházet v pavilónu nazývaném Ministerstvo práce a sociálních věcí. Není ovšem jisté, co se míní těmi sociálními věcmi. Že by svěrací kazajka?

A co pak se asi skrývá za vchodem s nápisem Úřad vlády? Někteří blázni jsou přesvědčeni, že právě tam sídlí vedení. Zajímavý blud. Až na to, že pokud mu podlehnou i ti uvnitř, můžou v extrémních případech skončit rovnou v izolaci. Neboť každý má sice svaté právo na své fantasma - vrchní sestra si klidně může hrát třeba na primáře. Ale nesmí prudit. Kdo skutečně vede tenhle blázinec, je naprostá záhada.

Premiér Petr Nečas možná není takový blázen, aby věřil, že on je ten, kdo rozhoduje, ale stejně se drží (alespoň té pošetilé iluze) zuby nehty. Své obsesi už obětoval vše, počínaje rodinou a zbytky své cti konče. Pomocí hormonálních stimulů byl řízen rovněž ředitelkou svého sekretariátu, která (jaksi nad svůj úvazek, a dle svých slov v podstatě z čistého altruizmu) řídila ještě vojenskou kontrarozvědku. Zda jsou kooperující generálové hrdinové zahraničních misí (jak tvrdí někteří známí mýtomani), nemíním posuzovat, že jsou to ale troubové k pohledání, je naprosto zřejmé. Za vrchol frašky ovšem považuji fakt, že zatímco kontrarozvědka sleduje paní Nečasovou, ÚOOZ sleduje kontrarozvědku, jež si ani nevšimne, že je sama sledována. Tak je zaneprázdněna zadáním ředitelky premiérova sekretariátu. Jasné naopak není, kdo řídil paní ředitelku. Momentálně je to předmětem zkoumání příslušných orgánů.

Jedna z možností je, že se paní ředitelka řídila sama, což je v intencích blázince sice neobvyklé, nikoliv však vyloučené. Důležité je, že blázni mají opět své velké téma. Veřejné tajemství bylo zveřejněno! Haleluja! Chvalte Pána! Ale kterého, dobrý Bože?

Kdo je tím, jenž řídí naše osudy, ptá se dezorientovaný blázen. Jako by neznal orwellovskou odpověď na otázku "Existuje Velký bratr?" - "Samozřejmě, že existuje. Velký bratr je ztělesněním Strany." -- "Existuje stejně jako já?" -- "Ty neexistuješ."

Neexistuješ, dodejme, protože jsi rezignoval na svou soudnost, ubohý blázne. Protože chodils v kruhu s jinými blázny a hltavě polykal hesla, která ti předhazovali jako psovi ohlodanou kost, a tvářil se, že nevidíš, co se kolem tebe děje, že nevnímáš absenci řádu, morálky, soudnosti a práva, absenci osobností s mravním a intelektuálním kreditem. Že se svět kolem pomalu proměňuje v naprostý blázinec, v němž je privátní šmírování vojenskou kontrarozvědkou bagatelizováno, handlování s veřejnými posty a poslaneckými mandáty, rozdávání trafik a porcování veřejných prostředků kamarádíčkům, je "normální politický deal". Deal, který se většinou domlouvá za zavřenými dveřmi, podobně jako v Orwellově Farmě zvířat:

"Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo, a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasat na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti."

Politický deal, uskutečněný pro osobní profit, je produktem rezignace na politickou kulturu a cynickým výsměchem voličům. Ano, možná tím největším problémem jsou právě voliči -- naivní blázni, kteří dávají moc stranám, jejichž politici opakovaně lžou a podvádějí. Jistě, leccos se provalilo a vůbec to není hezké a pěkně to smrdí. Skoro jako v onom vtipu, v němž kdosi nabízí řediteli cirkusu zbrusu nové číslo:

"Víte, pane řediteli, to se v šapitó instaluje takový veliký bazén plný exkrementů -- nu a do něho se nechá spadnout z výšky obrovské závaží. No jen si to představte, pane řediteli, všichni jsou od toho svinstva špinaví až po uši. A to je všechno?" ptá se ředitel. "No představte si", praví umělec, "ten hrozný puch." " A nic víc?" zajímá se ředitel a artista se rozzáří: "Teď teprve přijde to hlavní, pane řediteli, virbl, světla...a do toho přicházím já celý v bílém!"

Občas se mi tenhle otřepaný fórek vybaví (třeba právě teď) a napadne mne: Kdo pak si asi promýšlí své velké, bílé, neposkvrněné entrée...

Z televizních obrazovek, z internetu, z novinových stránek se šíří puch na zvracení. Ale o skutečně velkých věcech (o nichž jednají orwellovská prasata za zavřenými dveřmi), o opravdu hlubokých zářezech do těla státu a veřejných financí to ve skutečnosti vypovídá naprosté minimum. Ministr se nám opil, to jsou věci! Kdo by se ještě hrabal v církevních restitucích, které protlačil hlava nehlava, že. Ale poslouchejte, jak si směšně šlape na jazyk! A motá se. Jako moucha na muchomůrce.

V ústavní zahradě se stmívá a blázni si hrají. S tím, co jim bylo předhozeno. Už se ani neptají, co je za zdmi blázince: "Kde je pravda pravdou a nepravda lží, a když se člověk drží pravdy, třeba proti celému světu, není šílený."

Vytisknout