O "odideologizování" české zahraniční politiky

12. 6. 2013 / Karel Dolejší

Zda černé nebo bílé kočky. Pokud chytají myši, jsou to dobré kočky.
Teng Siao-pching
"Je těžké najít černou kočku v temné místnosti. Zvláště když tam není."
Konfucius

Hradní tábor a jeho ministranti celebrují pro českou veřejnost mediální mši za redukci diplomacie na podporu exportu. Tvrdí, že myšlenka podpory lidských práv ve světě je definitivně zdiskreditovaná a Češi se v krizové době musejí soustředit výhradně na ekonomické zájmy. V druhém plánu je tato propagandisticky zjednodušená polarizace prezentována jako "slovo expertů" proti "slovu ideologů" - jakoby snad ekonomismus nebyl sám o sobě tou vůbec nejprofláklejší ideologií zkritizovanou až do aleluja zleva stejně jako zprava. Ale i v praxi naprosto "neexpertní" narativní vědění, jako například různá úsloví či bonmoty, platí či neplatí výhradně v příslušném situačním kontextu, bez něj, brány absolutně, jsou jen instantními ideologiemi. (Asiaté tohle mimochodem dobře vědí, nikdy totiž nebyli pod vlivem propagandy militatního monotheismu.) V temné místnosti má jednoznačně přednost Konfucius před Tengem. Prostě ani z primitivně prakticistního hlediska není jedno, jakou právě tam má kočka barvu. Snad že černá někde opravdu potmě loví hlodavce, ale také je možné, že ohledně její existence jsme se jen stali obětí promyšlené mystifikace. V tom případě nejde o černou kočku, ale o Černého Petra, který zůstal v ruce.

Kromě toho nelze provádět žádné operace, ani nejhorší amputace a řezničiny, na něčem, co v podstatě neexistuje.

A česká zahraniční politika v přísném slova smyslu přece neexistuje. Už je tomu drahně let, co se agenda ministerstva zahraničí stala kořistí různých vlivových uskupení, která ji v některých klíčových aspektech "unesla" tam či tam. Češi po epizodickém zmatku z počátku 90. let v mezinárodní aréně dávno prezentují neorganickou směs krátkozraké obhajoby pečlivě průmyslově prolobbovaných "národních ekonomických zájmů", a to všemu a všem navzdory. Často právě pod pláštíkem hujerského souhlasu s tím, kdo má momentálně ve světě či Evropě navrch. Z tradičního švejkování smějících se bestií ovšem existují určité jmenovité výjimky předstírané zásadovosti. Těmito výjimkami jsou autoritativní politické systémy zemí, které nepodporují "americké národní zájmy". Je vždy předem postaráno o to, aby příslušní představitelé právě a jedině tyto země rozhodně a zapáleně kritizovali, stejně jako o to, aby o nechutnostech utlačitelů proamerických cudně mlčeli - a to je celé. Padni komu nepadni. Takový účelový přístup může za prosazování lidských práv v zahraniční politice označit jedině idiot, abych citoval klasika.

Není přitom příliš důležité, jaké konkrétní zájmy ty které osoby v diplomatických službách povyšují nad státní zájem České republiky. Pokud to dělají, nejsou to dobří diplomaté, to je celé. ProMoPro nebo rychle mluvící kosmonaut, vsjo ravno. Budou na nás časem zvenku vrhány Molotovovy-Ribbentropovy koktejly, s podobným diplomatickým personálem v tomto ohni pohoříme jako papírový ekonomický tygr.

Tím, že průmyslová lobby na MZV definitivně odstraní mocenského konkurenta v podobě exčlověkotísňových exponentů bakalismu, nebudou skutečné dlouhodobé zájmy České republiky v praxi sledovány o nic lépe než dosud. Už za první republiky se například stávalo, že silné firmy jako Škodovy závody protlačovaly vlastní politiku místo státní, a to dokonce i v tak zásadní oblasti, jako vyzbrojování armády koncem 30. let. Říkat tedy, že diplomacie je služkou exportu, znamená jenom jiným způsobem potvrdit, že česká zahraniční politika nadále neexistuje. Respektive, že se od ideologické fixace na ekonomicky upadající impérium přesune důraz na ekonomistní fixaci na impéria jiná, která ekonomicky zrovna získávají navrch.

Jsme však součástí širšího regionu, který je ekonomicky za zenitem a jeho hospodářský význam bude nadále jedině klesat. Pokud tedy přijmeme školometskou poučku virózní ekonomické diplomacie o tom, že dolar a rubl musí zvítězit nad lží a nenávistí, budeme svět marně přesvědčovat o skutečném významu této země, až zase jednou dojde na lámání chleba. Přece snad sami kašleme na neekonomické ukazatele - a co když někdo doloží, že neexistuje žádný ekonomický důvod zachovávat tento stát? Kromě zfušovaných Temelínů a nejdražších dálnic v Evropě nebude už zajímavý téměř ničím. Žádný budoucí Churchill už nepronese v žádném zahraničním parlamentu plamenný projev o významu našich zásob zbraní či čehokoliv jiného. Tisíckrát zajímavější je přece podnikat a investovat někde v jihovýchodní Asii, nežli riskovat krk v tekutých píscích gubernijních mravů.

Ať se to líbí či nelíbí, stejně jako Španělsko, Francie či tolik zatracované Řecko, kam nás prý chemik Kalousek rozhodně nezavede, budeme na mezinárodním poli nadále žít především z tradic a "slavnější minulosti" - a mohli bychom být snad zajímaví českou kulturou (sem přirozeně nepočítám ve světě proslavený pražský pornoprůmysl, jehož speciálním odvětvím je politický marketing bez rozdílu politické afiliace). Až poteče do bot nejen při povodních, i na takového Formana, Janáčka, Kunderu či Patočku ještě nakonec dojde, žádné strachy.

A opravdu nemyslím prodej do antikvariátu, jak budou potměšile tvrdit ekonomisté.

Vytisknout

Související články

Chceme mluvit do dějin

28.10. 2013 / Jan Čulík

"Česká republika se ztrácí z politické a kulturní mapy světa. Jako první krok jejího návratu je třeba zakládat a podporovat česká studia na zahraničních univerzitách a vytvářet si tak v cizině strategické přátele." Prosíme, šiřte informace o nové ...

Obsah vydání | Středa 12.6. 2013