Jakobíni na scéně

15. 6. 2013 / Karel Dolejší

Tluchoř, Šnajdr a Fuksa vloni nepodporovali ve sněmovně daňový balík, který vláda spojila s vyslovením důvěry. Po straně pronikaly ven informace o tom, jakému nátlaku jsou proto vystaveni. Nakonec věc "vyřešili" tím, že se vzdali mandátu a umožnili nástup náhradníků, kteří návrh schválili. Exposlanci od strany "za odměnu" dostali tučné prebendy.

Jaká však z jejich hlediska existovala alternativa? Hrozby se mohly velmi snadno materializovat, jednoho dne se tedy mohli Tluchoř, Šnajdr a Fuksa ráno probudit, otevřít noviny a tam se kupříkladu dočíst, že sexuálně zneužili kojence, pašují kokain, nebo něco podobně výživného, co jim udělá přinejmenším na řadu dalších měsíců ze života peklo - nemluvě o naprostém a doživotním vyřazení z okruhu "hochů, kteří spolu mluví a dělají politické obchody". Poměry zmíněného druhu jsou samy o sobě dostatečným důvodem k tomu, aby si člověk od české vrcholné politiky držel a priori značný distanc. Na druhé straně v dané konkrétní situaci právě tito exposlanci opravdu neměli mnoho na výběr a prostě se bohužel pod nátlakem přiklonili k běžné praxi, slovy Nečase, "vyvažujících politických dealů". Projevili se jako slaboši, možno říci i chamtiví slaboši. Takovému člověku bych ruku nepodal a za stůl si s ním nesedl, podle mě právě tohle dilema musí účastník politických her vydržet až do konce, pokud chce aspirovat alespoň na zbytkovou osobní integritu - ale proto ještě nebudu tvrdit, že morálním selháním spáchal trestný čin. Byl přece od počátku až do konce kolečkem v mašinérii a zachoval se podle toho, není pravda, že by si zrovna on osobně tyto poměry vybral či dokonce vymyslel. Navíc celá argumentace vyšetřovatelů, dovedeme-li ji do důsledků, vyznívá nakonec úplně absurdně. Ti, kdo se ani nepokusili postavit za vlastní názor na Kalouskova pochybná daňová opatření, ti kdo od počátku až do konce drželi hubu a krok, ochotně tvořili stafáž v tupé schvalovací mašinérii a ani na vteřinu se nesnažili zvážit návrh z hlediska svého svědomí, z tohoto vyšetřování vycházejí jakoby bezúhonní, zatímco neúspěšní "rebelové", kteří podnikli alespoň chabý pokus postavit se sami za sebe tomu, s čím nesouhlasili, jsou zde označeni za zločince.

To je řekněme něco velmi podobného, jako kdybychom téměř kompletně selhavší skupinu reformních komunistů z roku 1968, kteří až na nečetné výjimky později spolupracovali dokonce i na normalizačních represích, oddělili od kovaných neostalinistů a právě jen ty první postavili za jejich činnost v posledních stádiích politické kariéry před soud. Jakobychom právě a jedině takového Dubčeka soudili za podpis na pendrekovém zákoně, zatímco "zdravé jádro", které se pokoušelo ustavit "dělnickorolnickou vládu", ponechali zcela bez povšimnutí. Jako bychom soudili pouze a jedině poražené, kdežto ty, pod jejichž nevybíravým tlakem selhali, ponechali v naprostém klidu.

Jistě, Tluchoř, Šnajdr a Fuksa se nezachovali správně. Za své selhání by ale měli čelit neformálním morálním sankcím ve sféře občanské společnosti, nikoliv obvinění ze zločinu. Cesta, na níž se představitelé justice, nebo v jiném případě ústavně neodpovědný prezident, pokoušejí vystupovat coby autoritativní arbitři morálky či vkusu, vede pouze a jedině do pekel. V tom ještě nejlepším případě končí vystavením několika jednotlivců exemplárně na pranýř, přičemž poměry, které je na tento pranýř v konečném důsledku přivedly, prodělají pouze drobnou kosmetickou operaci. V horším případě nás čeká období moralistního teroru, ve kterém místo vynucování obecných formálních pravidel s prostorem pro respektování soukromí bude probíhat ničím neomezovaná štvanice na "korupčníky", která sice pro svou posedlost individuálními "kauzami" poměry nenapraví, v konečném důsledku tomu bude spíše naopak - zato však vykonavatelům umožní strhnout na sebe neuvěřitelnou moc nad životy a osudy poddaných tohoto státu.

Vytisknout