O významu Benediktovy abdikace

2. 3. 2013 / Boris Cvek

Kdyby se dnes už emeritní papež Benedikt XVI. rozhodl zůstat papežem až do smrti přes všechny těžkosti stáří, nemocí a umírání jako jeho předchůdce, ti samí lidé, kteří se dnes rozplývají nad jeho za "odvahou" abdikovat, by se rozplývali nad jeho statečností vydržet ve světle reflektorů až do konečného rozkladu. Nesporně se však Benedikt XVI. vydal cestou nestandardní, která je moderní svým humanismem: člověk není otrokem úřadu, nemusí umírat v přímém přenosu, má právo na soukromí, ba člověk má myslet především na funkčnost úřadu, který zastává, a když ji nemůže garantovat, má ustoupit. Benediktova abdikace je mi tedy velmi sympatická. Je však velkou otázkou, co má vlastně znamenat. Bývá připomínáno, že Benedikt XVI. udělal dobrovolně krok, který před ním udělal jediný papež, a to Celestýn V. Přečtěme si tedy něco o abdikaci papeže Celestýna V. (z Wikipedie):

"Po smrti Mikuláše IV. se znepřátelené římské rody Colonnů a Orsiniů a vyhnaný sicilský král Karel I. z Anjou nemohli shodnout na novém papeži. Dva roky probíhalo bezúspěšné vyjednávání, až kardinál Latinus Malabranca navrhl na papeže Pietra Angelariho. Soupeřící strany s kandidátem jako neutrální osobou souhlasily a kardinálové jej 5. července 1294 zvolili papežem. Poselstvo se vydalo za Pietrem na horu Morrone a udivenému poustevníkovi oznámilo, že byl zvolen papežem. Pietro se však (podle Petrarky) dal na útěk, neboť oznámení poselstva považoval za ďáblovo pokušení. Poslové jej však zadrželi a odvezli do Aquily ke králi Karlovi. Tam byl také v kostele Santa Maria di Collemaggio korunován jako Celestýn V.

Nový papež byl donucen přesídlit do Neapole, kde sídlil Karel I. z Anjou, a po celou dobu svého krátkého pontifikátu byl loutkou v jeho rukou. Pietro se nikdy se svým jmenováním nesmířil. Úřední záležitosti svěřil třem kardinálům a otevřeně hovořil o své touze vrátit se zpět do poustevny v horách. Ctižádostivý kardinál Benedetto Caëtano (jeho nástupce Bonifác VIII.) mu v noci hlásnou troubou do jeho cely volal: "Celestýne, Celestýne, slož svůj úřad, neboť toto břímě je na tebe příliš těžké." Celestýn to považoval za hlas Boží a radostně jej 13. prosince poslechl. Karlovi z Anjou tento krok vyhovoval, protože se pro něj nevzdělaný a prostoduchý Pietro stával politickou zátěží. Nic nepomohlo, že proti jeho abdikaci protestovali benediktini a neapolský lid. Kardinálové pak na nátlak Karla z Anjou zvolili Benedetta Caëtana jako Bonifáce VIII. Pietro Angelario se pokoušel uprchnout z Neapole zpět do abruzzských hor. Nový papež Bonifác VIII. jej však zajal a uvěznil na hradě Fumone u Ferentina v Kampánii. Zde 19. května 1296 nevinný vězeň zemřel. Jeho tělo bylo později přeneseno do Aquily. Pravděpodobně byl svým nástupcem zavražděn, neboť rentgenogram hrobu odhalil v lebce pohřbeného těla dvaceticentimetrový hřeb."

Benedikt XVI. je tedy de facto první papež, který rezignoval dobrovolně nebo to o sobě aspoň říká. Uvidíme, kdo přijde po něm. Papež Bonifác VIII. si hrál na pána světa, chtěl vládnout králům, nicméně projevil tak jenom svou neschopnost číst znamení doby. Bula Unam Sanctam, v níž Bonifác VIII. prohlásil svrchovanost papežů nad králi, byla vydána 18. listopadu 1302 zejména proti francouzskému králi Filipovi Sličnému, který měl s papežstvím rozsáhlé spory (rozhodl se zabavovat církevní majetek ve prospěch francouzského státu). V reakci na bulu Filipův ministr de Nogaret označil papeže jako heretika a zločince, za což byl spolu se svým králem záhy exkomunikován. 7. září 1303 byl však Bonifác VIII. překvapen Filipovou armádou u města Anagni a byl vyzván k rezignaci. Když to odmítl, byl příšerně zbit, málem popraven. 11. října 1303 umřel. Papežství pak bylo přesunuto do Avignonu pod kontrolu francouzského krále a již nikdy nenabylo moci, kterou měl na začátku 11. století papež Řehoř VII., který donutil císaře Jindřicha IV. jít se kát do Canossy.

Benedikt XVI. už jako mocný kardinál Ratzinger představoval neschopnost církve vyrovnat se s rychle se měnící dobou, což se nakonec provalilo v neschopnosti se vyrovnat se stále rostoucí řadou odhalení sexuálních zločinů na dětech a zločinného tutlání těchto zločinů. Pokoncilní papežové zůstali věrni dvojaké povaze II. Vatikánského koncilu, který zůstal na půl cesty mezi středověkem a moderní dobou. Svět se ale od doby konání koncilu (1962-1965) změnil snad více než za 200 let před koncilem. Koncilní otcové dobíhali klopotně výdobytky osvícenství, protestantismu a demokratické společnosti (např. docenění svobody víry a zavržení aliancí oltáře a trůnu), nedokázali se však vzdát monarchické struktury církve a nadlidského postavení kléru. Římská církev se naprosto minula s romantickým pojetím lásky, které staví na vztahu dvou lidí, kvůli němuž má smysl vzbouřit se proti rodičům, společnosti, tradicím a usilovat o vzájemné štěstí, což je právě ten motiv, který vedl k emancipaci a zrovnoprávnění žen a homosexuálů. Klérus frustrovaný vlastní sexualitou naopak rozděluje a zakazuje podle sexuálních praktik, nikoli podle hloubky a kvality vztahů. Benedikt XVI. odchází jako člověk, který toto všechno ztělesňoval už dávno za papeže Jana Pavla II. a jemuž došly síly v souboji s dobou.

Tipuji, že příští papež bude v Benediktově kurzu pokračovat a že římskokatolický klérus, uzavřený do svého světa, směřuje k podobné katastrofě, jako bylo kdysi avignonské zajetí papežů. S novými a novými zjištěními o zločinech kléru proti dětem všude na světě lze očekávat, že policejní a soudní vyšetřování začnou nést plody spravedlnosti, zmizí ostych před kněžími a společnost bude klást jaksi automaticky rovnítko mezi organizovaný zločin a církev. Věřící pak třeba pochopí, že žádný Vatikán k hluboké a tradiční víře v Boha vlastně nepotřebují.

Celestýn V. ZDE

Pope Boniface VIII. ZDE

Katolická církev
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.3. 2013