Oskary pro CIA

27. 2. 2013 / Daniel Veselý

Budiž režiséru Affleckovi připsáno alespoň k dobru, že na začátku filmu věnoval několik prchavých okamžiků skutečné historii -- Washington prostřednictvím CIA v Íránu v roce 1953 svrhl relativně demokratický režim premiéra Muhammada Mosaddeka, neboť ten měl naprosto pošetilý nápad: domníval se, že íránské nerostné bohatství by mělo patřit především Íráncům a v roce 1951 členové íránského parlamentu hlasovali pro znárodnění ropného průmyslu. To se ovšem nelíbilo ropné korporaci British Petroleum, která se ani nepokusila vyjednávat o výši svého podílu na těžbě íránské ropy -- demokraticky zvolený režim byl proto svržen a moci se ujal proamerický satrapa.

Hněv Íránců vůči USA má konkrétní opodstatnění

CIA stála při vzniku šáhovy tajné a "nejvíce nenáviděné a obávané policie SAVAK" , která proslula svými gestapáckými metodami a značnými represemi proti nepřátelům režimu. CIA dokonce SAVAKu předala instruktážní film, jak postupovat při mučení žen. Tyto podrobnosti však v několika úvodních minutách filmu uvedeny nejsou a děj se plně věnuje událostem, které následovaly po svržení šáha, ačkoliv zjednodušujícím i lživým způsobem.

Šáh byl v lednu roku 1979 nenásilně svržen sekulárním hnutím, které však bylo později kooptováno radikálními náboženskými kruhy. V listopadu téhož roku hned poté, co se rozšířila zpráva o šáhově útěku do Spojených států, vtrhl na půdu americké ambasády neozbrojený dav lidí, kteří se obávali dalšího amerického puče. Více než 50 Američanů bylo na ambasádě drženo jako rukojmí po 444 dní, než byli všichni propuštěni na svobodu. Šesti zaměstnancům se podařilo utéct na kanadskou ambasádu a nalézt zde útočiště. Ti byli nakonec při tajné operaci CIA osvobozeni, jak o tom pojednává Affleckův film.

Ve snímku jsou Íránci, rozzuřeně se dobývající na americkou ambasádu, kde mezitím její zaměstnanci likvidují hory kompromitujících dokumentů, vylíčeni jako amorfní nenávidící verbež, aniž by byly uvedeny alespoň jejich základní požadavky a motivace: návrat šáha z exilu, aby mohl být doma postaven před soud za zločiny spáchané v průběhu čtvrtstoletí své vlády, dále zabavení finančních prostředků, jež byly "přesunuty" na konta ve Spojených státech, a také slib, že Washington nebude nadále zasahovat do íránských záležitostí. Argo tato fakta, jež racionalizují a humanizují vztek Íránců, kteří vzali ztečí americkou ambasádu, ale prostopášně ignoruje.

Omyly a lži

Specialista na Střední východ Juan Cole v textu Argo as Orientalism and why it Upsets Iranians píše, že řada vzrušujících scén filmu se nikdy neodehrála, a také tvrdí, že snímek postrádá patřičný kontext. Íránská ropa byla Američany za vlády šáha využívána coby recept na ekonomický úspěch proti zemím Varšavského paktu a komunistické Číně a samotná země jim sloužila jako špionážní základna proti Sovětskému svazu, jak píše Cole. Tvůrci filmu upozaďují zásluhu zaměstnanců kanadské ambasády při vysvobození Američanů a naopak zveličují roli CIA, která však byla podle Colea relativně malá. Tímto "trikem" se tvůrci snímku pravděpodobně chtěli zavděčit americkému publiku, jež má rádo své americké hrdiny. Pravda se ovšem jako obvykle nachází mimo Hollywood. Cole dál upozorňuje, že rovněž důležitá role Britů při záchranné akci je ve snímku popřena, či přímo zostuzena. Affleckova verze historie na stříbrném plátně ukazuje, jak britští diplomaté odmítli Američanům poskytnout azyl. Britové však svým americkým kolegům pomoc nabídli. Affleckovi se tak podařilo vytočit pár britských diplomatů, kteří v osudné době v Teheránu pracovali.

Lidskoprávní aktivistka Margot Whiteová, která sekulární revoluci proti šáhovi podporovala, v době, o níž Argo vypráví, Írán navštívila a tato návštěva ji inspirovala k napsání memoárů Moby Dick, Waking Up in Tehran.Whiteová uvedla, že studenti, kteří v listopadu 1979 obsadili americkou ambasádu, protestovali proti nadále trvajícímu vměšování CIA do interních záležitostí země a také kvůli tomu, že Íránci dlouho trpěli v rukách šáhovy tajné policie SAVAK, kterou CIA sama vytvořila. Whiteová zhlédla film Argo třikrát a zapisovala si přitom poznámky. Veřejné popravy, které snímek zobrazuje, se podle ní odehrávaly v únoru 1979 a nikoliv v lednu 1980, kdy bylo šest Američanů zachráněno. Ve filmu malé děti pracně sestavují skartované podobizny chybějících zaměstnanců ambasády. Whiteová ale říká, že tuto práci pravděpodobně prováděli středoškolští a vysokoškolští studenti, protože tak malé děti většinou číst jazykem farsi neuměly.

Chování obyčejných Íránců v ulicích, se kterými se Američané setkali, bylo také naprosto odlišné od toho, co diváci na plátně zhlédli, kde jsou obyčejní lidé vesměs vykresleni jako zuřiví náboženští fanatici. K tomu by nikdy nedošlo, konstatuje Whiteová -- například žádný íránský muž by se k ženě ze západu nechoval tak agresivně a nemluvil by hned o politice. Americká ignorance cizích kultur a agresivní prosazování té vlastní v tomto ohledu skutečně vynikají. Ve filmu také demonstranti křičí hesla, jako "pryč se šáhem", ačkoliv ten byl již dávno svržen. Whiteová silně pochybuje, že by se scéna, při níž jsou Američané zajatí na ambasádě podrobeni falešné popravě, v té době odehrála. Kdyby byli rukojmí těmto a jiným metodám podrobeni, proč by o nich po svém osvobození veřejně nemluvili? Washington by tato svědectví jistě rád propagandisticky využil.

Sám za sebe mohu konstatovat, že nebýt Affleckovy politické vlezlosti, lží a manipulací, a prostopášného vychvalování CIA, je snímek Argo celkem strhující podívanou; a tato skutečnost bohužel přebije veškeré uvedené nedostatky.

Přestože Affleckův film vyvolal řadu pochvalných reakcí, je jisté, že proti lžím a překroucením z dílny Hollywood se skutečně jen horko těžko bojuje. Spojené státy Írán trestaly celá desetiletí; kupříkladu podporovaly Saddáma Husajna při jeho válce proti němu, a to svými životy zaplatily statisíce nevinných lidí. A nyní se možná schyluje k další válce proti této zemi, jak je uvedeno v úvodu článku.

Vytisknout