ITÁLIE:

Šaškoviny Beppa Grilla zřejmě otřesou celým evropským systémem

28. 2. 2013

Nejspektakulárnějším vítězem je Beppe Grillo, žoviální satirik s jasným posláním: že za vážné trvající potíže Itálie mohou škrty, korupce a euro. Můžeme o tom debatovat donekonečna, ale proč se snažit, když nikdo neposlouchá. Stačí ale říct prostě vládnoucím politikům, jak to říká Beppe Grillo, aby šli do prdele. Když politikové Grilla vykázali z televize, začal používat blogů a italských náměstí. Výsledkem bylo drtivé vítězství ve volbách.

Hlavní Grillovou obětí je krátkodobý premiér Mario Monti. Toho instalovaly do úřadu před rokem banky ve snaze vnutit italské ekonomice neomezené utrpení ve snaze podpořit euro a tak ochránit německé a jiné banky před devalvací. Mario Monti byl miláčkem bank.

Stejně jako v Řecku ani Itálie už nemá místní měnu, která by kompenzovala mezinárodní ekonomický tlak svou devalvací, a tak bylo nutno podrobit italskou ekonomiku mučení. Italská ekonomika se za loňský rok zmenšila o 2,2 procenta. Je obětí klesající spirály. Růst se v Itálii zastavil a země je stále méně schopna splácet svůj rostoucí dluh. Budoucí generace budou na věčné časy otroky německých bank.

Grillo promluvil jménem těchto budoucích generací. Jeho vlastně jediná koherentní politika je plán na referendum ohledně eura, avšak odchod z eura je klíčem, který odemyká dveře. I oživení šokujícího Silvio Berlusconiho je dobrá zpráva: jeho naprostá absence odpovědnosti zřejmě přispěje k tomu, že bude Itálie zatlačena do finanční krize, a tedy ke konečné spáse.

Na dobu skoro celých deseti let má Evropě dominovat "politika škrtů". Je to hazardní hra s ekonomikou na celém jednom kontinentě, která se rovná hazardování, k jakému došlo ve dvacátých letech dvacátého století. Politikové (a jejich bankéři) tvrdí, že škrty jsou "nutným" trestem, který musejí nést evropské národy za to, že dovolily, aby jejich vlády příliš utrácely. Tato politika nevyvolává žádný růst, který by byl schopen splatit zadluženost, a eurozóna nemůže devalvovat, aby zadluženost snížila. Politikové nám tvrdí: Zapomeňte na Keynese a polykejte dál ten lék, i když je to jed.

Navzdory tomu, že Británie není ve svěrací kazajce eura, britský ministr financí George Osborne zastává názor, že drastické škrty musejí pokračovat. Osborne tak likviduje poptávku, ekonomika se logicky zmenšuje a příjmy ministerstva financí klesají, takže zadluženost a státní deficit stoupají. Je to klasický začarovaný kruh. Dříve nebo později se škrty stávají samoúčelné: je to obsesivní sebebičování. Tito ministři financí jsou jaké aztéčtí kněží u oltáře. Jestliže krvavá oběť nepřinesla déšť, je nutno počet krvavých obětí zvýšit.

Jenomže demokracii dokáží politikové oblbovat jen po určitou dobu. Současné protikeynesiánské dogma se už realizuje čtyři roky a prostě to nefunguje. V Řecku a ve Španělsku dosáhla nezaměstnanost děsivé čtvrtiny obyvatelstva. Francie je v průšvihu a dokonce i Německo je pod tlakem, protože i tam růst klesá.

Evropští politikové systematicky táhnou své provázané ekonomiky do hospodářské krize, ochromují konkurenceschopnost Evropy vůči vnějšímu světu, a je pravděpodobné, že navždycky. A nemohou ani svalovat vinu na druhé lidi. Dělají to Evropě sami, dobrovolně, poslouchají své sebevědomí, které je dávno opustilo.

Je jasné, že žádná nová myšlenka nepovede tyto dogmatiky k sebepochybnostem. Ekonomové jsou pro moderní vládu tímtéž, čím jsou lékaři pro tabákové firmy, říkají prostě to, za co se jim platí. Ke změně dojde teprve, jak napsal G. K. Chesterton, "s ostrou ránou do hlavy tupým předmětem".

Tím předmětem jsou volby. Jestliže je jediná věc, které se politik bojí víc než šéfa ústřední banky, jsou to volby. Řecko loni krátce propadlo kouzlu protiškrtové hvězdy Alexise Tsiprase. Holandsko se ostře staví proti škrtům. Francie protestovala proti škrtům a vyhnala škrtajícího Nicolase Sarkozyho z úřadu. Španělské škrty jsou nyní na pospas nevypočitatelným separatistům. Itálie má Grilla a jen nebesa vědí, k čemu to povede. V Británii sílí euroskeptická strana UKIP. Podvratníci volají všichni týmž hlasem: přijďte za mnou na fórum a vykopejme ty svině!

Itálie je už velmi dlouho pro Brity nejoblíbenější cizinou. Přestože dvě hlavní italské instituce, katolická církev i italská vláda, se propadly do nemorálnosti a do korupce, všechno je v Itálii v pořádku. Itálie je krásná, i když se jí nedá vládnout.

Avšak divoký populismus děsí existující pořádek. V Americe je to Tea Party a hnutí Occupy. Ve Skandinávii, v Holandsku, v Rakousku a ve Francii likvidují periodicky systém komunisté, poujardisté či fašisté. V předválečné Británii to udělal fašista Mosley. Od té doby i občanský liberál tu a tam pohrozil, že převrhne politickou káru.

Málokdy to trvá dlouho. Italská politika si vytvoří novou rovnováhu. Pokud bude mít Itálie štěstí, bude to mimo euro a na cestě k hospodářskému oživení. Itálie nebude v celoživotním otroctví bankéřů z eurozóny. Ať už to dopadne jakkoliv, Itálie nezapomene na onu opojnou chvíli z února 2013 a my bychom na ni také neměli zapomenout.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout