Řecko a Španělsko pomohlo před šedesáti lety Německu k hospodářskému oživení. Německo se odvděčilo jinak

1. 3. 2013

Před šedesáti lety byla odepsána polovina válečných dluhů Německa, aby došlo k oživení německé ekonomiky. Dnes však dluh evropské země ničí. 28. února 1953 byla v Londýně uzavřena dohoda, v jejímž rámci byla odepsána polovina poválečného dluhu Německa. Toto zahlazení dluhu bylo nesmírně důležité pro poválečnou rekonstrukci Evropy. Je v ostrém kontrastu k utrpením dnešních Evropanů jménem zadluženosti, píše v deníku Guardian Nick Dearden.

Německo mělo po druhé světové válce ještě dluh z první světové války, v důsledku reparací, uvalených na ně Versailleskou konferencí r. 1919. Mnoho odborníků, včetně ekonoma Johna Maynarda Keynese, argumentovalo, že tyto nesplatitelné dluhy a ekonomická politika, která z nich vyplývala, vedly k vzestupu nacistů a k druhé světové válce.

Věřiteli Německa byly r. 1953 Řecko, Španělsko, Pákistán, Egypt, Spojené státy, Británie a Francie. Dluhy Německa byly o hodně menší než dnešní dluhy Řecka, Irska, Portugalska a Španělska. Činily asi čtvrtinu státního příjmu. Avšak i tak vládlo vážné znepokojení, že zadluženost Německa ohrozí jeho poválečnou rekonstrukci. Západ potřeboval silné západní Německo jako hráz proti komunismu, a tak se věřitelé Německa sešli v Londýně a ukázali, že jsou schopni pochopit, jak pomoci zemi, o níž chtěli, aby se zotavila ze zničení. Také dokázali, že chápou, že dluh není nikdy jen odpovědností dlužníka. Země jako Řecko byly ochotny se podílet na vytvoření stabilní a prosperující západní Evropy, navzdory válečným zločinům, které němečtí okupanti v Řecku za války napáchali.

Dluh Německa byl zrušen rychle, než mohlo dojít k hospodářské krizi. Bylo zrušeno 50 procent všech dluhů, soukromých, státních, i dluhů jednotlivců. Snad nejinovativnějším rysem ujednání z Londýna byla podmínka, že dluhy Německa se budou smět platit jen z jeho obchodního přebytku a splátky budou omezeny každoročně jen na 3 procenta zisků z exportu. To znamenalo, že země, které chtěly, aby jim Německo splácelo dluhy, si musely kupovat německé výrobky. Znamenalo to, že Německo smělo splácet dluhy jen ze skutečných zisků a nesmělo si brát nové půjčky.

V důsledku londýnské dohody zažilo Německo "hospodářský zázrak". Problém zadluženosti byl vyřešen a následovala dlouhá léta hospodářského růstu. Za posledních třicet let se zadluženost řeší úplně jinak. Od začátku osmdesátých let se neodpovědným bankám dávají nové půjčky a vlády se nutí k zavádění škrtů a k volnotržní liberalizaci, aby vzniklo "víc konkurence".

V důsledku této praxe vzrostla chudoba v Latinské Americe a v Africe v osmdesátých letech a devadesátých letech a v Řecku, Irsku a Španělsku v současnosti. V Africe v osmdesátých a v devadesátých letech se zvýšil počet lidí žijících v extremní chudobě o 125 milionů a africké ekonomiky se zmenšily. V Řecku se v současnosti zmenšila ekonomika až o dvacet procent a padesát procent mladých lidí je tam bez zaměstnání. V obou případech dluh drasticky narostl.

Prioritou zadlužené vlády je dnes splácet dluhy, bez ohledu na to, jak velkou část státního rozpočtu ty splátky pohltí. Zatímco u Německa byl v padesátých letech uplatněn limit 3procentních splátek, dnes považují MMF a Světová banka splátky ve výši 15 - 25 procent příjmů z exportu za "přijatelné" pro zchudlé země. Řecká vláda dnes splácí až 30 procent ze svých zisků z exportu na úhradu svých dluhů.

"Strategií" v Řecku, v Irsku, v Portugalsku a ve Španělsku je dnes uvalit břemeno splátek čistě na zadluženou zemi a zavést větší "konkurenci" prostřednictvím masové nezaměstnanosti a snižování platů. Avšak pokud nebudou věřitelé jako Německo ochotni kupovat víc vývozu z těchto zemí, konkurenceschopnost v nich nevznikne. Bolest bude pokračovat donekonečna.

Londýnská dohoda o zrušení německých dluhů z roku 1953 byla hlavním prvkem při znovuvýstavbě Evropy po druhé světové válce. V dnešní Evropě zadluženost drsně likviduje sociální infrastrukturu. I mimo Evropu jsou na zadlužené země stále uvalovány programy škrtů a "restrukturalizace". Pákistán, Filipíny, El Salvador a Jamaica všechny splácení 10 - 20 procent zisků ze svého vývozu zahraničním věřitelům. Toto procento nezahrnuje dluhy ze soukromého sektoru.

Kdyby neexistovaly důkazy, jak se vyřešila zadluženost Německa před šedesáti lety, mohli bychom považovat současnou fiskální strategii evropských politiků jen za pošetilou. Ale máme před sebou pozitivní příklad Německa z doby před šedesáti lety a zdrcující příklad dluhové krize v Latinské Americe z doby před třiceti lety. Vyplývá z toho, že strategie evropských politiků vůči zadluženosti je v podstatě zločinecká.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.3. 2013