Slovíčkaření

1. 3. 2013 / Věra Říhová

Není to moje vina, není to moje hysterie ani panika. Popsala jsem stav, který existuje.

Má nějaká vláda právo provádět zákonná opatření směřující k samolikvidaci neboli autogenocidě občanů vlastního státu jenom proto, že to není tak kruté a sadistické jako je válka, holokaust či hladomor ? Paní Mičkalová říká : "Starším spoluobčanům se nevede dobře, budoucnost je nejistá." Já ale musím konstatovat, že budoucnost je pro zhruba čtvrtinu obyvatelstva naší vlasti naprosto jistá - čeká ji smrt v důsledku bezdomovectví, nedostatku zdravých potravin, léků a čisté pitné vody.

Pan Dolejší se ptá : "Jak potom asi budeme označovat stav, ve kterém budou důchodci žít ?"

Tak zaprvé nevím, jak budou další generace označovat jakýkoliv stav z minulosti. Sami jsme se za 20 let nebyli schopní dohodnout, jak správně označovat stav mezi válkou a sametovou revolucí - komunismus, socialismus, budování a normalizace. Slovíčkaření ? Devalvace slov ? Vždyť my ani pořádně nevíme, v čem to vlastně žijeme dnes, říkáme demokracie a není to demokracie, říkáme kapitalismus a zároveň to popíráme a tvrdíme, že je to jenom svobodný trh s neviditelnou rukou.

Za druhé, genocidou můžeme těžko nazvat stav, ve kterém kdokoliv žije, ať už snadno nebo těžce, já myslím, že je to spíše o důchodcích, kteří vinou politického zásahu žít nebudou. Já se nechci přít o slovíčka, nejsem na to žádný odborník. Pokud to, co se děje, genocida není, pak ta Facebooková skupina nic špatného neudělala a nic špatného si asi nemyslí.

Pan Dolejší nám názorně ukázal, že když dva dělají totéž, nikdy to není totéž.

Nedávno psal pan Čulík, že si britská vláda stěžuje na BBC, jak špatně informuje veřejnost, místo pozitivních úspor označuje stav slovem škrty a to zní negativně.

Správně nazírat na danou problematiku nás učili již komunisté, učili nás poznávat jednu jimi určenou stranu mince. Každá mince má dvě strany, černou a bílou, bílá je ta, kterou občanům ukazuje vláda, černá je pak ta vládou schovaná. Pouze někteří mají schopnost vidět také vroubkovanou hranu a předvídat, že se občas může mince na tuto hranu na chvíli postavit, ale převážná většina lidí nikdy minci stát na hraně neviděla a proto takový stav věci nepředpokládá a ani nevěří, že by to bylo možné.

Z tohoto nepředpokládání pak vznikají překvapivé soukromé politické průšvihy, mít u vládní moci vroubek byl vždycky důsledek pohybu jedince na hraně výkladu těch správných pravidel.

Uvedu jeden příběh, který se skutečně stal. Dnes se tomu smějeme, ale tehdy na konci sedmdesátých let to byla hodně vážná situace. Stalo se to právě v den oslav Vítězného února, kdy se v místním kině malého městečka konalo kulturní pásmo k velebení dělnického lidu - proslovy, recitace, budovatelské písně a trochu dechovky. Recitoval i deváťák Aleš, vzorný žák a pionýr, který chtěl studovat gymnázium. Před vystoupením se dostal do problému, zjistil, že své krásné tesilové pionýrské kalhoty nezapne, vzal si tedy k bílé košili a pionýrskému šátku "dělnické montérky amerického lidu" neboli rifle. Soudruzi a soudružky přimhouřili oko, přeci nepůjde v trenýrkách. Když po své recitaci odcházel z pódia, všimla si jedna soudružka učitelka, že má Aleš na zadní kapse tuzexových montérek americkou vlaječku, a takovou propagaci imperialistů na svátek dělnického lidu už neunesla. Byl z toho velký průšvih. Aleš se zalekl výhrůžek negativního posudku a tím nepřijetí na vysněnou školu a americkou vlaječku vyměnil za sovětskou, aby si šplhnul. Průšvih to byl ještě větší, neboť zhanobil sovětskou vlajku tím, že mu byla u prdele.

Z toho nám plyne poučení, že černá strana nikdy nesmí na světlo a musíme se tvářit, že neexistuje, zatímco bílá strana nikdy nesmí do stínu, protože musí důstojně zářit. Pokud někdo nepozná, která strana je právě nyní bílá a která černá, musí být zticha a chovat se nenápadně. A takhle to chodí i dnes. Dnes, stejně jako před čtvrt stoletím, se lidé bojí mluvit, především v zaměstnání, protože nevědí, co mohou a co nesmějí říkat. Znám několik případů, kdy byl zaměstnanec vyhozen ze zaměstnání v dnešní době jenom proto, že se špatně vyjádřil nebo si trouba myslel, že žije ve svobodné společnosti a může si říkat, co chce.

V dnešním individuálním světě je to o to složitější, že nemáme jeden výklad jedné zaručeně pravé bílé strany mince jediné vládnoucí strany, ale máme také velké množství výkladů jejich vykonavatelů. Dnes má moc v rukou nejenom vláda, ale téměř každý jedinec, který si ji umí usurpovat na ostatních občanech kolem sebe. Moc má každý zaměstnavatel, každý personalista, každý úředník, soudce, policista, učitel, exekutor, zloděj, podvodník, korupčník, předseda nebo ředitel čehokoliv, milenky majitelů a manažerů a tak dále. Záleží na každém jedinci - vykonavateli vládní běloby, jak se svou mocí naloží, záleží na každém jedinci, zda si nějakou dávku moci dokáže pro sebe získat nebo se stane bezmocným.

Dnes, stejně jako kdysi, lidé bezmocní nevědí, jak a kde mohou mluvit a proto ze strachu mlčí, především na pracovištích - říká se tomu vznešeně vážit si práce. Mnozí se bojí chodit na veřejná shromáždění, protože všude se někdo dívá kamerou : "Co kdybych byla v televizních zprávách a šéf se zrovna koukal a poznal by mě ? Ježíši Kriste, vždyť by mě na hodinu vyhodil." Tomuto modrému stavu my dnes říkáme demokracie a svoboda, to samé v rudém hábitu byla totalita. Slovíčkaření. Kdoví, jak se stejnému stavu bude říkat za 20 let ?

Dnes nám vládnou komunističtí funkcionáři ruku v ruce s mladou svazáckou generací a vychovávají si generaci další. Nemůžeme se divit, že máme zase jeden zaručeně správný pohled na svět, který je vyžadován, mediálně reklamován a mocensky upevňován. Svoboda ? Nikdy nezapomenu na povolební hysterické výjevy, na to překvapivé nepochopení, jak je možné, že si větší polovina občanů myslí něco jiného, nežli si myslet má.

Paní Mičkalová nám předvedla, jak takové myšlení správného občana má vypadat. Ona sice tuší, že má mince někde dole druhou stranu, protože ji to logika napovídá, ale netuší, co na té druhé straně je, jako správnou občanku ji ani nenapadne se tam dívat, protože věří, že tam nic tak strašného není, věří - že tam možná nebude teplá bílá, možná je tam studeně nachumelíno, ale zaručeně to bílé je. Černá už přece byla za rudých komunistů a hnědých nacistů, teď už nás čekají jenom růžové zítřky.

Vzpomněla jsem si na slova jednoho podnikatele na firemním večírku, kde vykřikoval, že nejsvobodnější a nejšťastnější lidé jsou bezdomovci. Ti se mají. Mohou si jít kam chtějí a kdy chtějí, nemusí nikoho poslouchat, nemusí se starat o barák a furt se hádat s řemeslníky, protože pořád někde něco nefunguje, nemusí se rozčilovat se zaměstnanci, protože chodit dneska do vlastní firmy je horor a ne svobodný život, nemusí se starat o to, jestli má všechno zaplacený, nemusí furt platit pokuty za nějaký idiotský zákony. Jakou svobodu dneska chudák podnikatel má ? No není na tom ten bezdomovec líp ?

Slovy těchto lidí bych já například mohla říci : "No, nebylo nám za těch komunistů vlastně príma, když jsme se mohli svobodně a nevázaně toulat po celé republice, válet se po lučinách a po skalinách, pytlačit v lesích a sjíždět řeky, stloukat si boudy, kde se nám zachtělo, zaosadit se, kde se nám zlíbilo ? Vždyť ani ti estébáci nebyli špatní, já znám jednoho, který uměl bezvadně hrát na banjo a zpívat a byla s ním sranda. Že je estébák jsme se dozvěděli až po revoluci, kdyby jí nebylo, mohli jsme kamarádit dodnes. A bezdomovectví - to máme z vandrů natrénováno, ostatní ať si taky zvykaj." Tak to je přesně ta strana mince, kterou já nesnáším. Já vím, jaké to je spát pod širákem, v jeskyni, na sněhu. Je to príma, pokud to děláte jako zábavu, v neděli se vrátíte domů - do vany s horkou vodou, k teplé večeři a pohodlné posteli. Být bezdomovcem bych já nedokázala a upřímně ty lidi obdivuji, jestli to takhle půjde dál, vytvoří bezdomovci kanálovou komunitu jako v americkém filmu.

Vrátím se k tomu slovíčkaření. Pamatuji se ze svého dětství na jednoho dědu, který neustále vyprávěl o válce a měl co vyprávět. Pamatuji se, že podle něho po celou válku nikdo nevěřil uprchlým vězňům z koncentráků tomu, o čem vyprávěli, všichni to považovali za přehnané, byly to přece "normální" pracovní tábory. Pamatuji si, jak ještě po sametové revoluci mnozí lidé nevěřili, že politické procesy padesátých let byly zmanipulované. Zeptejte se dnešní mládeže, v čem je rozdíl mezi plynovou komorou a krematoriem, většina to nebude vědět.

Tak to prostě je. Koho bude za 20, 30, 50 let zajímat, co se dneska děje ? Možná to naši potomci nazvou genocidou a postaví pár pomníků neznámým bezdomovcům a samopadlým obětem, možná to budou považovat za naprosto normální stav života. Co já vím.

Vytisknout