1. březen - Svátek národního bědování

28. 2. 2013 / Karel Dolejší

Někteří Češi si ovšem nedovedou, nebo hůře, ani nechtějí pomoci. Místo aby si "pracující lid" už konečně ustavil reprezentaci formovanou jinou zkušeností než rozkrádáním majetku ROH a schopnou něčeho jiného než makety lidových protestů končící hospodským posezením s údajným arcinepřítelem, nedělá ve své většině raději nic. Ti, kdo něco dělají, jsou přece extrémisté, slušný člověk demonstrovat do ulic nikdy nechodí.

Kdysi dávno, když ve východních spolkových zemích po sjednocení narostla kriminalita, zahlédl jsem v televizi záběry z kursů sebeobrany, které nějaký svaz pořádal pro berlínské důchodkyně. V Česku si tohle ovšem nedokážu představit. Tady se v každé situaci jen srdceryvně hudrá.

Protože nedokážou - nebo, ještě hůř, vlastně ve skutečnosti ani nechtějí - něco opravdu změnit a něčeho dosáhnout, měli by se raději smířit s tím, co se jim děje a trpělivě to snášet. Tak by aspoň v dávných dobách, kdy pojem lidského studu ještě něco znamenal, velel zbytkový smysl pro sebeúctu.

Jenomže ani tohle nesvedou. Jejich úděl se jim asi zdá až příliš šedivý, proto si k němu dodatečně přilhávají veliké světodějné významy, jimiž se hodlají veřejně chlubit.

Dodávají svému bezvýznamnému a zbytečnému trpičství váhu zneužíváním velmi silných výrazů, které jsou situaci úplně neadekvátní, které označují věci, jež v tomto geografickém prostoru už přes sedmdesát let nikomu ani jen zdaleka nehrozily. Jenže čeho se člověk asi tak dopočítá, pokud místo dvojek všude soustavně píše samé šestky? Rozšíří kolem sebe leda chaos a naprostou beznaděj.

Vzbouřit se neumějí nebo nechtějí, leč sebelítostivě si pěstují svéráz národního fňuku.

Zatímco řecké demonstranty už celé měsíce do krve řeže policie a kolumbijské odboráře po léta vraždí polovojenská komanda, aniž by jedni nebo druzí svůj boj vzdali, my si kňučme, že nás vrchnost bere u huby a způsobuje tím zánik vesmíru.

"My staří snad stihneme umřít ještě před krachem průběžného penzijního systému. Úspěšní ze střední generace si to jistě už nějak zařídí. Ale generace mladých konzervativců na tom nebude dobře", konstatuje lakonicky Jan Keller v eseji Mladí konzervativci a staří chaoti (Salon Práva, 27. 2. 2013). Jak vidno, největší důvod obávat se budoucnosti má nepochybně právě nejstarší generace, která ještě spolehlivě stíhá užít starého systému sociálních služeb alespoň v omezené podobě. Kdo by se tedy divil, že si právě ona tak hlasitě stěžuje.

Navrhuji zavést nový státní svátek a učinit 1. březen dnem národního bědování. V tento den si Češi budou moci doma u televize otevřít pivo a celý den usedavě prořvat nad svým beznadějně trudným osudem.

Vytisknout