Svět zatažených rolet

27. 2. 2013 / Marek Řezanka

Zvyknout se dá na všechno možné. Na dlouhodobě chybující registr vozidel, na důchodovou reformu, která ovšem dnešním čtyřicátníkům a třicátníkům příliš nadějné vyhlídky do budoucna nedává, na mocensky protlačenou podobu církevních restitucí, která v mnohých z nás vyvolává - eufemisticky řečeno -- přinejmenším pachuť z něčeho nekorektního a podivného.

Těžko se však zvyká na stav, kdy v době, kdy se téměř vše zdražilo a zdražuje, kdokoli z nás nedostane od státu příjem, na němž je existenčně závislý a na nějž má nárok. Argumentovat, že žena na mateřské si jistě opatří nějaký ten peníz bokem, stejně jako člověk handicapovaný, že vlastně co Čech to rentiér, tak co se tím vůbec zabývat, je směšné a nedůstojné.

Na ministerstvu práce a sociálních věcí již delší dobu leží Drábkův stín. Jeho pravá ruka, V. Šiška, byl sice ze svého Olympu odvolán, a možná bude i odsouzen, na vazbu to však v žádném případě nestačilo. Tak velký padouch jako Rath totiž v žádném případě není a co by také ovlivňoval? O co vlastně šlo?

"Šiška byl Drábkův společník. Do funkce se dostal, protože s ministrem podnikal. Pokud taková situace nastane a ministrovým podřízeným se stane jeho bývalý kolega, je třeba, aby se zásadně vyvaroval jakéhokoli podezření ze střetu zájmů. To se u firmy iDTAX rozhodně nestalo," podotkl předseda Pirátů Ivan Bartoš. "Ministrův bývalý spolupracovník by měl mít pravomoci kontrolní, aby mohl ministra upozorňovat na problémy rezortu. Rozhodně by neměl rozhodovat o samotném fungování úřadu," dodal Bartoš.

Zajímá nás vůbec, co se v sociální oblasti děje? Dokážeme dohlédnout za pomyslné pražské hradby, abychom viděli, kolika seniorům se zhoršila dostupnost zdravotní péče, dopravní obslužnost, přístup k úřadům (např. na pošty), kolika potřebným se jejich potřeby oddálili měrou nebývalou?

Ale co -- máme se přece o sebe postarat, a co především -- nemáme se spoléhat na stát. Co se však myslí tím "postaráním se"? Lidí ochotných pracovat je zde poměrně hodně -- ovšem pracovní příležitosti jaksi ubývají. Dluhové pasti sklapují u čím dál víc lidí a bohorovnost vládních politiků, kteří si jednou za uherský rok naplánují cestu po regionech, nezná mezí.

Navíc, vládní strana TOP09 má evidentně problém být lidem blíže.

Ministryně práce a sociálních věcí, Ludmila Müllerová mj. občanům vzkázala:

"Spoléhat se ve stáří na své úspory není nic nového. V minulosti se lidé připravovali na své stáří sami, za minulého režimu se však stali zcela závislí na státu. Myslet na dobu, kdy nebudu moci pracovat, to byla a je osobní zodpovědnost a přirozenost každého." Uvědomuje si, že řada lidí zkrátka nemá z čeho spořit? A že navíc, pokud tito lidé trochu uvažují, musí být skeptičtí, co jim z případných úspor zbude a co si za to budou moci pořídit? Na vizi spokojeného stáří to věru nevypadá.

Šťastná slova nevolila před časem ani poslankyně za TOP09 Gabriela Pecková:

"Ať se nám to líbí, nebo ne, úsporná opatření pocítí v tomto případě ve svých peněženkách senioři, ale oni se tomu přizpůsobí. Já to vím, protože s nimi pracuji celý život. Mnozí se narodili za války a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil."

Máme tedy tleskat společnosti, která je ráda, že má disciplinované seniory, kteří už nějaký ten kořínek schroupnou?

Kde je umělecká scéna? Kde jsou studenti? Nebo snad považujeme pauperizaci důchodců a handicapovaných za normu? Může ale taková společnost ještě o sobě prohlašovat, že je demokratickou? A dochází nám, čtyřicátníkům a třicátníkům, v jaké se ocitneme situaci, až (pokud vůbec) nám na dveře zaklepe důchodový věk?

Nemohu si pomoci, ale jsou věci, na které bychom si jen tak zvykat neměli. Nejde už jenom o to, že nejsme solidární se svými spoluobčany (a že motto "miluj bližního svého" se vypařilo neznámo kam), ale přestáváme být solidární i sami se sebou, s našimi zájmy. Pasivně čekáme na Godota, o němž nevíme vůbec nic, ani to, zda někdy přijde. A zatímco čekáme, události kolem nás plynou s rostoucí dynamikou. Stačí se rozhlédnout po Evropské unii, po Řecku, Itálii, Španělsku. Plni úzkosti raději okno zavřeme a roletu zatáhneme až dolů. Teprve potom nám možná dojde, že svět zatažených rolet a hlav schovaných v písku neřeší vůbec, ale vůbec nic.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 27.2. 2013