Jsou Špidla a Nečas astrálními dvojčaty nebo personifikací krize systému?

2. 3. 2013 / Jaroslav Bašta

Žurnalistika se navíc už mnoho let drží hesla "Dobré zprávy, žádné zprávy." Nejvíc špatných zpráv je o politice, politicích a ekonomice. Výsledkem je, že ve společnosti zavládla všeobecná naštvanost, nedůvěra, skepticismus, spojená s absencí jakýchkoliv autorit a z toho vyplývající nechuti angažovat se veřejně. Zastupitelská demokracie je však tvořena politickými stranami, které by měly být zárukou vzniku alternativních politických programů a hlavně výběru a výchovy politiků. Bohužel jí nejsou a nemohou být kvůli podkritickému počtu svých členů.

Nejlépe to vynikne v historickém srovnání s politickým systémem První republiky. České politické strany tehdy měly asi 800 000 členů, což představovalo 15 -- 20% z počtu českých voličů (aktivní volební právo až od 21 let.) Dnes mají naše opory demokracie asi 170 000 lidí (nejvíce 56 000 KSČM), tedy cca 2% z 8 424 000 oprávněných voličů. A počet volených a nevolených postů, které je třeba po volbách obsadit dle stranického klíče oproti První republice dosti výrazně vzrostl. Podkritické množství členů umožňuje ono populární velrybářství, kdy jednorázovým navýšením členstva o několik desítek kusů se mohou měnit personální poměry v politické partaji za účelem obsazení lukrativních postů v samosprávě či státní správě.

Když k tomu připočtu skutečnost, že do parlamentu a vlády se dostávají (nejen u nás) reprezentanti politických stran východního typu založených jako investice (náklady i počet zaměstnanců odpovídají prosperující firmě střední velikosti), krize politického systému začíná tlouci do očí. Ze všech původních funkcí partají zůstala jen jedna jediná -- výtah k moci pro kohokoli, kdo má dost bezohlednosti nebo peněz. A zdá se, že neexistuje žádná možnost nápravy. Nejlépe to lze ukázat na osudu předsedů dvou nejúspěšnějších českých politických stran po roce 1989: Vladimíra Špidly z ČSSD a Petra Nečase z ODS.

Tito dva muži mají společného mnohem více než se na první pohled zdá. Oba byli před nástupem do nejvyšších funkcí všeobecně považováni za slušné a nezkorumpované politiky, oba jsou spíše introverti, vedli parlamentní výbory a následně pracovali jako ministři práce a sociálních věcí a svou agendu zvládali velmi dobře. Oba se stali předsedy svých stran, které spoluzakládali a po úspěšných volbách premiéry.

Špidla v čele ČSSD v roce 2002 získal přes 30% hlasů. Ač vyhrála s přehledem levice (ČSSD + KSČM 111 mandátů), sestavil středopravicovou vládu s většinou jednoho hlasu. V roce 2003 v prezidentském klání zabránil zvolení M. Zemana, a tak ČSSD nakonec vybrala za prezidenta V. Klause. Sice pak vyhrál referendum o vstupu ČR do Evropské unie, aby následně ve volbách do Evropského parlamentu utrpěl debakl se ziskem 8, 74% hlasů. Rezignoval a odešel do Bruselu dělat komisaře. Způsob, jakým to provedl, zanechal podivnou pachuť. Za slušného jej z výše uvedených důvodů už příliš mnoho lidí nepovažuje.

Nečasova ODS ve volbách 2010 získala 20, 22% hlasů (Topolánek v roce 2006 35, 38%), nicméně její předseda se stal premiérem a sestavil vládu s téměř ústavní většinou ve sněmovně (118 mandátů). Od té doby jeho kariéra nabrala divnou dráhu. Vládní většina oficiálně neexistuje (de facto ano), vyměnil většinu svých ministrů, utrpěl dva debakly ve volbách (krajských a prezidentských), jeho nejbližší podřízení jsou odměňováni za to, že "dřou jako koně", nejhorším vládním rezortem se stalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Skandálním prosazením zákona o tzv. církevních restitucích zajistil českému antiklerikalismu a bezvěrectví život téměř věčný. Rezignovat nehodlá. Dle mého názoru nikoli proto, že by byl méně slušný než Vladimír Špidla, ale místo komisaře v Bruselu se uvolní až za rok.

Přitom objektivně nahlíženo, bývalý i současný premiér představovali ty nejlepší představitele (a produkty vývoje) svých politických stran. Mechanismus fungování české politiky zřetelně připomíná mlýnek na maso. Semele skoro každého, kdo tam vleze.

Náprava kritického stavu politického systému určitě nevede přes resuscitaci stranictví, na takovém záměru by dnes vydělali jen velrybáři, protože odpor k politikům zapustil příliš hluboké kořeny. Zavádění prvků přímé demokracie do českého politického systému je možná oním kýženým řešením, ale narazí na dvě překážky: nedostatek aktivních lidí (švýcarský model má silné zázemí v politických stranách, jejichž členů je třikrát více než u nás) a absenci faktické svobody slova. Soukromé televize a noviny poslouchají své majitele a vydavatele a ty veřejnoprávní taky (stačí krátká vzpomínka na prezidentské volby).

Zatímco ty soukromoprávní můžeme nanejvýše bojkotovat, měli bychom se hlásit o svá práva plátců televizních poplatků. Demonstrace na Kavčích horách by to mohly zajistit. Vycházím z pesimistického předpokladu, že tato vláda se svým škrtacím perpetuum mobile nás dříve či později do ulic vyžene. I když nejsme Bulhaři. (Těm jsme dodali jen ČEZ s jeho českými návyky chování k zákazníkům. Při komplexní dodávce i s exekutory by to neskončilo nekrvavě pouhým pádem bulharské vlády.) Když už v těch ulicích budeme, chtějme na začátek udělat to, co Islanďani. Odvolat vládu, přepsat ústavu a neplatit dluhy či poplatky, které zavinili politici.

(Poznámka na okraj: italské Hnutí pěti hvězd mi ve svém principu připomíná hlasování proti všem, které je součástí volebních zákonů v Ruské Federaci a Ukrajině. Pokud počet hlasů občanů nespokojených s nabídkou politických stran či osobností přesáhne 30%, volby se musí opakovat. Ukrajinský Grillo si kvůli tomu nechal úředně změnit jméno na Vasja Protivšem. Neuspěl.)

Vytisknout