Fučíkové antikomunismu, aneb O "pravdivé" negaci komunistické detektivky

4. 12. 2012 / Karel Dolejší

Švéda pracuje s baudrillardovským pojetím mýtu jako formy komunikace, která disponuje schopností proměňovat (nejednoznačné, rozporné až chaotické) dějinné události v koherentní významové celky disponující aureolou "přirozenosti". Tyto celky tu však nejsou samy pro sebe, ale splňují určitou ideologickou funkci. Své pojetí ideologie přitom autor na pozadí koncepcí Terryho Eagletona a Slavoje Žižka vymezuje jako "soubor názorů a přesvědčení, které jsou do jednotlivých typů diskursů vetkány. Tyto ideje se však tváří jako naprosto přirozené a neutrální" (s. 16). Jeho cílem se pak stává proměnit hotové "přirozené" mytické struktury zpět v konstrukty, poukázat na způsob jejich výstavby, jejich emblematickou reduktivnost (černobílou schematičnost, protiklad absolutního dobra a zla), a vztáhnout tyto operace k jejich funkci v daném historickém společenství.

Cílem ovšem není zkonstruovat novou verzi mašínovské legendy, která by předkládala příběh "tak, jak se ve skutečnosti opravdu odehrál". Vnitřně soudržné vyprávění, které by dokázalo vzít v úvahu všechna známá fakta a hledělo na ně ideologicky neutrálními brýlemi, totiž z principu nemůže existovat. Co si však uvědomit lze jsou motivace a rétorické strategie, které vedly k tomu, že se mytické vyprávění o hrdinných Mašínech hájících svobodu a demokracii může jevit jako cosi samozřejmého a přirozeného. Touto analýzou se ale nevyhnutelně dospívá k závěru, že populární teze o "konci dějin" a "zániku ideologií", či jinak řečeno, "absenci velkého vyprávění", vůbec neodpovídají tomu, co se v českém polistopadovém diskursívním universu skutečně děje.

Komunistická propaganda uchopila příběh bratří Mašínů formou, která koneckonců nepřekvapí, protože je už dávno naprosto tradiční. Psané i filmová detektivka podávají historii sociálně maladaptovaných jedinců, u nichž jsou politické požadavky pouhou zástěrkou zvrhlých impulsů vycházejících z hluboké osobnostní patologie. "Malkontent" nemá problém, ale je problém. Ustavený sociální řád nemá žádné významné chyby, všechny chyby jsou jen subjektivního charakteru, spočívají v nespokojenci samém, v jeho údajném poškození, které má charakter "narušení přirozenosti". Součástí takového popisu "vadné součástky v sociálním stroji" bývá už od Byronových dob typicky i pověst o "narušené mužnosti", díky níž se donchuan a účastník řecké války za nezávislost (i se svým tělesným handicapem) proměnil v zženštilého homosexuála a zbabělce. V českém kontextu tuto konzervativní strategii patologizace nespokojence, jak ji aplikoval Masaryk, už mezi válkami na několika případech analyzoval Záviš Kalandra. V případě Mašínů sledujeme stejný postup, jak Švéda ukazuje na straně 196 recenzované knihy. Komunistická propagandistická mašinérie popsala muže, kteří se bezohledně probili přes území NDR do západního sektoru a posléze bojovali v Korejské válce, jako zbabělé, slabé a vystrašené vrahy, zženštilé až homosexuální (v Třiceti případech majora Zemana), líné, drzé, chamtivé, opilecké a poživačné.

Porevoluční vyprávění o Mašínech, které se formuje - v terminologii Ondřeje Slačálka - v rámci "vylučujícího antikomunismu", je potom prostým negativem právě zmíněného černočerného obrázku. Z Mašínů jsou náhle příkladní hrdinové, silní a odvážní, mužní a pracovití, milující, vřelí, skromní, abstinenti užívající života jen střídmě. Pokud vraždili, "řeší" se to plochým a dehumanizujícím zobrazováním obětí jako "kolaborantů se zločinným systémem" a prostřednictvím otce Josefa Mašína odkazem na bitvu čs. legií u Bachmače coby motiv "zoufalého protiútoku".

Zajímavé je Švédovo srovnání antikomunistického mytického obrazu Mašínů s komunistickým kultem Julia Fučíka, který byl funkční během budovatelského nadšení 50. let. Mrtvý Fučík byl podáván coby vzorný komunistický mládežník, lyrický, prostý, otevřený, ale vcelku stejně jako všechny postavy komunistického panteonu odosobněný, naprosto identifikovaný s předepsanou sociální rolí (jak na to ve Šťastném věku poukázal Vladimír Macura - a je pravda, že mnozí si intenzivní tlaky odvozené z této budovatelské normy "užívali" až do úplného zániku starého režimu). Kult Fučíka také odkazoval na monogamní romantickou lásku doslova až za hrob. Proti tomu Mašínové jsou v polistopadovém období zobrazováni coby hrdinové "bondovští", akční, energičtí, "silná, tvořivá individua" se schumpeteriánským "animal spirit" a promiskuitní, jak se sluší na neoliberální kapitalistickou ideologii. Postavy komunistické a neoliberální romance mají různé vlastnosti, obě vyprávění však mají podobně utopický charakter. V jednom případě se nezadržitelně směřuje k ráji komunismu, ve druhém k meritokratickému ráji rozkoší, kde má úplně každý šanci uspět.

Mašínovští héroové však přesto (alespoň zatím) v polistopadové národní mytologii nedosáhli všeobecného uznání, natož pak dominantního postavení. Ti kdo - i na pravici - v porevolučním období aplikovali maximálně Slačálkův "distanční antikomunismus" ("Nejsme jako oni") a nemají v úmyslu perzekvovat členy KSČM, usilují o konsensuálnější přístup k tématu a vyzvedávání či vyznamenávání Mašínů odmítají. To se, zdůrazňuje Švéda, týkalo obou českých prezidentů, kteří se jinak téměř na ničem neshodli... Hlavní postavou pantheonu v mytologii antikomunistické hegemonie, postavou, která nevyvolává námitek, tak zůstává Milada Horáková. Ta je kýženým neproblematickým mostem k "třetímu odboji" a tím k univerzálnímu polistopadovému metanarativu o tom, jak se Češi vymanili z područí "nepřirozeného" společenského systému a navrátili zpět do "říše světla".

***

Švéda vyslovuje hypotézu, že mýtus o hrdinných Mašínech díky svému "bondovskému" charakteru je mnohem účinnější než jeho komunistický předchůdce. Rozehrává totiž historizující odkazy na právě ty osobnostní vlastnosti, které jsou v současném systému považovány za normu, což mu dodává na atraktivitě. Proto by prý nakonec přece jen mohl uspět a dosáhnout všeobecného uznání mezi převážně pravicově orientovanou českou mládeží.

Uvidíme. Pokud by k tomu mělo dojít, možná opravdu nejsme tak daleko od doby, kdy "silný a tvořivý" bude nadán "přirozeným právem" svázat a podříznout každého, kdo se čirou náhodou postaví do cesty jeho plánům...

Vytisknout