Česká republika, klientský stát klientského státu

3. 12. 2012 / Karel Dolejší

Izrael má necelých osm milionů obyvatel a minimum přírodních zdrojů; je na tom po zmíněných stránkách fakticky jen o málo lépe než sousední Jordánsko. Ty zdroje, kterými disponuje -- například fosilní zásoby podzemní vody -- navíc využívá způsobem a tempem, které v horizontu dvaceti či třiceti let povedou k jejich vyčerpání; poté se například značná část aktuálně obdělávaných zemědělských ploch stane nevyuživatelnými. Současné postavení dominantní mocnosti na Středním východě tedy není a rozhodně do budoucna nebude moci být výsledkem místních faktorů. Než se Izrael mezi lety 1967-1973 stal klientským státem USA, jeho vojenské a politické postavení v regionu nikdy nebylo tak pevné. Válku za nezávislost v roce 1948 mohl vyhrát jedině díky masivní vojenské pomoci tehdejšího Československa, které Stalin tímto delikátním úkolem pověřil. Stalinův plán proměnit Izrael v klientský stát nicméně neuspěl. V době mezi Suezskou krizí a Šestidenní válkou (1956-1967) byl pak Izrael francouzským klientem a používal převážně bojovou techniku francouzského původu. V šestapadesátém roce mohl nasadit veškeré ozbrojené síly proti Egyptu na Sinaji jedině proto, že francouzské letouny zajišťovaly obranu jeho vzdušného prostoru. V roce 1967 provedl preventivní úder na arabské armády proto, že čelil výrazné převaze a dosud nepříliš výrazný technologický náskok ji nemohl vyvážit. Během Jomkippurské války v roce 1973 ho před porážkou zachránil bezprecedentní vzdušný zásobovací most zajišťovaný Spojenými státy a fakt, že některé americké letecké jednotky rozmístěné na území tehdejšího západního Německa dokonce kompletně předaly svou výzbroj Chel ha-Aviru.

Spojené státy nebudou moci příliš dlouho pokračovat ve své bezvýhradné podpoře Izraele. Jednak stále více škodí jejich zájmům na Středním východě, a nejen tam, jednak Washington šetří na každém kroku, rozpadá se totiž dálniční síť, mnoho mostů je v havarijním stavu, řada pasažérů už nelibě nese i stav mezinárodního letiště JFK v New Yorku -- a masivní finanční pomoc Izraeli představuje pro federální rozpočet značnou zátěž, která se dříve či později jistě stane terčem neúprosné kritiky. Naprosto jednoznačným zastáncem Izraele jsou pouze Republikáni, jejichž elektorát se ale v důsledku demografických trendů bude napříště jen scvrkávat.

Jakmile Izrael o americký patronát přijde, přijde tím o rozsáhlou oficiální vojenskou pomoc a patrně také o soukromé prostředky z kapes amerických donorů, které mu zatím pomáhají uchovat vnitřní sociální soudržnost. Jeho obrovské ozbrojené síly polykající dnes kromě zahraniční pomoci ještě dalších (oficiálně přiznaných) 7,4% HDP se pak stanou neufinancovatelnými. Tehdy bude mít Izrael na vybranou: Buď se konečně vzdát své typické silové politiky a pokusit se alespoň na poslední chvíli o dohodu se sousedy, včetně Palestinců; nebo se připravit na postupný úpadek své mocenské převahy, porážku a zánik. Žádného tak štědrého patrona, jakého má dnes, již nezíská, a žádný patron mu také nepomůže naplnit vyčerpané podzemní rezervoáry pitnou vodou, kterou vyplýtval, ani stabilizovat hluboce vnitřně rozdělenou společnost, kde nad kdysi západně vzdělanou světskou vrstvou pomalu získává převahu konzervativní náboženská složka málo schopná komunikovat v libovolném západním jazyce.

Ve světě se o vážných vnitřních problémech Izraele ví. Také je znám bezpříkladně arogantní přístup tohoto státu k rozhodnutím mezinárodního společenství, která se mu nepozdávají. I proto rezoluci o přiznání statusu nečlenského pozorovatelského státu Palestině podpořilo celkem 138 zemí a dalších 41, včetně většiny blízkých amerických spojenců, se maximálně zdrželo hlasování.

Česká vláda pobírá obrovské prostředky z Bruselu, nestydí se je (nutno říci, že často ruku v ruce se stranami, které na celostátní úrovni tvoří takzvanou opozici) bezostyšně rozkrádat, ale přitom všem je k Evropské unii mimořádně kritická. Naproti tomu vůči Izraeli nedokáže česká politická elita až na nečetné okrajové výjimky vyslovit jediné kritické slovo, a velmi podobně jsou na tom také česká mainstreamová média, včetně těch veřejnoprávních. Čeští politici si příležitostně dovolili kritizovat i prezidenta Spojených států Baracka Obamu, avšak Izrael nekritizují vlastně nikdy, ba naopak -- vždy a ve všem jej nadšeně a bezvýhradně podporují, ať už jsou jeho akce sebeproblematičtější. Tato nekritická podpora například mezi uchazeči o prezidentské křeslo sahá od islamofobních stanovisek údajně levicového Miloše Zemana přes tichý proizraelský kurz středového Jana Fischera až k Přemyslu Sobotkovi, jehož militantní projevy zřejmě na pult putují diplomatickou poštou, protože takový jednostranně ideologický jazyk není s to vyprodukovat žádná osoba obývající český politický kosmos.

Nezbývá tedy než uzavřít, že dnešní ČR se chová jako klientský stát Izraele, neboli klientský stát klientského státu USA, čili klientský stát na druhou. To je oproti minulosti, kdy Československo bývalo vazalem SSSR, nepochybně významný zahraničněpolitický pokrok. Každý občan může být upřímně hrdý, ba pyšný, kam to tato země za třiadvacet let od tzv. Sametové revoluce dotáhla...

Vytisknout