Adventní zamyšlení

4. 12. 2012 / Petr Novák

Tak máme za sebou první adventní neděli. Nějak jsem si vzpomněl na ty, co se nemají zrovna dobře.

Ne, že bych na ně po celý rok nemyslel, ale v době adventu se na ně má jaksi myslet více.

Mám přítele. Bývalý novinář. za dob socialismu byl jedním z těch nejvíce privilegovaných. Pamětníci by si asi vzpomněli, kdybych uviděli jeho jméno.

Už je dnes v důchodu. Jeho příběh je možná takovým téměř univerzálním příběhem části národa.

V době socialismu pracoval v pražské vnitropolitické redakci Českého rozhlasu.

Měl ráj na zemi, i když ne nadbytek. Jemu to ale stačilo. Měl to privilegium, že mohl dělat novinařinu v nejvyšších patrech tehdejší politiky.

Měl vlivné známé. Když špatně zaparkoval, tak neplatil pokuty a také měl chlebíčky a sodovku zdarma na všelijakých aktivech a schůzích.

Měl hezký byt v paneláku, auto a chatu. Pak přišel rok 1989. Z rozhlasu jej vyhodili a nemohl sehnat nikde práci. Jako by měl na čele vypálený cejch.

Tak si pořídil taxikářskou licenci. A začal jezdit s taxíkem. Moc mu to nešlo, ale na živobytí si vydělal.

V té době jsem jej poznal. Vozil mne v rámci mého podnikání po celé republice.

Jeden podnikatel jej přesvědčil, aby svůj byt prodal. Počítal s tím, že za utržené peníze koupí menší byt a ještě mu dost zbude. Bohužel podlehl lákání herny.

Zkrátím to. Celou kupní cenu za byt nechal v herně. A ještě se zadlužil.

Jistě si řekněte, dobře mu tak, neměl chodit do herny.

A pak už to s ním šlo z kopce. Má několik dětí z dřívějších manželství, a tak aby je mohl vyživovat, byl schopen jít i do rizika.

Jak se dalo předpokládat, tak už jen padal hlouběji a hlouběji. O auto přišel, protože nedoplatil leasing. Zadlužil se ještě více, protože kdejaký chytrák si na jeho jméno vzal úvěr. Tu na mobil, tu na auto. Vše s jeho souhlasem a za pár korun, aby měl na přežití.

Dostal u soudu podmínku za úvěrový podvod, protože jeden z těch chytráků, co si na něj vzali půjčky, mu dodal falešné podklady pro poskytnutí úvěru.

A tak se octl v důchodovém věku na samotném dně. Dnes sice bydlí u jiného sociálně potřebného člověka ve 2+kk. A bojí se dne, kdy jeho domácí zemře nebo onemocní. Pak by skončil na ulici.

Díky kouření málem přišel o nohu.

Díky bídě, je schopen konzumovat potraviny, které bychom my ostatní vyhodili ihned do koše.

Vždy když něco chci vyhodit (teď nemyslím potraviny), tak přemýšlím, jestli by se mu to na něco nehodilo.

Občas mi volá. Tedy prozvání. Nemá na hovor.

A proč to všechno o něm píšu?

Je to jeden z nás. Za socialismu za ním chodilo spousta lidí aby jim pomohl.

Po "revoluci" si o něj už ani boty neotřeli.

Není vyjímečný. Není hloupý, aby si někdo mohl říct, že druzí zneužili jeho naivity.

Byl jen zoufalý a podlehl iluzi, že existují snadná řešení a že se stát postará.

Stát se za jeho daně (za socialismu poctivě strhávané a za kapitalismu vymáhané finančním úřadem i s tvrdým penále) o něj ale nepostaral.

Dokonce ani na lázně prý nárok nemá. A tak žije ze dne na den a občas čeká na smrt jako na vysvobození.

A každý den doufá, že se něco změní.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 4.12. 2012