Návrat k jednoduchému osvícenskému racionalismu je nemožný

3. 12. 2012 / Boris Cvek

Dovolte mi, abych se velice krátce dotkl polemiky mezi Karlem Dolejším a Janem Kellerem o postmodernismu. Já osobně jsem člověk v zásadě zakořeněný osvícensky a pokrokářsky, a tak pro mne "postmoderna" znamenala vždy spíše úpadek. Můj názor na ni se začínal měnit pod vlivem studia filozofie a dějin přírodních věd. Přírodní vědy byly a jsou vzorem osvícenců (u nich šlo o dnes primitivní newtonismus) a pokrokářů, zastánců objektivního poznání dějin a společnosti, zastánců možnosti konstrukce naší lepší budoucnosti (i když konstruktivní racionalismus, kritizovaný tvrdě von Hayekem, jsem nikdy nedokázal přijmout a mnohem bližší mi byla vždy víra v darwinistický vznik řádu z chaosu, opět po vzoru von Hayeka). Jenže právě triumfy přírodních věd nikdy nebyly produktem racionálního, metodického poznání, ale shluku náhod, historické chvíle.

Objevy Newtonovy jsou mnohem více obrazem myšlení tehdejší západní Evropy než popisem nebes. Samotné dějiny přírodních věd jsou kontingentní, čili přírodní vědy nemohou přinést nějakou nadhistorickou racionalitu na prkna divadla světa, když jsou samy náhodnými herci, příliš lidskými. Pro mne osobně je tak vstup do postmoderny jako způsobu myšlení, kterému se nedá dnes vyhnout, pokud člověk nechce zamrznout kdesi v minulých předsudcích (jako se nedalo vyhnout newtonismu v 18. století, pokud člověk nechtěl trčet ve staré metafyzice), jména Feyerabend a Rorty. Rorty v roce 1989 publikoval knihu ze série přednášek, které měl v Londýně a v Cambridgi, jejíž název Contingengy, irony, and solidarity shrnuje podle mého názoru tři kvality postmoderního myšlení, jimž se dnes nedá vyhnout. Nahodilost se týká jazyka, našeho já i celé naší společnosti. Ironie plyne z docenění nahodilosti, cituji Rortyho (dle níže uvedeného odkazu na Wikipedii):

"(1) Ironička má radikální a stále pokračující pochybnosti o konečném slovníku, který právě používá, protože ji velmi zaujaly jiné slovníky, které byly brány jako konečné lidmi nebo knihami, které potkala, (2) zjišťuje, že žádný argument, formulovatelný v jejím slovníku, nemůže podložit ani vyvrátit tyto její pochybnosti, (3) jak filozofuje o svojí vlastní situaci, nemyslí si, že její vlastní slovník je blíže realitě než slovník jiných..."

Všimněte si, mimochodem, že ve vyspělém anglosaském diskursu je zvykem uvádět jako příklad ženu (po stovkách let zvyku, že příkladem je vždy muž... typu "Ironik má...").

Solidarita je pro Rortyho především opak krutosti a princip inkluzivity, princip rovnosti a emancipace. Zde je podle mého názoru (a formuluji to mnohem podrobněji v článku o Rortyho filozofii, který by měl brzy vyjít ve Filosofickém časopise) velký problém pro postmodernu, totiž jak smířit relativismus se solidaritou, darwinistickou (a velmi krutou) nahodilost s láskou k bližnímu. Východiskem zde, podle mého názoru, nemůže však být návrat k osvícenství, k iluzím o vědecké racionalitě a schopnosti rozumu popsat svět. Řešením relativismu musí být návrat k praxi, k roztříštěné, nahodilé realitě lidských dějin, k filozofickému pragmatismu (John Dewey byl ostatně Rortyho vzorem), jehož ideály nejsou odvozeny z nějaké síly rozumu a racionálního obrazu světa, nýbrž z lidských potřeb a lidské praxe. Postmoderna je z tohoto úhlu pohledu poslední fází boje proti metafyzice, poslední reakcí na přežívání metafyziky v pozitivismu, marxismu, scientismu atd. Představuje tak konec jedné velké etapy, k níž už se prostě nedá vrátit tak, že bychom na ni navázali a žili s ní její předsudky. Naše předsudky už jsou jiné. Přesně podle myšlenky Thomase Kuhna, jednoho z hlavních předchůdců postmoderního myšlení, že totiž velké problémy přírodních věd nebo filozofie nebo kultury vůbec se nikdy nevyřešily, nýbrž prostě odumřely spolu se svou dobou a v dobách budoucích se staly nepodstatnými.

Contingency, Irony, and Solidarity

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 3.12. 2012