Neuvěřitelná lehkost postmoderny

2. 12. 2012 / Jan Keller

Každý z dnes již téměř nepřehledné plejády postmoderních myslitelů chápe postmodernu trochu jinak. Ať již člověk polemizuje s kýmkoliv z nich, musí počítat s tím, že se mu dostane od znalců postmoderních textů ujištění, že jiný stoupenec postmoderny vidí věc úplně odlišně, nejlépe přesně naopak. Navíc ještě své pojetí mnozí z autorů během svého života opakovaně korigovali. Jen výčet těchto proměn by zabral několik badatelských životů, takže by již zaručeně nezbyl čas ani prostor na nějakou kritiku. Jako kdyby chtěli postmoderní myslitelé každého donutit, aby dělal totéž co oni: hromadil, porovnával, rekonstruoval a dekonstruoval nekonečné haldy textů, až už by zpoza jejich hromady zaručeně nezahlédl širší souvislosti, či dokonce vzdálené obrysy něčeho, čemu lidé postmodernou neproškolení naivně říkají materiální svět.

Tak se tedy do toho pusťme. Podle Karla Dolejšího neoprávněně přičítám postmoderně zálibu v označujícím na úkor označovaného. Jako důkaz uvádí Foucaulta. To je ale přece stejně chytré, jako kdyby na moji kritiku konceptu biomoci reagoval tvrzením, že přece třeba u Derridy nic takového nenajdeme.

Domnívám se, že pro posouzení toho, nakolik si postmoderní myšlení vystačí s označovaným, je užitečnější projít životní dílo Jeana Baudrillarda od rané práce Ke kritice politické ekonomie až k analýzám simulacra. Počátkem sedmdesátých let Baudrillarda ještě zajímalo, jak souvisí konzumní chování středních vrstev s jejich objektivními zájmy. Postupně se v jeho pracích konzum stále více autonomizuje, aby se pro něho nakonec jedinou realitou stal samotný znak. Tím přispěl k tomu nejhoršímu, čím nás zásobují radikální verze sociálního konstruktivismu. Se všemi devastujícími dopady na společenské vědy.

Karel Dolejší mi dále vytýká, že porovnávám volání po deregulaci ze strany postmoderny a neoliberalismu. Stát je přece dnes v rukou neoliberálů a provádí komodifikaci čehokoliv. V tom se jistě shodneme. Já ovšem nevidím řešení v tom, že stát podřízneme, abychom neoliberály dopálili. To je asi tak rozumná strategie, jako chtít zrušit český stát proto, protože se momentálně stal výrobním nástrojem v rukou korupčníků a zlodějů. Dosáhneme tím jen toho, že oni budou krást jinými prostředky, zatímco my přijdeme o instituci, která nám může zatraceně chybět třeba z hlediska sociálního přerozdělování. Ale o takových banalitách snad nemusím Karla Dolejšího přesvědčovat. Stačí, když ho upozorním, že deregulace může vést k podobné situaci, byť bylo volání po ní motivováno odlišně.

No a s velkým vyprávěním je to přece úplně stejné jako se státem. Postmoderna s velkou slávou dekonstruuje velká vyprávění, protože často v minulosti vedla k útlaku, teroru a masakrům. Byla by to chvályhodná činnost, pokud by postmoderní myslitelé dali aspoň malinkou naději, že útlak, teror a masakry nebudou moci být vesele provozovány dál i bez velkých vyprávění. Protože nám nic takového slíbit nemohou, nedokáži se já osobně z konce velkých vyprávění radovat tak upřímně jako Karel Dolejší. Tím spíše, že zde máme velké vyprávění o globalizaci, jehož dekonstrukci se postmoderní myslitelé rozhodně nevěnují s takovou vervou jako pohřbívání osvícenství.

Přiznám se dokonce, že nesdílím ani jeho fandění postmoderní štítivosti vůči avantgardám. Když se postmoderna do avantgard pustila, stejně už žádné neexistovaly. Byl to heroický zápas s nepřítelem, který se ho nedožil. Snadno se po takovém slavném vítězství přehlédne rozdíl mezi škodlivou avantgardou a životně důležitou funkcí kritické inteligence. V postmoderním guláši všeho se vším plave sice hodně inteligence, kritičnost, která by mohla ohrozit nějaký systém, z něho už dávno vyprchala, pokud v něm kdy vůbec byla.

Proč k tomu došlo? Protože právě postmoderna přispěla svojí kritikou jakékoliv systémovosti a organizovanosti k rozložení levice. Její diskurs slouží uchování statu quo, znemožňuje jakýkoliv koordinovaný odpor a odklání pozornost od reálných procesů, které probíhají na rozhraní politiky, ekonomiky a organizovaného zločinu, k vysoce subtilním úvahám o čemkoliv jiném.

Když se Karlu Dolejšímu v této souvislosti nelíbí Boisvert, snad vezme na milost aspoň Le Goffa: "Filozofové postmodernity neustále opakují: jsme v poušti a nebylo by k ničemu litovat toho. K ďáblu s duchem syntézy, s rozumem a s hledáním jednoty. Ať žije a vzkvétá diskontinuita a různost, cesty hledání a jejich slepé uličky, směsi žánrů, afekty a nehotovost jako výraz kreativity. Netrpěli jsme již dost kvůli všem těm abstraktním entitám a jejich sloužícím, kteří jen maskovali svoji touhu po ovládání a moci? Nepotřebujeme od nynějška rezignovat na výklad světa a dějin, na snahu po ovládání a posuzování?"

Nedivme se, že levice vypadá tak, jak vypadá, když její reflexi provádějí lidé vybaveni právě tímto myšlenkovým arzenálem.

Karlu Dolejšímu se nelíbí, že jsem vybral to, co jsem v textech příslušných autorů vytipoval jako rysy postmoderního myšlení, a s touto konstrukcí dále pracuji. Na svoji obhajobu mohu říci, že jsem postupoval naprosto stejně jako Vivien Burrová ve svém kritickém výkladu sociálního konstruktivismu.

Domnívám se, že to je legitimní postup. Tím spíše, že je součástí širší koncepce. Poradil jsem si s obtížnou uchopitelností postmoderního myšlení tím, že jsem v delším pojednání, z něhož byl kritizovaný text jen krátkou ukázkou (Salon mi z nějakého důvodu nechtěl otisknout padesátistránkovou analýzu), vyšel z rozlišení postmodernismu a postmodernity. Veden snahou vyznat se v chaosu postmoderního labyrintu, rozlišil jsem dvojí odlišné směřování tohoto přepestrého proudu uvažování a označil je jako postmodernu služebnou a postmodernu karnevalovou. (Karel Dolejší může být zcela klidný, Lyotarda jsem nezařadil do postmoderny služebné.) Obojí označení navazovalo na předchozí kapitoly knihy. Právě v tomto širším a upřesňujícím kontextu jsem poukázal na ony podobnosti mezi určitými tendencemi postmoderního uvažování a mantrou neoliberalismu. V závěru jsem se pak pokusil vysvětlit, proč postmoderní myslitelé nemají rádi dějiny a pokrok a jak by si asi představovali opravu dějin tak, aby jim vyhovovala.

V zásadě postmodernismus analyzuji jako jednu z mnoha reklamních strategií moderní společnosti. Tento myšlenkový směr se prezentuje jako více či méně radikální rozchod s modernitou. Právě tím na sebe prozrazuje, že je prvkem ryze moderním. Základem dynamiky modernity jsou od samého jejího počátku stále nové a stále odvážnější inovace. Postmodernismus se snaží přilákat nedostatkovou pozornost tvrzením, že je natolik inovativní, až to překračuje hranice samotné modernity. Postmodernismus představuje logo natolik senzační, že zapomíná, že právě logo je typickým znakem modernity. Snaží se upoutat pozornost tím, že inzeruje odvážné překročení modernity.

Věřím, že když domyslíme, jakým směrem ji překračuje, přestane být pro nás jeho reklama tak svůdná a my se vydáme nějakou smysluplnější cestou. Klidně na této cestě na pana Dolejšího ještě nějakou chvilku počkám.

Vytisknout