Protestuji!

23. 11. 2012 / Marek Řezanka

"S konkrétní verzí zákona -- pro leckoho možná paradoxně -- nesouhlasí i mnoho těch našich spoluobčanů, kteří obecně s vydáním historického majetku církvím souhlasí a k církvím mají pozitivní vztah. Já jsem jedním z nich. Přesto jsem po dlouhém zvažování přistoupil k tomuto svému rozhodnutí," okomentoval svůj krok prezident Klaus.

Církve (hlavně ta katolická s tím, že ostatním, které třeba neměly vůbec nic, také něco ukápne, aby to bylo oku lahodící a ekumenické) získávají právo manipulovat s majetky, se kterými v době nástupu komunistů k moci volně manipulovat nemohly. Čistě teoreticky tak reálně hrozí rozprodání movitého i nemovitého majetku, který se může octnout v rukách kohokoli.

Hrozí samozřejmě i revize výsledků druhé světové války, neboť Benešovy dekrety být prolomeny mohou -- jakým způsobem, popsal poměrně výstižně P. Rychetský.

Se sklopenou hlavou přijímám fakt, že jsem se v katolické církvi zmýlil, když jsem očekával, že se oprostí od svých minulých chyb -- a přijde v 21. století s něčím novým. V dobách totalitních se kostely stávaly pro věřící symbolem naděje. Jsou jimi i dnes?

Možná člověku konečně dochází, jak se asi cítilo české obyvatelstvo po bitvě na Bílé hoře či po Mnichovské dohodě. Jak bylo těm, kteří viděli, jak vzniká Slovenský stát na fašistické bázi a protektorát Čechy a Morava? Jak si připadali ti, kteří věřili ideálům T. G. Masaryka -- který se špičkami katolické církve sváděl poměrně úspěšný celoživotní boj.

Jsem člověkem, který je přesvědčen, že duchovní stránka je potřebná a že víra je nesmírně cennou složkou v životě lidském. Nesmí však inklinovat k pocitu výjimečnosti, nadřazenosti a k jakékoli formě fundamentalismu a fanatismu. Jako demokrat se však musím ostře vymezit proti církvi jako bohaté a politicky mocné instituci, která by měla mít ve státě hlavní slovo. Která by ovlivňovala chod školství, diktovala si svůj výklad dějin, formovala myšlení lidí a manipulovala s nimi. Do poslední chvíle jsem věřil, že s církevními představiteli dialog možný je -- a v tomto duchu jsem v Britských listech uveřejnil i následující apel.

Návrat k bohaté katolické církvi hodnotím jako historický krok zpět, jako rezignaci na sociální stát, rezignaci na demokratické uspořádání společnosti. Přísnou hierarchizaci katolické církve za demokratickou považovat nemohu. Katolická církev má za sebou bohatou, nicméně velmi pohnutou historii, a člověk by od jejích představitelů čekal trochu pokory. Za připomenutí stojí jeden starší článek na Britských listech.

Navíc platí argument, že špičky katolické církve vždy podporovaly vládnoucí režimy, ať šlo o středověk, novověk, o nástup fašistů, nacistů či později elitářského komunismu k moci. Propojení politických špiček katolické církve s nacismem a fašismem je poměrně přehledně zachyceno ve studii L. H. Lehmanna, kolaborace katolických špiček s režimem v Československu po r. 1948 na precizní analýzy ještě čeká.

Jak se katolická církev s touto kolaborací vyrovnala? Pouze strohým antikomunismem v době, kdy vládne někdo jiný? Čí je dnes katolická církev oporou? Jak pomáhá tisícům lidí v těžkých existenčních podmínkách? Jak vystupuje proti stávajícím právům exekutorských firem? Jak brání sociální stát (nebo snad spíše poslechla prezidenta Klause, který volal právě církve na pomoc v boji s tímto netvorem -- tedy se sociálním státem)? Komu a jak dnes katolická církev vlastně slouží?

Ano, jistě, v dějinách katolické církve lze najít pokusy o demokratizaci a co hlavně, je třeba uvést, že řada katolických kněží proti totalitním formám vlády bojovala, byla za tento svůj postoj perzekuována a někteří za svůj boj zaplatili životem. Nálepkování není dobrá věc. Je třeba pojmenovat konkrétní nepravosti, a vůči nim se vymezit. Také dnes se najdou zástupci církví včetně církve katolické, kteří proti současné podobě zákona o tzv. církevních restitucích vystupují (např. biskupka J. Šilerová či M. Rejchrt). Právě M. Rejchrt upozorňuje na škodlivý vliv nálepkování, konkrétně v případě studentských demonstrací zaměřených proti legálně zvolené ženě z KSČM, která se žádného porušení zákona nedopustila. Že by nové kádrování podle přesvědčení? A co že studentům nevadí handlířské schopnosti K. Peake a její nevolené strany LIDEM?

Jsem zklamán, zneuctěn, za katolickou církev se stydím. Stydím, protože jsem se v dětském věku nechal pokřtít. Jsem věřící, a proto vystupuji proti katolické církvi v podobě, do které v současnosti dospěla. Věřím totiž ve vzdělání, kde se hledá, zamýšlí, kde je dovoleno se ptát a svobodně myslet, kde nejsou nalinkované hranice a kde neexistuje předepsaný výklad dějin. Kde se kritické myšlení nezabíjí, ale podporuje. Věřím v propracovanou koncepci sociálního státu, ne ve formu almužen, za něž má být obdařený "chudák" vděčný a pokorně je přijímat. Věřím v posílení občanských práv, nikoli v hierarchický církevní řád.

Nejsme katolickou zemí jako třeba Polsko -- většina české populace není katolického vyznání. Už z tohoto hlediska je nepřijatelné, aby docházelo k nějaké nové rekatolizaci jenom proto, že mocenské elity (navíc díky hlasům poslanců ze strany, kterou nikdo ve volbách na základě jejího programu nevolil) takto rozhodly. Rozhodovat měli občané v referendu -- je na nás všech, v jakém zřízení chceme žít, jde o naše životy. Navíc pochybnosti a nedůvěru občanů nelze brát na lehkou váhu. Jsou zde projekty jako Registr vozidel, sKarta, IZIP, je zde podezření na předražené nákupy letounů CASA, podoba druhého důchodového pilíře nenašla konsensus ani mezi představiteli vládního poradního orgánu NERV -- proč by zrovna v případě zákona o restitucích mělo být vše košér? Lenka Procházková vyjadřuje obavy, jak bude s nově nabytým majetkem církev hospodařit. Že by plané a ničím neopodstatněné obavy? "Proč by třeba ekonom pražského arcibiskupství Karel Štícha figuroval ve čtyřech nových realitkách? A takových je tam víc!"

Katolická církev by si měla uvědomit, že stojí na křižovatce. Měla na výběr -- a vybrala si. Vybrala si cestu výrazného zisku, který je ale takříkajíc postaven na vodě. Žádný společenský konsensus, krajně nedůvěryhodná vláda, kde jména jako Kocourek, Drobil, Šiška či Dobeš se skloňují v souvislosti s podezřením na korupci či na jiné podvodné jednání nebo ve spojitosti se špatně fungujícími registry či nezvládnutím agendy ohledně přísunu evropských peněz. To jsou základy, na nichž se rozhodla katolická církev stavět.

Prožívám neskonalé zklamání. Nežijeme ve středověku, aby církev kumulovala majetek a moc. Její roli bych hledal jinde. Dorůstají nám nové a nové generace mládeže, kterým chybí vzory a hodnoty, chybí jim vize -- a řekněme životní náplň. Jsou zde menšiny, lidé handicapovaní, sociálně slabí, lidé dlouhodobě nezaměstnaní, drogově a jinak závislí, lidé týraní. Nacházejí tito lidé oporu u katolické církve?

Nakolik je katolická církev schopna pochopit problémy české společnosti? Dochází jejím představitelům, za co vlastně lidé (které Duka nazval "lůzou") 21. dubna a 17. listopadu demonstrovali? Dochází Dukům, Graubnerům a jim podobným, že má-li být církev vnímána jako demokratická instituce, nemůže být spojena pupeční šňůrou s vládnoucími elitami? Že jen stín podezření ohledně financování kampaní vybraných politických stran z "církevních restitucí" bude pro církve znamenat soumrak důvěry jejích "oveček"?

Patrně nikoli. Proto pro ni bude Jan Hus nadále nestravitelným soustem -- a T. G. Masaryka snese pouze tehdy, pokud ho v učebnicích dějepisu vylíčí jako velkého přítele katolické církve. Proto jí bude chartistka a spisovatelka Lenka Procházková trnem v oku. Protože je zde střet zájmů. Na jedné straně požadavek demokracie a sociálního státu, na druhé straně potřeba autoritativní silné hierarchické katolické moci. To nejde dohromady.

Máme-li ještě nějakou naději na zvrat rozhodnutí, které může mít pro naši republiku v podobě prolomení Benešových dekretů a případného odlivu značné části stávajícího kulturního a historického bohatství ze země fatální následky, ví bůh.

Co je však vcelku zjevné, že zákon v podobě, jak je schválen, prolomení Benešových dekretů umožňuje a umožňuje získat majetky takovým subjektům, které v historii zaujímaly vůči Československu nepřátelský postoj.

Když se ministr Kalousek rozohňoval, co si demonstranti dovolují požadovat nějakou "jinou" demokracii s gestem někoho, kdo ví, že stát je on, možná by mu stálo za to připomenout, že byl zvolen, aby hájil zájmy lidí a republiky. Nikoho jiného.

Je člověku těžko, když je sražen k zemi, když to, v co věří, mu druzí pošlapávají a berou. Mohu však alespoň nesouhlasit a protestovat, dát najevo, že s tímto stavem věcí se zásadně neztotožňuji. Tedy tak jako občan činím.

Vytisknout