Česká národní impotence

23. 11. 2012 / Jan Molič

Brblat a nadávat na bezmocnost, to se tu nosí za každého režimu. Z vlastní zkušenosti mohu doložit, že když jsme se ozvali proti nekalému dění v jedné malé instituci, nepodpořil nás téměř nikdo z těch, jichž se věc týkala. U piva byli všichni moudří, přesto nakonec nepodepsali ani petici, ačkoli jim nehrozily žádné sankce. (Musím vyzdvihnout, že petici naopak podepsala kolegyně, která pak přišla o práci v kritizované instituci.) Dva z bývalých kolegů dokonce překabátili. A ostatní? Mávli rukou a dali i druhou ruku od dění pryč. Však "ono to nějak dopadne" nebo "nějak bylo, nějak bude". Jak bude? To nevím. Jedno ale vím jistě: nějak bylo a nějak bylo i hůř.

Také se tu nadává na bordel. Mnohým Čechům ovšem vůbec nečiní potíže vyvézt svůj bordel do nejbližšího, českého, obecního lesa. Chcete-li dokumentaci, napište mi. Anebo pokud by se vám hodil postarší televizor? Politici opravdu nemohou za cigaretové koberce na zastávkách ani za poškrábaná skla v autobusech. Tam ten bordel začíná.

Dál se to tu prý rozkrádá. Co prý - ono se to tu samozřejmě rozkrádá! Skoro by se dalo říct, že kdo nekrade, není Čech. Nekradou totiž jen politici, nýbrž i obyčejní občané. Jeden kamarád se třeba veřejně chlubí tím, že objevil způsob, jak v Tescu udělat nákup za 5 000 Kč a přitom zaplatit pouhou stovku. Obdivuhodné, že? Další známí už od pětadvaceti žijí z invalidních důchodů, které dostali kdo ví za co, nejspíš za svá zvětšená břicha. Není tohle spíš invalidní stav společnosti? Kdy se rozkrádání jen zvětšuje směrem výš? Neměli bychom na to všichni pobírat invalidní důchody? Konečně by období normalizace vystřídalo nefalšované období nenormalizace!

Ještě bych zapomněl zmínit, jak se tu uplácí. A opět - dělá to kdekdo, nejen nejvyšší politici. Onehdá jsem například potřeboval kus hadice. Vypravil jsem se pro ni na sběrný dvůr. Tam jsem zjistil, že si ji nemohu jen tak legálně odnést! Vrátný také uznal, že je to blbé pravidlo, avšak je jen malým pánem - holt i blbá pravidla je nutno dodržovat. Přispěl jsem mu proto padesátikorunou "na kafe" a jako mávnutím kouzelnou hadicí byla moje. Obecně má korupce stejný princip, jen ceny kafí se liší.

Udavačství. Než aby se Češi podporovali navzájem, raději využijí nesnází druhých k vlastnímu zviditelnění se před pánem. Aktivní podlézání je, bohužel, ještě horší než pasivní mlčení. Kupříkladu před dvěma roky jsem chtěl ušetřit na bydlení, a tak jsem si pronajal nebytový prostor. Snažil jsem se nebýt v domě ani viděn ani slyšen. Přesto mne naprášili během dvou týdnů. Sousedé. Asi záviděli "komfort" studené vody a absenci sprchy?

Co je na tom všem nejdivnější? Že Čechům takový stav vlastně vyhovuje. Naučí se chodit v bahně a ještě si budou libovat, jak je měkké. Geniálně to ztvárnil Zdeněk Podskalský ve filmu Bílá paní, kde se v konečné scéně všichni vrhnou do řeky, předstírajíce, že tam je most - "Drž hubu a plav!"

A konečně obětní beránci. Češi si rádi ukáží na jasné viníky. Nyní třeba na Klause, ačkoli ten se ukázal jen jako slaboch (kdo ví, co na něj kdo ví...) Jistě, měl konečný podpis, ale zvrátit situaci mohlo před ním sto dalších lidí. Instituce Jasného viníka tak pouze zastírá skutečnost, že slabochů je mezi námi mnohem, ale opravdu mnohem víc.

Zase mám chuť emigrovat. A víte proč? Začínám totiž taky jenom brblat!

Vytisknout