O mýtu "spravedlivého světa"

24. 11. 2012

Čtenářův článek je pěknou ukázkou tzv. mýtu spravedlivého světa (just world fallacy) - podle tohoto mýtu, systém jako celek je vlastně spravedlivý (nebo není sice úplně spravedlivý, ale "takový už je život"). Oběti systému udělaly chybu či porušily pravidlo a " za chyby se platí", píše autor, který žádá, abychom ho označili jako "čtenáře-právníka". Jeho totožnost je redakci známa, avšak z dobrých důvodů ji nemůžeme zveřejnit. Obdobně, bohužel, jako v celé řadě nedávných případů, kdy se v Britských listech diskuse o exekutorské praxi účastní celá řada lidí vysoce aktivních v soudnictví a ve finančnictví či v dalších oborech, ale jejich identifikace by zřejmě znamenala existenční likvidaci.

"Kdyby nebyl blbý, tak by se mu to nestalo", je oblíbená figura českého plebejského diskurzu, který tím přesouvá odpovědnost za nespravedlnost, vykořisťování a šikanu z pachatele na oběť. Mluvčí se tímto postojem chce především sám chránit před pocity bezmoci a vlastního ohrožení, které v něm příběhy obětí spontánně vyvolávají. Neboť "jemu by se tohle přece nikdy nestalo, protože on by takovou hloupost či neopatrnost neudělal". Moudrý člověk ví, že by se mu to bohužel mohlo stát kdykoli..

Jak nesmyslné je přesouvání odpovědnosti z agresora na oběť je patrné při porovnání s případy z trestního práva: většina obětí trestných činů nese díl spoluviny (říká se jí "viktimologické zavinění"), protože pachatele ke zločinu sama vyprovokovala/přilákala/ zavdala příležitost důvěřivostí, hloupostí, opilostí, vyzývavým oblečením atd. Navzdory spoluzavinění oběti nepřestáváme trestat pachatele podvodů, kapesních krádeží, loupeží či znásilnění.

Podstata úvěrového a exekučního byznysu v ČR spočívá v tom, že část podnikatelů systematicky zneužívá neopatrnosti a manipulovatelnosti méně vzdělaných nebo různým způsobem oslabených spoluobčanů (důchodci, Romové) k dobývání soukromého zisku na úkor celé společnosti. Jednoduché heslo, že "dluhy se mají platit" nebere zřetel na propastné rozdíly mezi různými typy věřitelů a dlužníků (matka samoživitelka či úvěrová společnost), velmi odlišnými okolnostmi při vzniku závazků, důvody nesplácení dluhů a dopady jejich nesplacení do sociální a osobnostní sféry jak dlužníka tak věřitele (když velká obchodní společnost odepíše 10% drobných pohledávek, její manažeři kvůli tomu hladovět nebudou- na rozdíl od exekuovaného dlužníka z nižší střední třídy).

Panu Křečkovi (jehož zásluhy v oblasti práv nájermníků jsou nemalé) leží na srdci vymahatelnost práva. Není evidentně schopen vnímat morální rozměr věci, kdy údajná efektivita exekucí je vykupována propachtováním státní moci do rukou poměrně úzké skupiny závratně zbohatnuvších podnikatelů. Je logické, že tito lidé při vedení exekucí musejí myslet primárně jen na další své obohacení. Že etickou vadnost takového stavu není schopen pochopit ani levicový politik je povážlivé, ale ne výjimečné. Ostatně, v USA mají rozsáhlý a úspěšný sektor soukromého vězeňství. Policii mohou nahradit soukromé agentury s podílem na vybraných pokutách. V některých mimoevropských zemích (stejně jako ve středověku) vybírají soukromníci za stát daně. Se stejnou logikou mohou být nakonec zprivatizovány samy soudy a proměněny ve výdělečné obchodní společnosti, což se v případě rozhodců už částečně i stalo.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.11. 2012