ANALÝZA

EXKLUZIVNĚ Zákon o majetkovém vyrovnání -- cesta k novému charakteru českého státu

23. 11. 2012 / Karol Hrádela

Tvrzení, že panu prezidentovi nelze dát garanci, je samozřejmě právně nedůsledné. Nic nebránilo poslancům uzavřít příslušné smlouvy o odškodnění, kdy by Českou republiku odškodnili za vzniklé škody alespoň částečně. Pokud je mi známo, tak takovýto návrh byl navržen i na jednání naší Poslanecké sněmovny, ale při hlasování zejména hlasy podporovatelů církevních restitucí neprošel. Proč asi? Nevylučuji však, že poslanci budou chtít prokázat, že pro zákon hlasovali poctivě, podle svého přesvědčení a s jistotou, že škody České republice nevzniknou, takže uzavření příslušných smluv budou nyní prosazovat i bez iniciativy Parlamentu. Nebo snad ne?

Pan prezident nepodepsáním a fakticky schválením zákona otevřel prostor pro zcela novou etapu našeho státu. Věřím, že schválený zákon přinese řadu pozitivního, ale bohužel i negativního, spočívajícího zejména v pošlapání principu právního státu a rovnosti občanů. Dojde k narušení politické soutěže stran.

Pozitivním důsledkem přijetí zákona vedle některých dalších snad bude, že možná skončí mlčení k odborným výhradám k zákonu a přestanou se skrývat před veřejností důležité skutečnosti, prokazující vadnost tohoto zákona. Koneckonců proč nedostatky dále tajit, když již třetí historické křivdy na naší zemi bylo dosaženo? Možná se i autor konečně dočká odpovědí na své otázky, na které od prosazovatelů církevních restitucí čeká od 17. dubna 2012 (arcibiskup Duka, předseda Ekumenické rady církví Ruml, ministryně kultury Hanáková a zpravodaj zákona, poslanec ODS Benda). Třeba se změní i vysílání veřejnoprávní České televize a snad již konečně v ní proběhnou diskuze s odborníky, kteří zákon kritizují, a to nejen pro diskvalifikaci dekretů prezidenta Beneše, ale i z jiných důvodů. Možná i od ní již přijde odpověď na otázku z 20. 7. 2012, související s církevními restitucemi a mlčením ústavních činitelů.

Možná pedagogové v důsledku vyhodnocení procesu přijímaní tohoto zákona získají zajímavé učební příklady, jak lze z nespravedlnosti udělat spravedlnost, jak staré právní zásady přestávají platit, jak lze říkat jedno a konat druhé, jak lze prosadit zákon silou a nevyvracet argumenty. Zajisté tento zákon bude důležitým „precedentem“ a zároveň symbolem, pro některé i symbolem křivd, bezpráví, korupce.

Osobně mám k předloženému návrhu řadu výhrad, přestože poctivé vyrovnání s církvemi podporuji a uznávám v mnohém i pozitivní přínos církví. Nebudu zatěžovat judikaturou o veřejném charakteru tzv. církevního a později zestátněného majetku, který se změní na ryze soukromý s možností téměř libovolného nakládání s ním (např. kauza Nové scény Národního divadla je dostatečně známá). Nebudu připomínat rozhodnutí již děda Josefa II. či Marie Terezie. To je zbytečné. Spíše se zaměřím na utajované problémy a své názory doložím citacemi. Nejedná se jen o to, že návrh zákona fakticky narušuje celý náš poválečný režim, že zakotvuje princip, že může vzniknout majetkové právo církví z bezpráví souvisejícího s klatbou nad českým státem v roce 1217 vyslovenou proto, že český panovník Přemysl (Otakar) I. se souhlasem sněmu nechtěl platit církevní desátky v rozsahu požadovaném a vynucovaném církví. Církevní majetek tak vznikal proti vůli panovníka i sněmu a v důsledku útiskem vyvolaného souhlasu, když nelze v křesťanské zemi pohřbívat, oddávat atd., pokud to je zakázáno církevní autoritou. Nechci zkoumat, co se stalo později - křižácké války pro ochranu církevního majetku, vyhánění Čechů po bitvě na Bíle hoře. Zejména jde o to, že dochází k hrubému porušení principů prosazovaných prezidentem Masarykem a zakladateli Československé republiky i k vážné diskriminaci ostatních restituentů a dalších osob.

Kněží za křivdy na nich spáchané, které každý normální člověk odsuzuje, již byli odčiněni stejně jako ostatní fyzické osoby bez jakékoli preference či diskriminace. Za útisk páchaný na fyzických osobách vždy byly odškodňovány pouze fyzické osoby a ne osoby právnické mající k nim jakýkoliv vztah, přestože pronásledování kněžích se stalo jedním z argumentů pro majetkové vyrovnání s církvemi.

Nyní jde o specifické „odškodnění“ některých právnických osob, diskriminující ostatní. Za co jiného než za hrubou diskriminaci lze považovat např. ustanovení § 2 zákona (Srovnejte dikci zákona: Pro účely tohoto zákona se rozumí a) původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům,...).

Ustanovení § 2 vydává zestátněný majetek humanitárních organizací založených pro podporu církví a náboženských společností, zatímco majetek jiných humanitárních organizací sloužící stejným humanitárním cílům se nevydával. Cožpak církevní organizace jsou lepší než jiné organizace vykonávající stejnou činnost? Cožpak neplatí Listina? Proč mají být náboženské organizace preferované před organizacemi světskými a to nejen nyní, ale vytvořením ekonomických předpokladů tímto zákonem i v budoucnosti?

V naší zemi se v rámci restitučních předpisů nikdy nevydával majetek někomu jinému, než skutečnému vlastníkovi. V případě majetkového vyrovnání s církvemi je pak zaveden do restitučních předpisů nový právní termín „příslušely“ a princip, že se vydává i majetek, který dle § 2 příslušel církvím, tj. majetek, jehož církve nebyly vlastníky. Posoudíme-li prvorepublikovou judikaturu a i judikaturu Rakouska-Uherska, zjistíme, že se mohlo například jednat o majetek státu či dalších necírkevních osob, ke kterému měly církve jen užívací právo, případně dokonce veřejný charakter měl i další nepronajatý majetek jiných osob, v němž se např. jen jednou za čas sloužily bohoslužby. O tom se však vůbec nediskutovalo. Stejně tak neproběhla podrobnější diskuse o tom, že v pozemkových knihách byly často církevní organizace zapsány s poznámkou sine presentato – bez prokázání původu. Takovýto majetek se nyní může vydávat, přestože vlastnictví nebylo prokázáno, když postačí výraz, že příslušel.

Nyní tak dojde k legalizaci nabytí vlastnictví takového majetku, kde jeho vlastnictví bylo za Rakouska – Uherska považováno za neprokázané (podobně to bylo u katedrály sv. Víta), když nyní se takovýto majetek bude vydávat jako majetek příslušející.

Stejně tak se téměř nehovořilo o tom, že ve znění zákona se prokazatelně ruší reforma Josefa II. v souvislosti s náboženskou maticí a změnou jejího zřizovatele. Jen minimálně se zmiňovala diskriminace ve způsobu výpočtu náhrad mezi církvemi a ostatními restituenty a principy vztahu státu a církve, prosazované prezidentem Masarykem, jehož odkaz je přijatým zákonem pošlapán...

Za nejvážnější pochybení však považuji to, že se tvrdí, že za vyvlastněný majetek církve nedostaly náhrady, aniž by kdokoliv kdykoliv na důkazech vysvětlil, jak je možné, že podle oficiálních státních údajů došlo ke zvýšení výdajů na církve po revizi pozemkové reformy po roce 1947 (v roce 1948 bylo vyplaceno na církve více, než v roce 1947 a již v srpnu 1949 podstatně více než v celém roce 1948). Není zřejmé, z čeho pramení přesvědčení projevující se v důvodové zprávě, že církevní náhrady nebyly vyplácené a kdo, kdy a jak to zkoumal. Obavy, že stejný majetek může být „nahrazován“ až třikrát, nejsou do dnešního dne vyvráceny.

Nelze se divit, že na zásadní otázky nedostávají právní odborníci odpovědi, když vyjádřit odborné názory zpochybňující zákon měli ztíženi i oposiční poslanci. Stalo se tak například při 3. čtení zákona. Došlo zde k odnětí slova vystupujícímu poslanci se stanoviskem poslaneckého klubu, v kterém vysvětloval historické souvislosti a právní charakter tzv. církevního majetku. Pak těžko lze někoho přesvědčit o tom, že v důvodové zprávě mohou být chyby, když argumentující nesmí hovořit.

Po vrácení zákona senátem se o návrhu zákona nehlasovalo na nejbližší schůzi sněmovny, jak stanoví jednací řád v § 97 odst. 3): „Jestliže Senát návrh zákona usnesením zamítne, předseda jej na nejbližší schůzi, nejdříve však za 10 dnů od doručení usnesení poslancům předloží Sněmovně, aby o něm hlasovala znovu. Návrh zákona je přijat, schválí-li jej Sněmovna nadpoloviční většinou všech poslanců.“ a čekalo se v rozporu s duchem Ústavy, až dojde ke změnám ve složení poslanecké sněmovny.

Po vrácení zákona Senátem byl návrh zákona rozeslán poslancům dne 17. 8. 2012, tj. o návrhu zákona se mělo hlasovat na nejbližší schůzi, tj. fakticky na 45. schůzi ve dnech 4. až 7 září 2012. Zákon byl zařazen do návrhu programu 45. schůze, ale místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD) s podporou představitele ODS Stanjury a dalších navrhl vyřazení bodu číslo 3, zkráceně řečeno církevních restitucí z programu schůze, tj. navrhl, aby se na nejbližší schůzi o návrhu zákona nehlasovalo. S tímto postupem Sněmovna vyslovila souhlas. Pro vyřazení tohoto bodu z přítomných 186 poslanců hlasovalo 180 poslanců, proti 1. Návrh na vyřazení tak byl přijat. Sněmovna tak nepřijala na nejbližší schůzi nadpoloviční většinou všech poslanců usnesení o přijetí návrhu zákona. Rozhodla tak až později - za jiného složení Sněmovny. Hlasování Poslanecké sněmovny o tomto zákonu na jiné než nejbližší schůzi se tak zdá být přímým porušením zákona, když vzniká otázka, zda lze na jiné schůzi legálně o návrhu zákona hlasovat.

O návrhu zákona se hlasovalo se až na 47. schůzi konané ve dnech 23. října až 9. listopadu 2012 a opětovně vznikla zajímavá právní otázka. Může mít v jeden kalendářní den Sněmovna více jednacích dnů? Jak dlouho může jednací den trvat? Mohla sněmovna rozhodovat po půlnoci v den výročí bitvy na Bílé hoře o návrhu zákona po vrácení Senátem? Jednací řád uvádí: - „§53 (1) Sněmovna zahajuje své denní jednání nejdříve v 9 hodin a končí nejpozději ve 21 hodin. Hlasování o návrzích zákonů, o pozměňovacích návrzích k nim a o mezinárodních smlouvách vyžadujících souhlas Parlamentu a o změně této doby pro hlasování, lze zahájit nejpozději do 19 hodin. Na návrh nejméně jedné pětiny všech poslanců, případně dvou poslaneckých klubů se může Sněmovna usnést jinak.(2) Před koncem každého jednacího dne ohlásí předsedající den, hodinu a pořad příštího jednání.“

Poslanec Stanjura navrhl následující: „Vážená paní předsedkyně, kolegyně a kolegové, dovolte, abych jménem dvou poslaneckých klubů navrhl, aby Poslanecká sněmovna jednala a meritorně i procedurálně hlasovala o všech návrzích dnes po 19. i po 21. hodině, případně i po půlnoci.“ Jeho návrh byl poslaneckou sněmovnou hlasy poslanců podporujících restituce přijat.

Skutečně lze jednoznačně dovodit, že se může jednat následující kalendářní den s tím, že jde o jednání předchozího dne, tj. že po půlnoci se může jednat jako na jednání předchozího dne, přestože Sněmovna hlasovala o jednání po půlnoci, aniž by předsedající po skončení jednání předchozího dne oznámil, že se poslanci sejdou další den ihned po půlnoci. Lze libovolně nakládat s výrazem „den“? Pro poslance nemá den 24 hodin? O nočním či popůlnočním jednání bez hlasování o jednání před devátou hodinou ranní a bez předchozího ohlášení se jednací řád nezmiňuje.

V našem právním řádu je unikátem přijetí zákona tak, že nejprve předsedající vyhlásí přestávku a dojde k odhlášení poslanců, aby poté, co je na základě námitek představitele vládní koalice přestávka odvolána. Hlasovalo se tak v nepřítomnosti opozice o Senátem vráceném zákonu v době, kdy měla být původně vyhlášená přestávka, přestože případně někteří poslanci v souladu s tradicí o právu klubu na přestávku mezitím opustili jednací místnost a nemohli se přihlásit do diskuse. K tomu uvádí stenozáznam:

úplný stenozáznam z diskuze o návrhu zákona o církevních restitucích - sněmovní tisk 580/4 7.11.8.11.

Hlasy představitelů koalice tak bylo v době původně vyhlášené přestávky rozhodnuto o tom, že se bude o církevních restitucích jednat a následně byl i zákon hlasy 102 poslanců ze 103 přítomných poslanců přijat.

Přijatý zákon tak přináší řadu nezodpovězených otázek obsahových a procedura jeho schvalování i procesních. U prosazování majetkového vyrovnání s církvemi bylo možné mnohé. Proč?

Kam povede Českou republiku přijetí tohoto unikátního a specificky prosazovaného zákona? Komu bude zákon sloužit? Snad v důsledku tohoto zákona alespoň Českou republiku nebudou žalovat církevní organizace, kterým nic nebude vydáno, za to, že za jejich majetek dostane odškodnění církev, tj. nevlastník, a ne ony, jako původní vlastníci, pokud doopravdy byli vlastníky v době před 25. únorem 1948.

Autor je advokát

13. 07. 2012 Karol Hrádela: "Co bylo ukradeno, musí být vráceno" aneb právní rozbor k problematice restitucí církevního majetku ZDE

Vytisknout