Podmazáním proti korupci, aneb Čím ses pokazil, tím se naprav

22. 11. 2012 / Karel Dolejší

Komunikujete-li se "slušným" komunistou, je zpravidla ochoten se distancovat od zločinů stalinismu, někdy dokonce i od "excesů" stranických čistek 70. let. Pokud ovšem zmíníte celou husákovskou normalizaci jakožto závěrečnou fázi zahrnující poslední dvě dekády existence starého čs. režimu (brežněvovskou terminologií "reálně existující socialismus"), obraz se náhle výrazně promění. Nejen, že i ta marginální kritičnost téměř úplně zmizí; normalizace je chápána jako cosi normativně závazného, jako nástroj komunistické "posvátné geometrie", která rozměřuje a poměřuje ještě i politickou krajinu současnosti. To je ovšem dost zvláštní přístup - protože velká část toho, co většině lidí na dnešní společnosti tak vadí, je prostě jen pokračováním normalizace jinými prostředky.

Oficiální antikomunistická mytologie říká, že "za "komunismu" nebyly banány". Jako tolik jiných propagandistických hesel, i toto je přinejmenším zavádějící. Banánů nebyl v Husákově ČSSR nutně nějaký velký nadbytek, ovšem k mání byly - záleželo ovšem, jak kde a také jak pro koho. Vyrostl jsem ve městě, kde fungovala dozrávárna banánů, a tak jsem se už v jeslích tohoto jižního ovoce jednou provždy namlsal mnohem více, než mi bylo milé - a dodneška se bez něj velmi rád obejdu. Jenže zatímco u nás směřovaly banány dokonce i do hromadného stravování (přinejmenším pro nejmenší děti), o pár desítek kilometrů dále už situace vypadala dočista jinak. Skutečně mohl zákazník normálního krámu mít problém banány vůbec sehnat. A zdaleka nejen proto, že minulý systém postrádal "zázračné" dolaďování ekonomiky podle zákona poptávky a nabídky. Trh za socialismu, po kterém kdysi volala skupina kolem Oty Šika, totiž už existoval. Jen prostě vypadal trochu jinak, než si akademičtí ekonomové představovali.

Ivo Možný rozlišil tři úrovně trhu za minulého režimu (politický, technokratický a obyčejný). První dva, neoficiální, měly charakter "uzavřených klubů", existující výroba a zásobování byly pleněny zejména v jejich prospěch, takže na třetí úrovni už toho opravdu mnoho ke koupení nezbývalo. Pokud ve městě X byl v prodejně Ovoce-zelenina pro běžného zákazníka zaznamenatelný nedostatek banánů, nemuselo to nutně znamenat, že o šedesát kilometrů dále v městě Y i dětem z dělnických rodin nelezou už banány z uší a z nosu. Jen prostě došlo k tomu, že na cestě z Y do X banány kdosi přesměroval, takže se ocitly přednostně v zásobovacích sítích politických funkcionářů, "technicko-hospodářských kádrů" - zbytek pak pod pultem pouze pro "dobré známé" prodavačů, kteří za tuto "pozornost" mohli nabídnout nějakou výhodnou protislužbu. Kdo nebyl součástí klientelistické sítě zelináře a kromě placení v obchodě u pokladny ho ještě bokem neoficiálně neuplácel, mohl mít s nákupem banánů (přinejmenším čas od času) značné problémy.

Klíčem k získání určitého zboží nebo služby často nebývalo ani tak zaplatit na dřevo oficiálně regulovanou cenu na pokladně státního obchodu, jako vynalézt způsob, jak bokem zkorumpovat toho, kdo distribuci "nedostatkového" zboží (nedostatek byl ovšem někdy uměle a záměrně vyvolán...) držel pod kontrolou. Někdy to zahrnovalo "všimné" v penězích či tuzexových poukázkách na nákup zahraničního zboží, jež se zase prodávaly na černém trhu, někdy zajištění přístupu k jiným nedostatkovým zbožím či službám, jež kontroloval nakupující osobně nebo prostřednictvím sítě svých rodinných příslušníků a známých.

Od určité úrovně toto "podnikání" nemohlo už probíhat jen tak "mezi námi děvčaty"; tam, kde na trh vstupovalo zboží oficiálně neexistující, pod rukou se vyváželo, nebo kde docházelo k přesměrovávání velké části oficiálně účtovaných zásob na černý trh ("rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví"), musel mít už "podnikatel" politické krytí. To reprezentoval nějaký funkcionář vládnoucí strany, který za úplatu zajišťoval, že se nad celou záležitostí na příslušných místech "přimhouří oko". Pokud "soudruh podnikatel" neplnil požadavky politického patrona či patronů, mohl ovšem snadno skončit za mřížemi, i kdyby byl tisíckrát bohatší než uplácený funkcionář.

"Reálný socialismus", říká Možný, padl tak snadno také proto, že už té původní hry měli všichni pomalu plné zuby. Neoficiální trhy vyžadovaly významné množství sociálního kapitálu a jeho udržování bylo značně náročné. Ti kdo kšeftováním a uplácením zbohatli museli dál tímto způsobem platit za politickou ochranu, jinak by mohli o své majetky přijít. Nejjednodušší ovšem bylo tyto majetky plně legalizovat a převést tak sociální kapitál na finanční. To se během klausovské transformace také stalo (samozřejmě vedle naprostého vytunelování státního majetku). Nový systém pak začal fungovat do značné míry obráceně: Nyní to jsou podnikatelští sponzoři politiků, kdo tahají za delší konec, kdo má navrch. A ovšem, korupce přibylo natolik, že ve srovnání s ní vypadá normalizační podmazávání téměř jako nějaký nevinný folklór. Co se ale nezměnilo je systémový charakter korupce, která obchází oficiální společenské mechanismy a zajišťuje privilegia. Jak už bylo řečeno výše, český mafiánský kapitalismus je přímým pokračováním "reálného socialismu", tedy společenského zřízení panujícího zde v letech 1968-1989, jenže jinými prostředky. Není vůbec možno narýsovat zde nějakou jasnou "korupční" hranici.

Někteří autoři se dnes snaží veřejnost přesvědčit, že bez silné KSČM se prý korupce nezbavíme. To je ovšem asi stejné jako tvrdit, že bez rodiny Homolků nikdy nepřekonáme české maloměšťáctví. Ukazuje to názorně nejen kauza exhejtmanky Vaňhové, ale především ideologicky nezatížená analýza závěrečného období starého režimu.

Historická předchůdkyně dnešní KSČM, husákovská KSČ, sama založila v této zemi tradici všeobecného podmazávání za paravánem na odiv vystavovaného spartánského kolektivismu a keců o veřejném zájmu. Odpověď na hádanku hodnou bájné Sfingy, totiž jak by jen nějaká organizace mohla způsobit odstranění korupce, když si dodnes ani nepřipustila svůj díl odpovědnosti za ni, natož aby z ní vyvodila příslušné důsledky, zřejmě zůstane navždy skryta za enigmatickými verši parodujícími krátce před listopadem '89 budovatelský šlágr let padesátých: "Až všechno rozkradem, nebudem pracovat, / všechno si budeme navzájem pučovat. / Ten pučí to a ten zas tohle / a všichni budem všechno mít dohromady!"

Vytisknout