Ústavní soud ČR:

Z hlediska práv občanů je rizikem postavení soukromého exekutora

22. 11. 2012

Skutkové okolnosti zjištěné v řízení o ústavní stížnosti, s níž byl spojen návrh na zrušení shora uvedeného ustanovení exekučního řádu, poukazují na to, že současný právní a faktický stav provádění exekucí v České republice nevytváří dostatečné garance ochrany základních práv fyzických a právnických osob před necitlivým postupem soudního exekutora.

Neuralgickým bodem je zejména pravomoc exekutora rozhodnout o způsobu, jakým bude exekuce vedena, což se děje v exekučním příkaze ve smyslu § 47 odst. 1 exekučního řádu. Nevhodným způsobem vedení exekuce je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve smyslu článku 10 odst. 1 a 2 a článku 11 odst. 1 a 3 Listiny).

Ústavní soud považuje za nutné poukázat na skutečnost, že ačkoliv současná právní úprava obsahuje řadu prostředků soudní kontroly, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, přesto mohou nastat a v praxi také nastávají takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Protože proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek a exekuční příkaz je okamžitě vykonatelný, mohou vznikat razantní účinky jím vyvolané bez ohledu na to, že postižené osoby činí právní kroky k ochraně svých práv. Tyto negativní účinky jsou zvláště citelné tehdy, jestliže soudy nepostupují při přijímání nápravných rozhodnutí dostatečně rychle. Soudní exekutor má okamžikem zahájení exekučního řízení k dispozici veškeré procesní prostředky dané mu exekučním řádem k tomu, aby činil patřičné kroky k vyhledání a zajištění majetku povinného, a může pokračovat v zajišťování ("blokování") majetku povinné osoby i tehdy, když je zrušen exekuční titul, a to s odůvodněním, že v této fázi exekučního řízení exekutor činí "pouze přípravné kroky k vymožení pohledávek". Nelze pochybovat o tom, že i tyto "přípravné kroky" mohou znamenat, či dokonce znamenají pro osobu povinnou nevratnou újmu, ať již jde o podnikatele (zajištění všech aktiv osoby povinné na účtech bank včetně cenných papírů) nebo i osoby fyzické (omezení dispozic s peněžními účty, dispozice s nemovitostmi, případně sepsáním veškerého movitého majetku v držení této osoby). Případná újma způsobená chybným postupem exekutora může být v mnoha případech ireverzibilní, neboť náhrada škody formou uvedení v předešlý stav (naturální restituce) je pro škody vzniklé v exekučním řízení vyloučena (viz § 57 exekučního řádu), a lze se tedy domáhat jen finančního odškodnění. Z typických možných přehmatů lze uvést zejména zabavení věci (zpravidla nemovitosti) nepoměrně vyšší hodnoty, než je dluh i s náklady exekuce, prodej movitých věcí navzdory tomu, že je podána vylučovací žaloba, aniž by se vyčkalo na rozhodnutí soudu, odvoz movitých věcí (při exekuci vyklizením z bytu), i když k tomu nejsou dány zákonné podmínky, problematický výklad pojmu "věci tvořící běžné vybavení domácnosti" atd.

Ústavní soud znovu opakuje požadavky vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/04 ze dne 31. 10. 2007 (N 175/47 SbNU 337):

"Ústavní soud opětovně připomíná jeden ze základních principů exekučního řízení - zákonnou ochranu majetku povinného (v rozsahu převyšujícím vymáhanou pohledávku s příslušenstvím), který se na ústavní úrovni odvozuje z článku 11 odst. 1 Listiny. Z této ochrany vyplývá, že také v exekuci prováděné soudním exekutorem podle exekučního řádu je kategoricky nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a neznamenaly pro povinného likvidační opatření tím, že paralyzují jeho životní či hospodářské funkce. Také pro exekutora jako orgán veřejné moci platí princip vycházející z článku 2 odst. 2 Listiny. Další ústavní princip, tj. princip proporcionality, obsažený i v § 58 odst. 2 exekučního řádu a § 263 občanského soudního řádu, je dále rozveden v novelizovaném ustanovení § 47 odst. 1 exekučního řádu, ve znění zákona č. 133/2006 Sb., podle kterého je exekutor povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.".

Garanci, že nebude bez kontroly ponechána exekutorům "volná ruka", jak ve svém návrhu zmiňuje navrhovatelka, však musí představovat zejména důsledně uplatňovaná odpovědnost exekutora za jeho excesivní přehmaty. Za zcela klíčový požadavek s ústavněprávní relevancí je třeba považovat fungování účinného státního dohledu nad exekuční činností, vykonávaného Ministerstvem spravedlnosti ve smyslu § 7 a násl. exekučního řádu. V této souvislosti lze rovněž poukázat na změny exekučního řádu, účinné od 1. 1. 2008 (provedené zákonem č. 347/2007 Sb.), pokud jde o rozšíření kárné odpovědnosti exekutorů i na porušení stavovských předpisů a prodloužení subjektivní i objektivní doby, v níž je možno kárné řízení zahájit.

Ústavní soud však zároveň konstatuje, že platná právní úprava v napadeném ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. Jako obrana proti nepřiměřenosti slouží zejména § 268 odst. 4 o. s. ř.; podle § 269 o. s. ř. soud může zastavit nařízený výkon rozhodnutí zcela nebo zčásti, a to buď na návrh nebo i bez návrhu. Dále existuje možnost podat návrh na odklad exekuce ve smyslu § 54 exekučního řádu ve spojení s § 266 odst. 1 o. s. ř. Třetí osoby se exekučnímu příkazu, který postihuje majetek, k němuž mají právo, mohou bránit podáním tzv. vylučovací neboli excindační žaloby podle § 267 o. s. ř., za použití § 52 odst. 1 a 2 exekučního řádu. Zásadní význam má i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu § 32 odst. 1 exekučního řádu. Pro úplnost lze uvést i možnost účastníka řízení podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 odst. 3 exekučního řádu.

Celkově lze shrnout, že z hlediska uvedeného ústavněprávního rámce nelze na exekuční řád hledět jako na úpravu problematickou, pokud jde o formální dostupnost procesních prostředků ze strany povinného. Z hlediska ochrany práv občanů představuje riziko spíše hybridní postavení exekutora, nadaného značnými pravomocemi veřejné moci a zároveň sledujícího svůj majetkový prospěch ze soukromého podnikání. Toto riziko je třeba uspokojivým způsobem omezit prostředky, které byly výše uvedeny, zejména odpovědností kárnou a důsledným dohledem státních orgánů. Důraz musí být kladen především na dohled ze strany Ministerstva spravedlnosti. Svěří-li totiž stát určité pravomoci jiným subjektům, nezbavuje se tím odpovědnosti za výsledek realizace této přenesené pravomoci.

Vytisknout