Elita

13. 11. 2012

Zajímavější ovšem je, proč příslušníci skutečných elit do politiky obvykle nejdou, s čímž souvisí také podotázka, kdo vlastně tou elitou národa je. Na první otázku se snaží odpovědět pan Daniel Redlich, který ale, podle mého názoru, spíše nemá pravdu. Pojďme začít vymezením pojmu "elity". Podle mého názoru je příslušník elity především moudrý a vzdělaný člověk, který je zároveň čestného a nepokřiveného charakteru, který má ve svém oboru výsledky, které ho jistým způsobem odlišují od průměru. Může to být například vědec, lékař, učitel, což jsou profese, které mne napadly přirozeně nejdříve, ale obecně na konkrétní profesi příliš nezáleží. Na čem také nezáleží, je výše bankovního konta. A teď otázka - shodli bychom se, v našem národě, v průměru alespoň na tomto vymezení?

Pokud ano, má smysl číst dále. Uvažme, jak by se takový člověk - řekněme vysokoškolský učitel nebo vědec - do politiky dostal, ne-li náhodou. Ve svém oboru je tento člověk úspěšný a uznávaný, a zde je tedy si jistý sám sebou. Politika je pro něj neznámé území, na které když vstoupí, svůj obor nechá na řadu let stranou. Je reálné, aby se sám rozhodl kandidovat například do parlamentu? Když ne, kdo ho tedy navrhne? Nějaká politická strana? Proč by to dělala? Riskla by navrhnout a podporovat velmi nezávislého a svobodného člověka (jakým například vědec bezesporu být musí) aniž by ho mohla kontrolovat nebo s ním, podle potřeby, manipulovat? To by předtím musela existovat i poctivá, férová politická strana, která by to s tímto národem opravdu myslela dobře...

Zeptejte se například pana Borise Cveka, jehož články v Britských listech rád čtu, a který je pro mne takovým možným reprezentantem elity, zda by do politiky vstoupil, a ať už by jeho odpověď byla jakákoliv, velmi by mně zajímaly jeho důvody.

Tím se dostáváme také k otázce, proč občané zvolili současné politiky a jejich strany, ačkoliv tyto strany a osoby nereprezentují zájmy většiny občanů. Domnívám se, že klíč je v morálním problému, a dokud ten nebude vyřešen, nebude u nás lépe. Uvedu příklad. Kdysi jsem sledoval televizní debatu s Michaelou Jílkovou a hostem jejího pořadu "Kotel", Mirkem Topolánkem, který už tehdy byl ve vrcholných funkcích ODS. Pan Topolánek v debatě prohlásil, že by nepracoval za plat méně, než 40 tisíc korun. Průměrný plat vysokoškolského učitele, tedy člověka nesporně mnohem vzdělanějšího, než Mirek Topolánek, byl tehdy zhruba poloviční. Hluboce mě to urazilo, a ačkoli nevím, kolik v té době byl plat například prodavačky v hypermarketu, zajisté také mnohem poctivěji pracující, než zmíněný politik a jeho straničtí kolegové, nemohl bych za žádných okolností stranu pana Topolánka (a dnes Petra Nečase) volit.

Takže mne napadá, že volič pravice může být u nás dvojího typu. Buď je to masochista, ušlápnutý a nesebevědomý člověk, kterému vyhovuje, že je jím pohrdáno, nebo je to člověk, který se sám nepočítá mezi "plebs" a řadí se právě mezi "elitu", ale nevadí mu, že tím "plebsem" někdo pohrdá. Tím se ovšem ze skutečné elity sám diskvalifikuje. Když jste volili Klause, Macka (ale i Miloše Zemana z ČSSD), nebo později Topolánka, Vondru, Schwarzenberga a Kalouska, vám nevadila ta jejich arogance a to, že vámi hluboce pohrdají? Skousli jste to, nebo jste si mysleli, že na vás osobně to není mířeno? Imponovala vám jejich domnělá či skutečná sebejistota, to drzé čelo, schopné prosadit i sebevětší nesmysl? Ale není snad naopak přílišná arogance a sebejistota varovný příznak, přesně podle hesla "čím větší blbec, tím větší sebevědomí"? A pokud nám nevadí, že zlodějská vládnoucí klika si mění zákony podle potřeby, tu a tam někoho obere, tu a tam skrouhne nějaký obecně prospěšný program a tu a tam svým členům a přátelům přihraje výhodnou zakázku, hlavně když mně osobně, nebo mojí sociální skupině, momentálně slibuje nějaký hmotný prospěch, nesmíme se divit, když nakonec všichni skončíme mezi těmi obranými.

Z předchozího odstavce také vyplývá, že sám volím levicové strany. Musím říct, že velmi nerad, protože například násilný kolektivismus, všeobecná unifikace ani mechanický materialismus nebo "vědecký" ateismus (na němž ve skutečnosti nic vědeckého není), prosazované minulým režimem, mi nikdy nevyhovovaly. Bohužel, ve středové a pravé části spektra u nás neexistuje slušná politická strana, kterou by člověk mohl volit, aniž by se za to později musel stydět.

Vytisknout