Pokus o odvolání ředitele Národní galerie: zbláznili se na ministerstvu kultury definitivně?

12. 11. 2012 / Štěpán Kotrba

Na tomto místě chci zdůraznit, že rétorika i praktické kroky Vladimíra Rösela čas od času vzbuzují polemiku "pražské kulturní obce" o tom, zda je skutečně tou nejlepší osobností v čele Národní galerie. Vzhledem k odklizení Knížákových strašidel od Veletržního paláce se vášnivé (a zákeřné) kritice Rösela nedivím. Ale právě tento krok byl přitom kulturní akcí sezóny a kdyby generální ředitel NG neudělal za celý rok nic jiného, tímto činem by svůj prohřešek napravil.

Pokud někdo opravdu uvažoval o tom, že Rösela odvolá – a to nyní a s tímto zdůvodněním, pak patří do svěrací kazajky a nikoliv na ministerstvo kultury. V současné situaci by totiž jeho odvolání velmi citelně poškodilo mezinárodní postavení Národní galerie a potažmo veškerých českých státních muzejních institucí, spolupracujících se zahraničními partnery. V obecné rovině by pak vážně zpochybnilo pověst České republiky jako kulturního a civilizovaného státu.

Datum zmíněného pokusu jsem v úvodu nezdůraznil náhodou. Za necelé tři týdny, 29. listopadu 2012, totiž má začít výstava Františka Kupky v Salmovském paláci. Pokud tomu správně rozumím, pak je v této chvíli v tisku katalog, který by měl vyjít ve třech jazykových mutacích. V Paříži a v New Yorku už nepochybně temperují transportní bedny na zapůjčené obrazy a kurýři mají rezervované letenky a hotely. Policisté a tajné služby na trase budou mít pohotovost. Za těchto okolností by bylo odvolání generálního ředitele Národní galerie v Praze asi tou největší pitomostí, jakou si lze nyní v rámci působnosti ministerstva kultury představit.

Je to asi stejně dobrý nápad, jako pokus zlepšit komfort letecké dopravy tím, že během startu, právě v okamžiku, kdy letadlo dosáhlo vzletové rychlosti a začíná se odlepovat od země, vstoupím do pilotní kabiny, poklepu kapitánovi letadla na rameno a řeknu: „Končíš, hochu!“ Výsledkem nebude lepší kvalita služeb příslušné letecké společnosti, ale ohnivá koule na konci rozjezdové dráhy. Dobré pověsti dotyčné společnosti ani důvěře v bezpečnost letecké dopravy v daném regionu to vskutku neprospěje.

Proč je výstava Františka Kupky tak důležitá

Připravovaná výstava František Kupka: Cesta k Amorfě bývá významem často připodobňována k Pokladům moderního umění ze sbírek Guggenheimovy nadace, tedy k výstavě, která byla k vidění ve Šternberském paláci v listopadu a prosinci 1988, nebo k výstavě vynikajícího výběru z Batlinerovy sbírky pod názvem Od Moneta k Warholovi, jímž uzavřel své působení v Národní galerii na přelomu let 2010-2011 Milan Knížák. Platí to jen zčásti. Obě jmenované výstavy sice dokazovaly, že Jiří Kotalík či Milan Knížák mají dostatečně dobrou pověst na to, aby k nám dokázali dostat kvalitní výběr děl z některé světové umělecké sbírky, ale vědecká hodnota obou výstav byla zanedbatelná. Ani v jednom případě se nejednalo o čin, který by byl něčím pozoruhodný pro zahraničí.

Projekt František Kupka: Cesta k Amorfě se od obou výše zmíněných výstav zásadním způsobem liší. Není to import hotové kolekce z jednoho místa a od jednoho zapůjčitele, ale výstava, směřující ke kvalitativně nové prezentaci Kupkova díla do roku 1912 v dobových souvislostech a v kontextu děl autorů, kteří jsou v českém prostředí prakticky neznámí, zatímco ve světě je jim už desítky let věnována zasloužená pozornost. Jak výstava, tak její katalog mají šanci zaujmout publikum i za hranicemi České republiky. Vzhledem k zapůjčitelům, jimiž jsou mimo jiné Centre Georges Pompidou v Paříži či Guggenheimovo muzeum a MoMa v New Yorku, jde po dlouhých letech o akci, která je znamením lepších časů. Poprvé od roku 2003 Národní galerie získala důvěru v širokém mezinárodním měřítku. Poprvé za dlouhá desetiletí aspiruje na to, aby se některý její projekt stal předmětem zájmu nejen úzce specializovaných odborníků, ale i poučených laiků ne-li po celém světě, tedy přinejmenším v Paříži a v New Yorku.

Odvolání generálního ředitele Národní galerie by v této chvíli bylo jednoznačným signálem celému světu, že jsme banánová republika s nevypočitatelným vedením a nejistými právními poměry. Kdokoliv, kdo by nyní nastoupil po Vladimíru Röselovi, by pak při realizaci jakéhokoliv náročnějšího projektu čelil apriorní nedůvěře na mezinárodní scéně. Žádný jeho zahraniční partner by totiž neměl jistotu, že ředitel, s nímž zrovna jedná, bude ještě za několik měsíců ve funkci a že závazky, které činí jménem instituce, budou tou dobou ještě platit. Vrátili bychom se do situace, kdy v roce 2002 Národní galerie na poslední chvíli odmítla půjčit do Paříže exponáty na dlouho připravovanou výstavu Vincenc Kramář, un théoricien et collectionneur du cubisme à Prague.

Bez děl ze sbírek Národní galerie nebylo tehdy možné tuto výstavu realizovat. Důsledky tohoto fiaska, zapříčiněného neblahým Knížákovým rozhodnutím, pociťovala Národní galerie dosud. Kupkovská výstava nyní ukazuje, že je šance z této izolace se vymanit. Odvolání generálního ředitele Národní galerie ve spojitosti s projektem Kupkovy výstavy by znamenalo potvrdit nespolehlivost české strany a po krátké době nadějí vrátit Národní galerii zpět do nevyhlášené, ale dodržované mezinárodní izolace.

Ministryně kultury by měla zvážit, zda ponechávat ve funkci ty podřízené, kteří u nápadu s odvoláním Rösela stáli. Aby někdo zanedlouho nezvažoval, zda nechá ve funkci ministryni, která o svém resortu neví zhola nic.

Systémový problém

Celá kauza kolem pokusu o odvolání Vladimíra Rösela zřetelně ukazuje nekompetentnost ministerských úředníků, kteří zřejmě chvílemi nevědí, co činí. A nebo to vědí až moc dobře a skutečným důvodem pokusu o ředitelovo odvolání byla potřeba nového a ovladatelného slouhy, který umožní machinaci s vývozním povolením na některé zde zakoupené a doposud (a doufejme že natrvalo) zablokované obrazy, jejichž cena umělecká převyšuje řádově cenu kupní a které Rösel vyvést by nikdy nedovolil. Jen tak na okraj: jde opět o Kupku - Tvar modré, obraz vydražený ruským sběratelem.

Oficiální zdůvodnění totiž postrádá logiku. Žádná významná světová galerie totiž nepůjčuje obrazy jen tak, na základě pouhé písemné žádosti. Je to dlouhý proces, na jehož počátku je znalost partnera a důvěra nejen v to, že dokáže zabezpečit nejen nezbytné právní a technické podmínky, ale v neposlední řadě také v to, že neudělá zapůjčiteli ostudu společensky nebo vědecky pochybným projektem. Pokud Národní galerie zvládla administrativní a logistické zajištění zápůjček od tří nebo čtyř globálně významných zahraničních institucí během několika měsíců, pak jejím zaměstnancům patří obdiv. Neuvědomují-li si na ministerstvu kultury, že jde o malý zázrak, pak nemají sebemenší schopnost kvalifikovaně posuzovat, jak Národní galerie ve skutečnosti funguje. Tady jsme u jádra pudla.

Může přijít osvícený ministr kultury, který bude mít pro instituce v gesci svého ministerstva plné pochopení a bude schopen jim účinně pomáhat. Může, ale nemusí. V ministerském křesle může také usednout naprostý diletant, poškozující celý resort,jehož jedinou kvalifikací je, že řídil radnici v Horní Dolní a toho času je v té správné partaji. Svého času do křesla ministra usedl člověk, jehož ambicí bylo ministerstvo kultury zrušit jako nepotřebné. Holt to byl konzervativec tělem i duší, ctěný a velebený pražskými pravicovými mediálními adorátory. Naštěstí zavčas umřel, než mohl napáchat větší škody. Proto je důležité, aby národní kulturní instituce nebyly bezprostředně závislé na tom, kdo zrovna na ministerstvu vládne. A nemusíme hledat žádné specifické české cesty.

V civilizovaném světě jsou obvykle podobné instituce buď nadacemi, nebo veřejnoprávními institucemi. Zpravidla za ně odpovídá správní rada, volená či jmenovaná transparentním způsobem (nejlépe parlamentem na doporučení gesčního výboru) a složená z významných osobností nejen kultury, ale také průmyslu a obchodu. Tato správní rada si pak vybírá ředitele a za jeho volbu nese plnou odpovědnost. Stejně jako je tomu v médiích veřejné služby. Takový způsob právního ukotvení a řízení minimalizuje riziko, že se v čele podobné instituce ocitne někdo, kdo nemá odpovídající kvalifikaci a odbornou pověst. Způsob ustavení navíc těmto institucím garantuje předem známou výši příjmů na několik let dopředu. To jsou podmínky, které světovým muzeím umění umožňují vstupovat do velkých mezinárodních projektů a úspěšně je realizovat.

Národní galerie se dosud řídí zákonem z roku 1949, který nikdy nebyl novelizován. Má právní formu státní příspěvkové organizace. Jejího ředitele tedy může ministr či ministryně kultury jmenovat či odvolat kdykoliv a to teoreticky z jakýchkoliv důvodů. Výši státního příspěvku rok či dva dopředu pak může management jakékoliv státní příspěvkové organizace věštit leda z křišťálové koule. Notabene – ta současná výše příspěvků neumožňuje nakupovat ani tak, jak tomu bylo za časů starého Kotalíka. Ve sbírkách moderního umění tak nejspíše budou docela podstatné mezery, přestože díla na trhu existují. O tu zbylou malou kost se pere několik hladových skupin, které by si rády udělaly z Moderní sbírky dojnou krávu a k tomu každý potřebuje hlavního kurátora výstav současného umění. Bez kurátora a prestižní výstavy není umělců.

Dokud se tato situace nezmění, dokud nebude přijat moderní zákon o Národní galerii a dokud tato instituce nebude fungovat do velké míry autonomně a nebude mít alespoň tří až pětiletou smlouvu se státem, garantující jí podstatnou část příjmů na dané období, do té doby bude každý její vstup do významných mezinárodních projektů sázkou do loterie. Jak ukázal vývoj posledních dnů, spoléhat na svéprávnost ministerstva kultury není rozumné. A to je řečeno hodně diplomaticky. Je tedy na čase iniciovat co nejrychleji takovou změnu zákona, která Národní galerii umožní návrat mezi respektovaná světová muzea umění, aniž by se její ředitel musel neustále ohlížet na to, co si o něm myslí ten nebo onen ministerský úředník. I to patří k atributům kulturních evropských států.

Vytisknout