Ekonomicky rozvinuté země se tak ve skutečnosti vy�dávají na dráhu těch, které chtěly ještě nedávno mo�dernizovat. Bohatá a politicky všemocná elita se odtrhuje od zbytku společnosti, jednotlivci a zámožné rodiny vlastní více bohatství, než kolik prostředků se dostává na financování státu a na chod veřejného sektoru.

Uvedu výmluvný příklad. Nejbohatší rodina světa má dnes tolik majetku, že by mohla zaplatit veškerý stát�ní dluh České republiky zhruba 1530krát. (Jan Hošek upozornil, že je toto tvrzení zřejmě chybné ZDE. V reakci na toto upozornění uvedl Jan Keller svůj zdroj, jeden německý blog ZDE, pozn. red.) Jinými slovy, pokud by ho zaplatila "jenom" 1529krát, stále by ji zbývalo na drobné domácnostní výdaje téměř půldruhého bilionu korun českých. Neuvádím to proto, že bych dotyčné rodině velkých bankéřů záviděl. Uvádím to ja�ko ilustraci obrovského nepoměru, který se zde vytvořil. Tento nepoměr může mít vážné dopady pro demokracii. K čemu jsou všechny ty volební rituály, jestliže bohatší mají být stále bohatšími a chudí i se středními vrstvami stále bezvýznamnějšími?

Není třeba vyznávat nějakou teorii spiknutí. Prostě sama skutečnost, že na jednom pólu se hromadí bohatství v době, kdy všechny státy bez výjimky se zadlužují, jasně naznačuje, kdo může v dnešním světě nakolik co ovlivňovat. V podstatě je jedno, zda se ti nahoře o svém postupu v různých kroužcích a sdruženích domlouvají, anebo postupují každý na vlastní pěst. Podstatné je, že velký finanční kapitál dominuje nad kapitálem produktivním, velcí spekulanti mohou zadlužovat celé státy a ždímat z nich úroky, jejichž výši si sami diktují, a ratingové agentury rozhodují bez jakéhokoliv mandátu o základních parametrech politiky ve větší míře než voliči dané země. Rovněž je podstatné, že z úrovně jednoho státu (navíc tak trpasličího, jako je Česká republika) se tento nepoměr a tento diktát finančního kapitálu nedá odvrátit. Proto se obávám, že finanční kapitál udělá maximum pro to, aby rozvrátil Evropu, která by mohla teoreticky posloužit jako platforma pro korigování nadvlády velkých peněz.

To znamená, že druhou stranou nesouměřitelnosti mezi finanční a mocenskou elitou na straně jedné a zbytkem společnosti na straně druhé je rozdmýchávání na�cionalismu. Ten vždycky sloužil jako prostředek k tomu, aby ožebračení lidé uvěřili, že jsou na stejné lodi jako ti, kteří je ožebračují a kteří se jim za clonou národních vlajek, národoveckých hesel, vojenských parád a prezidentských standard docela obyčejně vysmívají.

Zatím se utěšuji tím, že Francie a Německo, které jsou základem evropského sjednocování, nedopustí, aby podobní dobrodruzi rozpoutali, co tady už párkrát bylo. Evropa nebude hrát v dohledné době dominantní roli ve světovém dění a bylo by tragické, pokud by si její lídři léčili vzniklé komplexy tím, že by hnali proti sobě své evropské národy. Opakuji, že to může začít ničím neregulovaným ekonomickým konkurenčním zápasem, jak o něm sní stoupenci čistého trhu bez přívlastků. Takový nemilosrdný zápas může snadno přerůst do jiných, a ještě ničivějších forem.

Naopak ti, kdo žijí z kapitálu, se těší stále novým da�ňovým úlevám. Vlády dnes považují za normální, když stoupá pomoc státu firmám, a zároveň klesají dávky pro nezaměstnané. Promíjí se placení sociální�ho a zdravotního pojistného firmám a přesunuje se na zaměstnance. Klesají daně z finančních převodů, daně z majetku a z vysokých příjmů, ale zároveň rostou veřejné poplatky, daně ze spotřeby a ceny bydlení. Na zaměstnance, kteří platí rostoucí díl přímých daní i pojistného, se zároveň přesunuje tíha daní nepřímých. Je známá věc, že zvýšená daň z přidané hodnoty postihuje nejvýrazněji ty, kdo jsou nejchudší, a nejméně výrazně ty nejbohatší. Tento přesun daňového břemene na chudé a na střední vrstvy je třeba zvrátit a nastolit rovnováhu, která v ekonomicky vyspělých zemích existovala do sedmdesátých let 20. století.

Druhá osa rozvoje nesouměřitelnosti probíhá mezi špič�kovými manažery a řadovými zaměstnanci. Dnes pobírají manažeři velkých firem platy, které jsou více než 500krát vyšší, než kolik činí průměrný plat ve firmě. Je zřejmé, že takové peníze nejsou zasloužené a že se jedná v podstatě o určitou formu tunelování firemního zisku. S tím je třeba přestat a vrátit to opět na úroveň sedmdesátých let, kdy manažer bral jen zhruba pětkrát až sedmkrát tolik než řadoví zaměstnanci v jeho firmě. Platón kdysi tvrdil, že rozdíl mezi bohatými a chudými by neměl činit více než tři ku jedné. Tak přísný bych nebyl. Ale 500:1 u platů zaměstnanců je přece jenom trochu moc.

Třetí linie výrazné nerovnosti se bude stále více prosazovat mezi těmi, kdo jsou živi svou prací, a těmi, kdo jsou z nejrůznějších důvodů závislí na podpoře ze strany sociálního státu. Průměrná výše mzdy se vzdaluje průměrné výši sociálních dávek prakticky ve všech evropských zemích. Až do určitého bodu je to pochopitelné, je třeba motivovat lidi k práci. Motivace k práci však nesmí překročit mez, za kterou už budou "málo motivovaní" lidé umírat hladem a žít v nedůstojných podmínkách. Mnoho prostoru k dalšímu poklesu sociálních dávek zde při rostoucí drahotě už rozhodně není.

Střední vrstvy tak mají tři možnosti. Buď v tomto systému zůstat bez pojištění jako ti pod nimi, anebo odevzdat na pojistném soukromníkům to, co si vyděla�jí navíc oproti těm pod nimi. Třetí možností je systém změnit. Mohou přitom ztratit jen okovy, které jim navlékají pojistné fondy, abych parafrázoval jistého klasika.