Ideologický omezenec ve funkci prezidenta se opět snaží škodit

12. 11. 2012 / Jan Čulík

Jsou to typické, banální ideologické bláboly, které příslušníci české tzv. "pravice" nemyslivě opakují už léta. Totéž do zblbnutí opakoval kdysi Vladimír Železný v televizi Nova ve svém pořadu Volejte řediteli. Je to prostě hloupé. Je děsivé, jak v důsledku své iracionální ideologické omezenosti škůdci jako Klaus a celá bolševicky "pravicová" vládnoucí kamarila v České republice škodí komunitě.

Česká kinematografie je to poslední, co zbývá po kolapsu české literatury ze samostatné a výrazné české kultury. Ano, většina vznikajících českých filmů je omezená, opakují tytéž stereotypy. Včera jsem se podílel v londýnském kulturním centru Riverside Studios na veřejné diskusi s režisérem Václavem Kadrnkou, autorem pozoruhodného celovečerního filmu Osmdesát dopisů (2011), který se tam promítal k velkému ohlasu publika. Hovořili jsme i o tom, že české filmy přehrávají pořád tytéž stereotypy (například o nemožných, slabošských a autoritativních dnešních českých mužích - to je, mimochodem, jak na to upozorňuje ve své pozoruhodné analýze Michálkova filmu O rodičích a dětech Hana Tomšů v dizertaci, kterou právě dokončuje na Glasgow University, důsledkem skutečnosti, že role současných českých mužů se mění, je zmatená a nejasná - tak se toto téma znovu a znovu objevuje ve stále dalších a dalších českých filmech).

S Václavem Kadrnkou jsme se shodli, že je to prostě tak, jako když člověk má nevyléčenou ránu nebo nemoc: pořád o tom hovoří a ostatní lidi to nudí. Tímto způsobem hrají i ty nenenápaditější české filmy podstatnou profylaktickou roli v české společnosti: tematizují problémy, jimiž česká společnost pořád žije. Je to nesmírně důležité. Kromě toho, i omezené české filmy hrají ještě jinou důležitou roli: Vytváření profesní infrastrukturu, která je zapotřebí k tomu, aby vznikl občas i film opravdu dobrý.

Za posledních třiadvacet let se v ČR natočilo přes tři stovky celovečerních filmů. Odhaduji (viz mé knížky o postkomunistickém českém filmu Jací jsme a A Society in Distress), že při tom za tuto dobu v Česku vzniklo tak pětačtyřicet - padesát opravdu DOBRÝCH celovečerních filmů. To je slušný průměr.

Klaus prostě NEMÁ pravdu, že "kinematografie je podnikání jako každé jiné". Prodej zelí v supermarketu není totéž jako výroba celovečerních filmů. Filmy hrají kulturní roli, ohledávají identitu a problémy společnosti. Společnost je potřebuje jako analytický hlas.

Nechápu, kde se hloupost českých pravicových bolševiků bere. Tato zlá vůle a ničivá omezenost neexistuje snad nikde na světě.

Je opravdu načase, aby národ povstal a od škůdců typu Klause a Kalouska se osvobodil, jinak to opravdu všechno špatně dopadne.