Mali -- další Afghánistán?

13. 11. 2012 / Immanuel Wallerstein

Rezoluce byla přijata jednomyslně, je ale bezzubá. Mali je dnes ve skutečnosti nejčistším možným případem geopolitické paralýzy. Všechny významné i méně významné mocnosti v regionu i mimo něj jsou opravdu znepokojeny, ale nikdo zřejmě není ochoten ani schopen cokoli udělat ze strachu, že jakýkoli krok povede k "afghánistánizaci" Mali. Navíc je ve věci zainteresován nejméně tucet různých aktérů, kteří jsou skoro všichni navzájem hluboce rozděleni.

Jak to všechno začalo? Země jménem Mali (za koloniální nadvlády nastolené roku 1892 se jí říkalo Francouzský Súdán) je nezávislým státem od roku 1960. Nejdřív měla sekulární vládu jedné strany, socialistickou a nacionalistickou. Ta byla roku 1968 svržena vojenským převratem. Jeho vůdcové vytvořili znovu režim jedné strany, ovšem více tržně orientovaný. Ten byl opět svržen roku 1991 dalším vojenským převratem, který přijal ústavu povolující více stran. Politickou situaci nicméně opět ovládala jediná. Díky volebnímu procesu s větším počtem stran byl ovšem nyní malijský režim na západě oslavován jako "demokratický" a příkladný.

Po celou tuto dobu byly politické posty a vyšší funkce v jednotlivých vládách obsazovány lidmi pocházejícími většinou z etnických skupin žijících v jižních 40% země. Skupiny Tuaregů obývající řídčeji osídlených severních 60% byly marginalizovány a sílila v nich nespokojenost. Začaly se pravidelně bouřit a mluvit o tom, že chtějí nezávislý stát.

Mnoho Tuaregů uprchlo do Libye (a také Alžírska), kde jižní oblasti obývala jejich etnická skupina. Někteří našli zaměstnání v libyjském vojsku. Zmatky následující po pádu Kaddáfího umožnily tuaregským vojákům získat zbraně a vrátit se do Mali, aby se dali do boje za Azawad, jak nazvali nezávislý tuaregský stát. Zorganizovali se jako Mouvement National pour la Libération de l'Azawad (MNLA, Národní hnutí pro osvobození Azawadu).

Letošního 22. března vyhlásila skupina nižších důstojníků, kterou vedl Amadou Haya Sanogo, třetí převrat v dějinách nezávislého Mali. Konkrétně ho zdůvodnila neschopností malijské armády účinně se vypořádat s nároky MNLA na odtržení. Francie, Spojené státy a také většina západoafrických zemí převrat ostře odsoudily a požadovaly návrat svržené vlády k moci.

Mezi silami Sanoga a předchozím režimem byl uzavřen nejistý kompromis, podle něhož nový prezident nastoupil do úřadu jen dočasně. Za předsedu vlády si zvolil osobu s rodinnými vazbami na vůdce převratu roku 1968. Do dnešního dne není jasné, kdo co v jižním Mali vlastně ovládá. Armáda je ovšem špatně vycvičená a není schopna vážné vojenské akce na severu země.

Na severu mezitím relativně světsky orientovaní muslimové v MNLA začali usilovat o spojenectví a více fundamentalistickými skupinami. Ty skoro okamžitě zbavily MNLA moci a ovládly všechny významnější města severního Mali. Tyto více fundamentalistické elementy ovšem ve skutečnosti tvoří tři rozdílné skupiny: Ansar Eddine, což jsou místní Tuaregové, dále maghrebská al-Kajdá (AQIM), v níž většinu tvoří cizinci, a hnutí s názvem Mouvement pour le Tawhid et du Jihad en Afrique de l'Ouest (MUJAO), které se odštěpilo od AQIM. Důvodem rozchodu byl názor MUJAO, že se AQIM příliš výlučně zaměřuje na severní Afriku, přičemž MUJAO chce šířit svou doktrínu v západoafrických státech. Tyto skupiny ovládají rozdílná území a není jasné, do jaké míry jsou jednotná v taktice i obecnějších cílech.

Další řadu aktérů představují sousedé, všichni znepokojení tím, že "salafisté" získali účinnou kontrolu nad tak velkou oblastí a neskrývají se přáním šířit svou doktrínu také u sousedů. Ti jsou ovšem stejně rozděleni v názoru na to, co dělat. Část jich je sdružena v Ekonomickém společenství západoafrických států (ECOWAS, Economic Community od West African States), která má 15 členů, vesměs dřívějších kolonií Velké Británie, Francie a Portugalska, a navíc ještě Libérii -- s jedinou výjimkou Mauretánie.

ECOWAS by rád napomohl k vyřešení sporů uvnitř malijské vlády. Naznačil svou ochotu vyslat do Mali nějaké vojenské jednotky, aby obnovily kontrolu vlády nad severem země. Problém je dvojí. Skupiny navzájem soupeřící na jihu Mali, zejména pak Sanogova frakce, se obávají něčeho na způsob stálé intervence ECOWASu. A jedinou zemí, která může skutečně nabídnout vojsko, je Nigérie. Ta se ovšem staví k této možnosti velmi zdráhavě, protože potřebuje vojsko ke zvládnutí vlastního domácího "salafistického" problému, skupiny Boko Haram.

Mauretánie, která dosud dokázala zadržovat "salafistické" skupiny s větším úspěchem než ostatní západoafrické vlády, se velmi obává pronikání těchto sil do země, zejména pokud by proti nim začala bojovat vojensky v Mali. Libye -- nehledě na skutečnost, že se potýká s nesmírnými vnitřními zmatky vyvolávanými početnými ozbrojenými skupinami -- se obává zejména možnosti, že by se Tuaregové obývající jih země připojili k Azawadu a tím jej dál rozšířili.

Jak Francie, tak Spojené státy považují za naléhavě nutné, aby byli "salafisté" ze severního Mali vypuzeni. Spojené státy ale vzhledem k přetíženosti vlastních vojenských sil nechtějí do Mali vyslat žádné jednotky. Nejenergičtější stanovisko zaujala Francie, lépe řečeno prezident Hollande. Zdá se být ochotna vyslat vojsko. Francie je ale někdejší koloniální mocnost a přítomnost jejích vojáků v Mali by mohla vyvolat velmi silnou nacionalistickou odezvu.

Francie a Spojené státy se tudíž snaží přesvědčit Alžírsko, jež je severním sousedem Mali a má silnou armádu, aby se ujalo role vůdce vojenské operace. Alžířané se dívají na tento nápad s krajními pochybnostmi. Z jedné strany je jižní Alžírsko zemí Tuaregů. Z druhé strany se alžírská vláda domnívá, že zatím dokáže držet své vlastní "salafistické" nebezpečí s mezích, a velmi se obává, že vojenská intervence v Mali by toto zadržování znemožnila.

Takže si všichni přejí, aby "salafistické" skupiny nějak zmizely, pokud ovšem udělá špinavou práci někdo jiný. A rozsáhlé skupiny ve všech těchto zemích odmítají jakoukoli akci se zdůvodněním, že by "afghánistánizovala" situaci. Obávají se, že by vojenský zásah "saláfisty" neoslabil, ale naopak posílil, protože by vyvolal příliv dalších osob a skupin orientovaných na al-Kajdá do severního Mali. Afghánistán se stal symbolem toho, co se nemá dělat. Nedělat nic ovšem jinými slovy znamená geopolitickou paralýzu.

Celkově vzato jsou potíže Mali důsledkem chaosu na geopolitické scéně. Nejpravděpodobnější se zdá, že nedojde k žádnému vojenskému zásahu. Otevřenou zůstává otázka, jestli obyvatelstvo severního Mali, zvyklé na velmi tolerantní "súfistickou" verzi islámu a dnes velmi nespokojené, povstane proti "saláfistům".

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 340, 1. 11. 2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout