Socialismus se svatozáří

21. 8. 2012 / Karel Dolejší

Nenaplněné platonické lásky kdysi podněcovaly imaginaci a vedly k rozvíjení velice barvitých a bohatých představ o tom, jak by to celé mohlo dopadnout, kdyby... Stejný mechanismus nepochybně působil také u proponentů Pražského jara, kteří často i o mnoho let později, ať už tomu sami věřili nebo ne, konstruovali nejrůznější hypotetické scénáře dalšího vývoje. Svou roli v celé věci ovšem sehrál i český mesianismus sycený zanedbanou husitskou tradicí...

Faktem je, že tehdejší komunistické elity působily ve značně stísněném prostoru, v němž toho ani nemohly mnoho dokázat. Už samotný začátek "obrodného procesu" nebyl iniciován jimi samými, ale byly k němu v zásadě přinuceny požadavky zdola. Ti kdo požadovali více svobody věděli velmi dobře co chtějí a nebylo tak docela jejich věcí, jak to ti nahoře u svých pánů zajistí a zpracují. Ti to ovšem zpracovali a zajistili velmi špatně, lépe řečeno vůbec.

Pokud by nechtěli riskovat žádný konflikt s Moskvou, museli by namísto sbírání popularity radikální požadavky zdola velmi výrazně brzdit a dospět postupně k čemusi takovému, jako byl "gulášový socialismus" v Maďarské lidové republice. To by znamenalo například opětovné připuštění drobného soukromého podnikání, určitou liberalizaci kultury, o něco lepší přístup k západnímu zboží atp. Bylo vyzkoušeno, že Moskva toto toleruje. A bylo také vyzkoušeno, že i Chruščov neměl díky situaci v politbyru jinou možnost než poslat do Budapešti tanky, když Maďaři žádali podstatně víc.

Tím se dostáváme k druhé možnosti, která snad hypoteticky existovala. Vzepření se Moskvě ovšem nebylo něčím, co by někdo mohl od osmašedesátnických elit vážně očekávat, takže jde o možnost čistě abstraktní, v dané době nikým nenaplnitelnou. Tato varianta v každém případě zahrnovala konfrontaci, která nemohla zůstat omezena na pouhou slovní výměnu. Pouze rozhodná demonstrace odhodlání čelit i případné vojenské intervenci mohla takové intervenci snad zabránit. Tehdejší realita bipolárního světa byla bohužel taková, že se nebylo možno mezi alternativami nikterak prošvindlovat: Buď poslušnost a dohoda, nebo pokus o úplné odtržení ze sféry vlivu, se vším, co to přinese.

Fantazie uctívačů "socialismu s lidskou tváří" se ovšem beze zbytku točí právě kolem představy, "co by se stalo, kdyby nepřijeli". A to je zcela bezpředmětné: Nepřijeli by právě a jedině tehdy, kdyby se byli Čechoslováci omezili na "gulášový komunismus". Moskva to ostatně opakovaně dávala najevo. Jiná možnost nezahrnující konfrontaci v rámci logiky situace neexistovala. Kreml si místodržící v guberniích nikdy nevybíral podle schopnosti licitovat o to, kdo je tu větší socialista, ale podle poslušnosti.

Kdyby se - teď už samozřejmě uvažuji naprosto hypoteticky - bylo tehdejší vedení státu na intervenci skutečně připravilo, nelze vyloučit, že by tím byla odvrácena. V Jugoslávii a v jiném ohledu v Rumunsku bychom našli příklady, kdy tento postup zafungoval. Muži Pražského jara ovšem byli sami věřícími komunisty a nic by je nemohlo vyděsit více než představa, že by se od Moskvy zcela odtrhli. Na druhé straně se jim ale také líbila popularita u veřejnosti a ani neměli v dané chvíli pořádnou možnost sami potlačit radikální požadavky zdola. Strčili tedy hlavy do písku a počkali, až "se to samo časem nějak vyřeší". Výsledek známe.

Čechoslováci v roce 1968 mohli dostat "gulášový komunismus" - nebo takovou či onakou formu konfrontace s Moskvou. Možná existovala šance v takové konfrontaci i zvítězit - jugoslávské zkušenosti však zase ukazují, že i to mohlo zahrnovat některé stinné stránky, mj. nekontrolovatelnost a nekritizovatelnost toho, kdo nezávislost na koloniální velmoci vydobyl.

Protože ochota vědomě podstoupit konfrontaci s Moskvou a postavit se jí u tehdejších čs. komunistických elit zcela chyběla, lze s téměř naprostou jistotou uzavřít, že jedinou reálnou variantou byl jakýsi gulášový komunismus čs. střihu. Ten by samozřejmě natěšené veřejnosti přinesl značné zklamání a dost možná by zdiskreditoval levicové myšlenky srovnatelně nebo i hůře než samotná invaze.

Protože jedině invaze nakonec umožnila tehdejším papalášům další desítky let romanticky snít o tom, co bychom byli dokázali, kdybychom to dokázali.

Vytisknout