Letem rozmarným létem

21. 8. 2012 / Lubomír Brožek

Když jsem dnes sledoval utěšeně stoupající rtuťový sloupec venkovního teploměru, mimoděk jsem si vzpomněl na mistra plavčího z Vančurova Rozmarného léta, jenž odvraceje pohled od přístroje Celsiova pronesl možná vůbec nejcitovanější letní sentenci u nás: "tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným".

Copak by asi Antonín Důra řekl dnes, kdy teploty lámou rekordy a počasí láká k vodě. Nejspíš by si zamnul ruce, neb k návštěvě jeho říční plovárny nebylo třeba vyhledávat cestovní kanceláře, slibující mořský příboj a slunce zapadající za obzor všedních dnů. Tedy pokud by se velký Antonín, po poradě s paní Kateřinou a Vladislavu Vančurovi natruc, nerozhodl si takou cestovku otevřít. Při jeho bohorovném nadhledu by se pak mohlo docela dobře stát, že by se ocitla mezi těmi, pro něž se tento způsob podnikání stal nikoliv poněkud nešťastným, leč přímo katastrofálním, což se jenom za letošek týká již sedmi cestovních kanceláří a několika tisíců spoluobčanů, z nichž někteří buď vůbec neodcestovali, nebo uvízli ve vysněném turistickém ráji, jenž se tím pádem proměnil v noční můru. Mnohým pak byla dokonce zadržována zavazadla, případně se jim dostalo zvláštního bonusu --moci si prožít na krátký čas něco málo z pocitů bezdomovce.

Ne všichni se ovšem do podobné šlamastiky můžou vůbec dostat, neboť na tolikrát skloňovaný výdobytek svobody cestovat bez omezení prostě nemají prostředky a jsou rádi, zahlédnou-li barvotiskový příboj alespoň letmo v nějakém televizním cestopisném seriálu.

Představuji si mistra Důru sedícího s lahvovým pivem v křesle před obrazovkou, kterak se, poté co si zhluboka lokl, obrací k paní Kateřině: "Pohleďte, drahá, jak ti domorodci tančí! Není to snad kouzelný způsob léta? Mohla byste mi podat ještě jedno lahvové..." A paní Kateřina věcně odtuší: "Došlo, zítra zaskočíme do hypermarketu! Bude neděle, ideální čas na procházku."

A protože je duše romantická, už si představuje nedělní špacír mezi regály, vidí se kráčet zavěšena do svalnaté paže Antonínovy, míjena jinými šťastnými páry, vybírajícími zlevněné potraviny v akci, jimž do prošlé záruky mnohdy chybí ještě celý den.

Pravda, příboj zde slyšet není, ale korzující zákazníky neúnavně doprovází empatický hlas z reproduktorů, jenž do zblbnutí opakuje slogan "Na všem záleží", aby se vzápětí starostlivě optal, zda ovoce v příslušném oddělení je dosti šťavnaté. A paní Kateřina ví, že na hroznu je sice sem tam vrstva tučné bílé plísně, ale má-li člověk dobrý zrak, vybrat se dá...I maso ve slevách zakoupené výrazně zapáchá jen výjimečně.

"Ach ano, myslí si dobrá Kateřina, lidé stále jen remcají, že v párcích není maso, ve špekáčcích špek a ovoce po chemickém ošetření že  nemůžou dát ani kozám v ZOO, neb v takovém jablíčku ani červík nepřežije. "Ještě, že nejsme kozy", raduje se v duchu, "my už něco vydržíme , a to je dobře, protože - nekupte to za tu cenu!"

A tak se nákupní vozík utěšeně plní, aby nejlepší ministr financí Evropy a širého záhumní mohl směle prohlásit, přijde-li na to, že si žijeme jako prasata v žitě.

Problém je, že všechna prasata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější, bez ohledu na konfesi. Ale o takových věcech paní Kateřina nepřemýšlí, tok jejích myšlenek nemiluje složitých meandrů. Do chrámů jejího světa nepatří ani zápasy o majetek, v nichž důstojní pastýři duší hrozí biskupskou berlou nehodným ovečkám, jež ne a ne pochopit, proč jsou kazatelé kristovské chudoby tak lační obročí, do chrámů Kateřininých rozmarných let nepatří ani plytké politikaření v mimikry punkového střihu ze second handu, které přijde vhod v okurkové sezóně, aby se přičinlivý žurnalista mohl spravedlivě rozhořčit za tu správnou (rozuměj naši) věc. Neb loajalitu, zvláště v médiích, chcete-li si zasloužit chléb svůj vezdejší, jest třeba dokazovat -- a ne, že ne!

"Dříve chodívali lidé na nedělní procházku do Stromovky", ozve se mistr od televize, "anebo si vláčkem vyjeli někam za město, do přírody. A pak se třeba na oběd zastavili ve výletní restauraci..."

"Slevy, na rozdíl od přírody", opáčí paní Důrová rezolutně, "nebudou věčně". "Jste si tak jista? Tenhle život ve slevě, zdá se poněkud nešťastným," podotkl mistr k ženě a k nikomu, vypínaje televizní přístroj:

"A co my? Jsme také na prodej a zlevnění v bůhvíjaké akci?"

Vytisknout