ANALÝZA CÍRKEVNÍCH RESTITUCÍ NA POZADÍ BENEŠOVÝCH DEKRETŮ

Klausův právní poradce: Restituce nejen církvím, ale i "zrádcům a nepřátelům českého národa"

19. 8. 2012 / Jaroslav Kuba

Také podotýkám, že argumentace zohledňuje mj. autentické termíny, které se již v současnosti nevyužívají.

Již v učebnicích základů práva se ve spojení s tématem právotvorby mj. zdůrazňuje požadavek – lapidárně řečeno – aby přijímaný zákon neodporoval obsahem i formou právnímu řádu a předpisům, které ho tvoří. Pregnantně je tento požadavek vyjádřen důrazem na jeho soulad s ústavním pořádkem, pod sankcí jeho zrušení Ústavním soudem, jemuž Ústava svěřuje tuto pravomoc v čl. 87, odst.1, písm. a).

Když ústavní soud nevyhověl jistému D., který se dožadoval zrušení dekretu č. 108/1945 (vydaného prezidentem Benešem – pozn. red.), svůj nález (Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb.) také odůvodnil mj. odkazem na jejich význam. A to jako součásti základů ústavního práva Československa, jehož právním nástupcem je ČR i se svými ústavními základy.

Již v minulosti jsem opakovaně upozornil na možnost, která by nastala v případě jejich přímého zrušení. Ale i nepřímého, jejich tzv. „prolomením“, ať již obejitím časovým (restituční hranice 25. 2. 1948), či jiným způsobem.

Pokud by byl z více jak půl druhé stovky tzv. „dekretů“ retroaktivně byť jen jediný „prolomením“ fakticky zrušen, lze se následně dovolávat u soudu nerespektování dalších. Neboť platí zásada rovnosti v právech, a co je umožněno jednomu, nemůže být (diskriminačně) odepřeno jinému.

Kdo sleduje, jak soudy judikují, může na řadě rozsudků v nejrůznějších kauzách jen potvrdit, co zmiňuji.

Dominový efekt, který by následoval, by nakonec smetl i klíčový, posléze ratihabovaný ústavní dekret č. 11/1944 Sb. o obnovení právního pořádku, jež ve svém důsledku vylučuje zákonnou a soudní ochranu legislativě a soudním rozhodnutím, tzv. Mnichovskou dohodou počínaje a k 5. 5. 1945 konče.

Praktickým důsledkem by tak bylo otevření možnosti domáhat se u soudů restituce všeho, co zde hitlerovské Německo od 29.8.1938 do 5.5.1945 zavedlo. A to plně ve smyslu tohoto termínu, tj. obnovení, navrácení, uvedení do původního stavu, náhrady apod.. Což může následně využít např. i kdejaký tiskový mluvčí a požadovat restituci za své předky, na které se dle čl. II. „Výnosu o zřízení protektorátu“, jakožto nadřazené Čechům, vztahovala „ochrana německé krve a německé cti“.

Inkriminovaný vládní návrh zákona v ust. § 8, odst. 1 uvádí případy, kdy věc nelze vydat. Pod písm. h) se to vztahuje na „věc konfiskovanou na základě dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dále dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

S tím lze souhlasit, tak jako s ust. § 16, zakotvujícím „smlouvu o vypořádání“. Podle odst. 1 je její součástí „výslovné ujednání o tom, že uzavřením této smlouvy jsou vypořádány veškeré nároky dotčené církve... za původní majetek, který se nevydává. „I to zní logicky a spravedlivě v případě, že by se jednalo o subjekt, který by patřil v roce 1945 do množiny „zrádců a nepřátel českého národa“, a tímto „výslovným ujednáním“ by se vzdal zároveň i aktivit namířených proti dekretům.

Avšak tato konstrukce pokračuje dále. Dle odst. 1 § 15 „církev... která neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16, obdrží paušální finanční náhradu.“

Ptejme se však – za co? Odpověď se skrývá v ust. § 16, odst. 1, tj. „za původní majetek, který se nevydává.“

A který, že to je? Mj. i ten, který ust. § 8, odst. 1 uvádí pod písm. h), čili věc konfiskovaná na základě dekretů č.12/1945 a č.108/1945 Sb.

„Prolomení“ dekretů je tak navzdory rétorice zastánců vládního návrhu nasnadě. Povšimněme si. Restituce ve smyslu navrácení, se dle ust. § 8, odst. 1, písm. h), vylučuje. Ale když to oprávněná osoba uzná „smlouvou o vypořádání“ dle § 16, dostane však za nerealizované navrácení paušální finanční náhradu!

Pojmy navrácení a náhrada nejsou jen synonyma pojmu restituce v etymologickém smyslu. Ale samozřejmě i v právním základu uznání oprávněnosti nároku restituce!

Neboť když byl nějakému subjektu, jakožto „zrádci a nepříteli českého národa“, konfiskován majetek na základě dekretu č.12/1945, tak potvrzením platnosti tohoto dekretu bude vyloučení zmíněného subjektu jakožto „oprávněné osoby“.

Zavádí-li se však pravidlo, podle něhož se tomuto subjektu namísto věci za ní poskytne, byť jen paušální, ale přesto finanční kompenzace, znamená to změnu právní kvalifikace ze „zrádce a nepřítele českého národa“ v „oprávněnou osobu“.

Nepřímo se tak uznává, že mu byla učiněna majetková křivda, uznává se, že byl poškozen, protože jeho nárok byl potvrzen právem na finanční kompenzaci konfiskované věci.

Opravdu to neznamená revizi prezidentského dekretu a to jeho faktickým zrušením?

To poslední, čeho si v této souvislosti z textu vládního návrhu zákona všímám, je jeho opodstatnění v ust. § 1 „tento zákon upravuje zmírnění...křivd, které byly spáchány...od 25. 2. 1948 do 1.1.1990...“.

Je tak otázkou, zda se konstrukce prolamující prezidentské dekrety ocitla v textu navrhovaného zákona z nedbalosti nebo byla do něho úmyslně „vpašována“. Což by mělo být předmětem pozornosti, která je věnována zkoumání odpovědnosti autora textu vládního návrhu.

JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc. vyučuje ústavní právo a státovědu, působí v poradním sboru prezidenta Klause

Vytisknout