Hospodářské oživení, které nepřichází

20. 8. 2012 / Immanuel Wallerstein

Co když to ale není pravda? Občas prosákne navenek trocha poctivosti. Adrew Ross Sorkin napsal do The New York Times ze 7. srpna článek, v němž nabídl "pravdivější vysvětlení toho, proč investoři odešli z trhů akcií: tam se dá jen prohrát. Celá generace investorů na něm nevydělala jediný dolar." Podobně psal James Mackintosh ve Financial Times z 10. srpna: "Ekonomové začínají souhlasit s tím, že Velká recese trvale poškodila růst. ...Investoři jsou pesimističtější." A k dovršení všeho otiskly The New York Times 14. srpna článek o rostoucích nákladech rychlého obchodování, v němž hodně dole najdeme větu: "[Investoři] se také zdráhají jít na trh, který za poslední desetiletí nepřinesl skoro žádné výnosy kvůli investičním bublinám a nestabilitě globální ekonomiky."

Jak to, že při všech těch zprávách o neuvěřitelných sumách peněz vydělávaných hrstkou lidí se na nedá vydělat akciových trzích? Po dlouhou dobu platilo o investicích základní pravidlo, že dlouhodobě je výnos akcií i po odečtení inflace vysoký, zejména vyšší než výnos dluhopisů. To měla být odměna za přijetí rizika plynoucího z větší krátkodobé, ba i střednědobé kolísavosti akcií. Jednotlivé kalkulace se ve svých výsledcích různí, ale celkově vzato byl výnos z akcií za poslední století mnohem vyšší než z dluhopisů, samozřejmě za předpokladu, že se člověk akcií držel.

Méně si už lidé všímají faktu, že zmíněná stoletá úroveň zisků z akcií byla přibližně rovna dvojnásobku tempa růstu hrubého domácího produktu -- což vedlo několik málo analytiků k tomu, aby nazvali investování do akcií Ponziho hrou [česky také poněkud nepřesně "hrou na letadlo" -- pozn. překl.]. Ukazuje se, že většina těchto úžasných výnosů z akcií se vyskytla v období od začátku 70. let -- kterému se porůznu říká éra globalizace, neoliberalismu anebo financializace.

Co se ale v tomto období vlastně dělo? Nejdřív bychom si měli všimnout toho, že období po roce 1970 následovalo po období zdaleka největší expanze produkce, produktivity a globální nadhodnoty v dějinách kapitalistické světoekonomiky. Proto říkají Francouzi tomuto období "les trente glorieuses", třicet blahoslavených let 1945 -- 1975. V mém analytickém jazyce to byla Kondratěvova fáze A, v níž se lidem vlastnícím akcie vedlo opravdu velmi dobře. Vcelku stejně dobře se vedlo také co do příjmů výrobcům, námezdním pracovníkům i státům. Zdálo se, že toto období, jež přišlo po Velké depresi a nesmírně ničivé druhé světové válce, dalo nový a mocný impuls kapitalismu jako světosystému.

Tyto dobré časy bohužel netrvaly a nemohly trvat věčně. Na jedné straně byla expanze světoekonomiky založena na některých kvazimonopolech v takzvaných rozhodujících odvětvích, jež trvaly pouze do té doby, než je rozbili konkurenti, kteří se konečně dostali na světový trh. Silnější konkurence snížila ceny (její přednost), ale také výnosy (její slabina). Světoekonomika vstoupila do fáze dlouhé stagnace, třiceti až čtyřiceti neslavných let (70. léta -- 2012+). Toto období se vyznačovalo rostoucím zadlužováním (víceméně všech), celosvětově rostoucí nezaměstnaností a postupným odchodem mnoha, ne-li většiny investorů z trhů akcií do bezpečí trhů dluhopisů, zejména dluhopisů ministerstva financí USA.

Vládní dluhopisy USA byly samozřejmě bezpečnější, ale nikomu moc nevynášely, s výjimkou stále se zmenšující skupiny bank a ohrazovacích fondů, které manipulovaly celosvětovými finančními operacemi -- beztoho, že by vytvářely nějakou hodnotu. To nás dovedlo tam, kde jsme dnes: do světa neuvěřitelně polarizovaného, s reálnými mzdami podstatně nižšími než na jejich vrcholu v 70. letech (ale pořád ještě vyššími než za jejich propadu ve 40. letech) a stejně tak s podstatně nižšími vládními příjmy. Série dluhových "krizí" ožebračila jeden segment světosystému za druhým. Výsledkem je, že celosvětově vysychá to, čemu se říká efektivní poptávka, na což vlastně odkazuje Sorkin, když mluví o tom, že trh už přestal být atraktivní jako zdroj zisků, z nichž se akumuluje kapitál.

Dobrá, můžete říci, přinejmenším jsou tu takzvané emergentní země, které si vedou lépe než Spojené státy a západní Evropa upadající podle všeho do stále větších potíží. Jejich seznam je dlouhý a posloupný. Jako první se na něm objevilo Japonsko, pak Jižní Korea a Tchaj-wan, pak jižní Evropa a Irsko, pak země skupiny BRIC (zejména Čína, Indie a Brazílie), pak Turecko a Indonésie a nyní (podle některých tvrzení) různé africké státy. Problém je v tom, že mnohé z těchto zemí zazářily pouze dočasně a pak se také začaly dostávat do "potíží".

Jádrem dilematu je jeden ze základních rozporů systému. To, co maximalizuje příjmy nejefektivnějších hráčů z krátkodobého hlediska (vyšší ziskové marže), z dlouhodobějšího hlediska vytlačuje kupující. Protože se do světoekonomiky naplno zapojuje stále víc lidí a zeměpisných zón, zbývá stále méně prostoru pro "přizpůsobování" a "obnovu". Před investory, spotřebiteli a vládami vyvstává stále víc problémů, které nemají řešení.

Připomeňme, že míra výnosů byla za poslední století dvakrát tak velká jako míra růstu HDP. Může se to zopakovat? Taková představa je obtížná -- nejen pro mě, ale podle všeho také pro většinu potenciálních investorů na trhu. To vytváří omezení, jehož účinky vidíme každý den ve Spojených státech, Evropě, a zakrátko je uvidíme také v "emergentních ekonomikách". Zadluženost je neúměrně vysoká na to, aby se dala unést.

A tak na jedné straně slyšíme mocné politické výzvy k "přísnosti" (austerity). Úsporná opatření ale znamenají seškrtání existujících sociálních výdajů (jako jsou penze, výdaje na zdravotní péči a vzdělání) a také omezení role vlád v pokrývání těchto výdajů. A když má většina lidí méně, bude samozřejmě také méně utrácet a prodejci budou mít stále méně kupujících -- tj. sníží se efektivní poptávka. Takže produkce je stále méně zisková (viz výnosy akcií) a vlády jsou stále chudší.

Je to začarovaný kruh, z něhož není snadné nebo přijatelné východisko. To může ovšem znamenat, že z něj není vůbec žádné východisko. Tomuto stavu někteří z nás říkají strukturální krize kapitalistické světoekonomiky. Vede k chaotickým a hodně divokým fluktuacím, ve kterých systém bifurkuje [dráha jeho vývoje se větví] a my jsme tak účastníky velmi dlouhého a úporného zápasu o to, jaký typ systému má nastoupit po tom, v němž se dnes nacházíme.

Politikové a experti před touto realitou a z ní plynoucí nutností rozhodování raději zavírají oči. Dokonce i realista jako pan Sorkin uzavírá svou analýzu vyjádřením naděje, že ekonomika "dostane injekci" a veřejnosti získá "dlouhodobou důvěru". Pokud si myslíte, že to bude stačit, nabízím vám ke koupi Brooklynský most [americká obdoba známého podvodu s prodejem Karlštejna].

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 335, 15.8.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout