Na okraj jednoho historického mýtu

20. 8. 2012 / Karel Dolejší

Úvodem některá nudná fakta: Bitva se odehrávala mezi 11. květnem a 16. zářím 1939. Japonská 6. armáda operující nepříliš daleko od své základny do ní nasadila jen zlomek sil, celkem 75 000 vojáků, 135 tanků a 250 letadel; hlavním velitelem byl bývalý vojenský atašé v Moskvě generálporučík Mičitaro Komacubara. Síly Zabajkalského frontu včetně podřízeného mongolského kontingentu čítaly 57 000 vojáků, 500 tanků a 809 letadel; hlavním velitelem byl komkor (sborový velitel) Grigorij Michailovič Štern. (K obnově tradičních hodností došlo v Rudé armádě až během finské války.) Japonským tankovým silám velel generálmajor Masaomi Jasuoka, sovětským, jež byly 3,7krát početnější a v souladu s tehdejší doktrínou operovaly podle mnohem komplexnější koncepce než "celotankoví" Japonci, komkor Georgij Konstantinovič Žukov. Omezené angažmá japonského letectva kontrastovalo s aktivitami 3,2krát početnějších leteckých sil sovětské strany, které pod vedením komkora Jakova Vladimiroviče Smuškeviče nejen že vybojovaly naprostou vzdušnou převahu, ale vůbec poprvé v dějinách sovětské armády také použily stíhací letouny k účinným protizemním útokům, mj. 82 mm raketami. (První použití stíhacích bombardérů.) Tedy: Co do počtu ozbrojeného personálu měli Japonci 1,3násobnou převahu, která by podle tehdy běžných názorů nepostačovala k provedení úspěšného útoku ani v případě, že by v ostatních ohledech byly síly víceméně vyrovnány. Tak tomu ovšem ani zdaleka nebylo, jak vyplývá z údajů o nasazené bojové technice: Japonci jí měli k dispozici mnohem méně a navíc byli omezeni jednak tlakem z Tokia (co se týče letectva), jednak zastaralou koncepcí nasazení tanků.

Za jinak srovnatelných okolností by predikce výsledku takové bitvy měla být relativně snadno kalkulovatelná. Japonci útočili silami, které celkově nebyly nejméně třikrát početnější než protivník, a síly které nasadili nebyly pohyblivější než jejich protějšek, spíše naopak - takže nebylo snadné docílit ani jen lokálního přečíslení formou pružné koncentrace sil a porážky protivníka po částech. V počtech bojové techniky zaostávali a přitom si k bitvě záměrně zvolili otevřený stepní prostor, který tuto jejich nevýhodu ještě maximálně zvýraznil. (V obtížném a špatně přehledném terénu mohou obyčejní pěšáci bojovat proti tankům a letectvu mnohem úspěšněji než v otevřené rovině, kde jsou už z dálky snadným terčem palby, na kterou nemohou účinně odpovídat. Než se vůbec dočkají boje, jsou už z valné části z odstupu pobiti.) V takové situaci by se snad byli mohli ještě poměrně úspěšně bránit, ale k útoku rozhodně neměli dost sil. Pouze soustavné arogantní podceňování protivníka a přesvědčení o vlastní rasové nadřazenosti je mohly vést k tomu, aby se do útočné bitvy u Chalchyn-Golu s protivníkem, o němž i vlastní vinou neměli dostatek informací, vůbec pustili.

Celkové ztráty ve finále dvojitě obklíčených Japonců podle západních odhadů dosáhly 45 000 mrtvých a zraněných a 3 000 zajatých. Sovětské byly po otevření archívů stanoveny na 7 974 mrtvých a zraněných a 300 zajatých. Japonská strana tedy v operaci, kterou iniciovala, ale v níž by mohla s ohledem na poměr sil zvítězit pouze zázrakem nebo hrubou chybou protivníka, utrpěla přibližně 5,6krát větší ztráty než nepřítel. Přišla při "incidentu" o 60% nasazených sil, což je jednoduše řečeno naprostá katastrofa. Ale ani sovětské ztráty při všech japonských omylech a chybách nebyly malé: Dosáhly zhruba 14% původního stavu, navzdory značné logistické převaze dané motorizací, navzdory větší pohyblivosti jednotek, navzdory absolutní převaze letectva, které navíc poskytovalo pozemním jednotkám vůbec poprvé opravdu účinnou podporu, a navzdory sofistikovanější doktríně.

Nic nebývá v praxi černobílé a některé faktory samozřejmě hrály spíše ve prospěch protistrany. Existuje názor, že Japonsko v té době disponovalo patrně vůbec nejlepší lehkou pěchotou na světě a o jejích kvalitách se již brzy poté mohli přesvědčit Američané i Západoevropané. Důraz na morálněvolní vlastnosti vojáků, samostatnou iniciativu, boj zblízka a v noci dělaly z běžné japonské pěší jednotky jednotku na úrovni elitních oddílů západních armád.

Druhá strana na tom byla v této oblasti o dost hůře - a vlastně je až dodnes. Rozvrat Ruska v závěru I. světové války zabránil soustavnému organizačnímu využití Brusilovových zkušeností s infiltrační taktikou - tedy analogií toho, co jinak všude vedlo k decentralizaci rozhodování, rozvolnění rigidních pyramidově uspořádaných organizačních struktur, k důrazu na autonomii nižších velitelů, iniciativu poddůstojníků, řešení co největšího množství úkolů na úrovni nižších jednotek. Armáda Sovětského svazu zůstala armádou organizačně nepoučenou katastrofami masových útoků I. světové války vedených "zámeckými generály" bez adekvátních informací z bojiště. Změny k nimž posléze docházelo za Stalina byly navíc po organizační stránce důsledným návratem zpět k feudálnímu modelu carské armády s nepřekročitelnou stavovskou přehradou mezi důstojnickým sborem a mužstvem, což ovšem samostatnost a iniciativu podřízených také nijak zvlášť nepozdvihlo. Sovětská pěchota vedená především k poslušnosti byla i proto vždy v průměru horší než evropská, o japonské ani nemluvě. Tradice pokračuje a ještě ve válce proti Gruzii v roce 2008 vedly všechny důležité ruské operace jednotky zvláštního určení, protože řadové jednotky prostě nedokázaly přidělené úkoly splnit.

Jenže u Chalchyn-Golu vlastně kvalita pěchoty tak úplně nerozhodovala, respektive kvůli japonským slabinám rozhodovat vůbec nemusela. Po získání absolutní převahy ve vzduchu a po vyřazení většiny japonských tanků při mizerně vedených útocích na předem připravená postavení mohla sovětská pěchota být velmi snadno používána v koodinované spolupráci s ostatními zbraněmi - způsobem, který by ji vystavil nutnosti boje s lepšími Japonci pokud možno jen za podmínek pro ni příznivých. Mohla se věnovat dokončování útočných akcí proti znehybněnému protivníkovi, akcí dobře připravených letectvem, dělostřelectvem a obrněnými jednotkami. Za takových okolností by její ztráty byly minimální.

Očití svědkové ovšem vypověděli, že ambicióznímu Žukovovi, který měl právě tohle možnost ovlivnit, na minimalizaci ztrát zrovna dvakrát nezáleželo.

Bitva skončila příměřím podepsaným v Moskvě, "přes hlavu" generála Komacubary, který připravoval protiofenzívu. Bylo to draze zaplacené, ale velmi cenné sovětské vítězství. Kromě obligátních bojových zkušeností znamenalo otřesení domácí politickou pozicí japonských pozemních sil, které prosazovaly expanzi na Sibiř. Namísto toho se prosadilo námořnictvo s plánem obsadit kolonie západoevropských mocností v jižní a jihovýchodní Asii. Podpis paktu Molotov-Ribbentrop pro Japonce zdánlivě znamenal nutnost válčit napříště se Sověty bez spojence, což vedlo k úplné rezignaci na válečné plány proti SSSR. K dalšímu střetnutí obou armád došlo až v září 1945, kdy Sověti podle dohody se Západem v Jaltě vstoupili do války proti Japonsku. Když japonskou pasivitu potvrdil Richard Sorge, mohl na podzim 1941 Žukov přivést pod Moskvu značnou část dálněvýchodních jednotek a již tak opožděný německý útok na hlavní město odrazit.

Generálové Štern a Žukov za bitvu u Chalchyn-Golu obdrželi titul Hrdina Sovětského svazu; Smuškevič dostal dokonce už svou druhou Zlatou hvězdu. Jakkoliv však byli velitelé operace společně oceněni, jejich další osudy se markantně liší.

V roce 1940 byla důstojníky Zabajkalského frontu připravena a generálním štábem k publikaci schválena rozsáhlá a důkladná studie o bitvě u Chalchyn-Golu. Jak však ve svých pamětech vypověděl plukovník Petr Grigorenko, když se Žukov 1. února 1941 stal náčelníkem generálního štábu (Stavky), studii zpracovanou přímými účastníky událostí označil za "neinformovanou" a zmizela navždy v archívu...

Bývalý Žukovův velitel Štern i bývalý kolega Smuškevič byli brzy povoláni do Moskvy, aby sloužili pod novým náčelníkem Stavky. Ale již 8. června 1941 byli bývalý velitel Zabajkalského frontu, bývalý hlavní poradce republikánské vlády ve Španělsku a jediný sovětský velitel, který s jistou ctí obstál ve válce proti Finsku generálplukovník Grigorij Štern, ale také bývalý velitel expedičních jednotek sovětského letectva ve Španělsku, bývalý velitel letectva 1. armádní skupiny u Chalchyn-Golu, bývalý velitel celého sovětského letectva Jakov Smuškevič zatčeni a uvězněni. Když se schylovalo k bitvě u Moskvy, ve které velel jejich bývalý kolega Žukov, oba jmenovaní byli dne 28. října - spolu s dalšími třiadvaceti vysokými důstojníky Rudé armády - v kujbyševské věznici NKVD zastřeleni.

Žukov se později stal maršálem Sovětského svazu a o tři roky přežil i Šternovu politickou rehabilitaci v roce 1954. Dokonce ani tehdy ale neudělal nic pro očištění památky těch, kdo spolu s ním u Chalchyn-Golu stáli na počátku jeho kariéry a jimž za mnohé vděčil - pro památku těch, kteří umírali, právě když se chystal na svůj druhý a podstatně důležitější životní triumf. Byl to od něj v roce 1941 dobrý nápad udělat z vševojskového generála Šterna naráz velitele celostátního systému protivzdušné obrany? Co k tomu asi Žukova vedlo? Každopádně se Štern na tomto postu dlouho neohřál (podobně jako Smuškevič v roli zástupce velitele Stavky), několik krátkých měsíců...

Měl Žukov až do smrti takový strach hovořit o předválečných stalinských čistkách, bez nichž by jeho země patrně zaplatila za nacistickou invazi výrazně nižší cenu? Byli mu ti dva Židé, které mu kdysi v Zabajkalí osud přivedl do cesty, vlastně jedno a o jejich osud se prostě nestaral?

Nebo je za tím ještě něco jiného?

Vytisknout