Co nám zanechává srpnové výročí?

20. 8. 2012 / Marek Řezanka

Václav Klaus, pro kterého jsou osmašedesátníci možná tou nejhorší sortou ideových odpůrců, si nad nimi uplivne a zamává Putinovi do Ruska s tím, že špatní byli tehdejší komunisté, ale současné Rusko je vzorem dnešního kapitalismu.

Vládní představitelé jistě neopomenou zmínit, jak byl celý komunistický systém špatný, aniž by ho dále dělili na etapy.

Je třeba si přiznat jedno. Pražské jaro se nehodilo ani jedné z tehdejších velmocí, neboť ani jedna si nepřála funkční model demokratického socialismu. To byl společný nepřítel jak "tržního kapitalismu", tak "elitářského komunismu". Měl tento fakt vůdčím postavám roku 1968 dojít hned na začátku, aby si řekly, že se raději o nic snažit nebudou?

A není snad Pražské jaro určitým mementem a vlastně i jistou nadějí v současném světě, kde se čím dál rychleji schyluje ke konfliktu na Blízkém východě, který by mohl přerůst v konflikt celosvětový a kde projekt jednotné Evropy dostává na stávajících základech mimořádně na frak?

Je zřejmě nejvyšší čas, aby se Pražskému jaru dostalo nové pozornosti a věnovaly se mu nové analýzy. Ekonomů i historiků různých zaměření je zde dost, chce to pouze čas.

Ti, kdo tvrdošíjně trvali na svém, že demokracie je možná pouze v kapitalismu a že "demokratický socialismus" je oxymóron, musí být rozčarováni, že tahouny současného kapitalismu se staly Čína s Ruskem.

Především v Číně nemůže být o nějaké demokracii řeč, kapitalismus se zde opírá úplně o něco jiného, a to o silný stát se silnými elitami a optimálními podmínkami pro maximalizaci zisku pro největší nadnárodní společnosti světa.

Střední vrstvy jsou hozeny napospas nejistotě, systém je již nepotřebuje -- či si to aspoň myslí. Konzumní společnost se přejedla, kolečka zběsile se řítícího stroje se zadrhla. Matematika opět zvítězila, žádná z jejích funkcí nezná pojem "nekonečný růst".

Samostatnou studii by si žádal též rozbor poměrů v Československu v roce 1989. Co vlastně tehdy demonstrující chtěli? Skutečně nástup kapitalismu v té podobě, jak jej známe dnes, tedy s naprostým osekáním sociálního státu na úkor většiny ve prospěch nejbohatších hráčů na mezinárodní scéně, kteří však kumulují bohatství a moc?

Jestli lidé na tehdejším západě viděli něco, co se jim mohlo zamlouvat -- a také se jim to zamlouvalo, jednalo se právě o demokratický model sociálního státu, především v severoevropských skandinávských zemích.

Možná by stálo za připomenutí, že listopadový celospolečenský odpor směřoval zejména proti zkorumpovaným elitám a proti uzurpaci moci těmito elitami.

Nejhorším rozčarováním pro mnohé občany ČR je stav, kdy společnost je s korupčními mechanismy neodmyslitelně propojena, a to do patrně do nejvyšších pater politiky.

Kdy ve vedení strategických podniků se nezřídka objevují tíž lidé, kteří z pozice moci ničili před rokem 1989 jiné lidi, a kteří jim podobné mohou ničit nadále. Kdy na příkladu Romana Janouška vidí, jak se tváří tvář realitě bortí iluze právního státu, což je podtrženo rodinnými vazbami ministra vnitra právě na nedůvěryhodnou osobu pana Janouška.

Kdy o důležitých zákonech hlasují a rozhodují krajně nedůvěryhodní jedinci spojení s nejrůznějšími kauzami. Kdy ministrem spravedlnosti je člověk, jemuž nedůvěru vyslovil v nedávné minulosti sám stávající premiér. Kdy vláda rozhoduje o občanech pouze díky hlasům strany nestrany, která se demokratických voleb neúčastnila a která svůj program formuluje až ve Sněmovně.

Kdy drobné a střední podnikání, jež mělo slavit žně, zmírá na úbytě a nikoho z vládnoucích vlastně nezajímá.

Často slyšíme klišé, že žijeme v nejlepším možném systému a že alternativa k němu není. Je to již více zaklínadlo a zbožné přání některých kruhů než realita. Pokud je nejlepší možný systém takový, že v něm čím dál více lidí není použitelných a dostává se existenčně do neřešitelné slepé uličky, že v něm vše směřuje k válkám, ne-li ke globálnímu vojenskému konfliktu a že v něm projekt sjednocené Evropy přestává být za daných pravidel udržitelný, bylo by to s námi se všemi hodně špatné.

Spekuluje se, kdy dojdou ropné zdroje, kdy se výrazně promění celkové klima a dokdy reálně má lidstvo šanci přežít. Místo řešení těchto témat se i ty dosud sociálně a ekonomicky nejvyspělejší státy světa plácají v systémových problémech, které za nastavení současného přerozdělování zdrojů a zisků nejsou schopny vyřešit.

Československé Pražské jaro možná nemohlo nabídnout řešení v době, kdy se realizovalo. Jeho odkaz je však nadčasový a je na nás všech, dokážeme-li si z něj něco vzít dnes.

Vytisknout